Jared Diamond ve své česky právě vycházející knize Třetí šimpanz (Paseka, Praha, 2004) zpochybňuje adaptivní hodnotu celé řady znaků, jimiž se od sebe odlišují různé lidské rasy/populace.
Začněme třeba právě od barvy kůže. Jak je to s její adaptivní hodnotou? Je zřejmé, že tmavá barva kůže snižuje míru spálení a riziko rakoviny kůže. A tak třeba běloši žijící v tropických oblastech (Australané) mají relativně nejvyšší úmrtnost na tuto chorobu. Až potud se zdá být vše jasné.
Diamond souhlasí, nicméně uvádí, že na rakovinu kůže stejně umírá jen málo lidí (a v minulosti jich umíralo ještě méně, především protože předtím např. podlehli infekčním chorobám). Podle Diamonda si tedy ve skutečnosti těžko představit, že by na barvu kůže existovala výraznější selekce. Postupně jsou zpochybňovány i další možné adaptace (souvislost barvy kůže s tvorbou vitamínu D apod.).
Druhá Diamondova námitka se týká toho, že současná situace neodpovídá tak docela stavu, kdy na rovníku žijí lidé tmaví a v mírném pásu světlí. Indiáni žijící v tropech (respektive slunných oblastech - to se nemusí tak docela překrývat) nemají tmavší kůži než jejich severoameričtí kolegové, Tasmánci zase mají kůži relativně tmavou - podobně jako Australané.
Samozřejmě můžeme říct, že ještě neuplynula dostatečná doba pro to, aby došlo k příslušné selekci. Jde snad o to, co se odehrávalo v horizontu - řekněme - 100 000 let, ne za 10 000 let (přibližně doba, po kterou své území obývají indiáni i Tasmánci). Na to ovšem Diamond odpovídá protiargumentem: A jak dlouho žijí ve své zemi světlí, blonďatí a modroocí Švédové? Určitě ne déle - vždyť v poslední době ledové byla oblast Skandinávie pokryta ledem.

 

Právě vychází v nakladatelství Paseka.

Diamond nakonec nepopírá, že nějaká vazba mezi barvou kůže a množstvím slunečního záření existuje, nepokládá to však za hlavní důvod odlišnosti mezi populacemi. U barvy očí a vlasů však adaptivní hodnotu těchto znaků neuznává vůbec. Blonďatí jsou podle něj jak Skandinávci, tak část původních Australanů.
Jaký je pak ale tedy Diamondův výklad nesporně existující variability lidských populací? Podle něj hrál větší roli než přírodní výběr výběr pohlavní. Pokud v populaci jednou převládne určitý znak (barva očí, kůže, vlasů), rovnováha se bude dále vychylovat tímto směrem. Ženy dávají (zčásti nevědomě) přednost většinové volbě, aby se úspěšnými mohli stát jejich synové.
Řekněme, že bychom měli populaci lidí barevně smíšenou - buď tak, že by všichni byli "něco mezi" a nebo že by všechny odstíny byly zastoupeny se stejnou frekvencí. Jakmile se díky náhodné fluktuaci poměr vychýlí, dojde ke kladné zpětné vazbě. Z tohoto pohledu by pak barva očí nebo vlasů či množství ochlupení byla spíše něčím na způsob pavího chvostu než kožichu na zimu.

Na závěr naopak znaky, které Diamond uznává jako adaptivní - podle něj jde třeba o krytí oka u "šikmých očí" (diskuse na toto téma viz např. článek Adaptace proti sněžné slepotě ). Taktéž sem spadá rozdílná odolnost vůči různým chorobám - učebnicovým příkladem je samozřejmě rozšíření srpkovité anémie v Africe, protože příslušný gen je současně odpovědný za větší rezistenci k malárii. Diamond se speciálně problematice různé rezistence lidských populací k infekcím věnoval ve své jiné knize Osudy lidských společností - Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii (Columbus, Praha, 2000).

Ještě poznámka k modrým očím - relativně často se vyskytují u malých izolovaných populací (Guančové na Kanárských ostrovech). To by svědčilo pro to, že v tomto případě nejde ani o adaptaci, ani o důsledek pohlavního výběru, ale spíše o zakladatelský efekt nebo náhodný genetický posun (drift). Navíc - modré oči údajně odpovídají recesivní alele příslušného genu, a pokud toto platí, jinde než v malých populacích vlastně nemají šanci.

Co říkáte na Diamondovy závěry? Adaptivnost určitého znaku je samozřejmě nejlépe zkoušet experimentálně (viz např. článek Malování homolic namodro ), v případě člověka jsou však takové experimenty proveditelné jen poměrně obtížně...