Anthony R. Mawson, profesor, Department of Epidemiology and biostatistics, School of Public Health, Jackson State University.

Můj poslední kolotoč marnosti začal jako obvykle facebookovou debatou. Pod videem MUDr. Elekové, což je duchovní vůdkyně českých odpíračů vakcinace, jsem neuváženě zareagoval na citaci, kterou zde sdílela jedna s diskutujících. Šlo o odkaz na práci A. Mawson a kol. z roku 2017 zabývající se nemocností vakcinovaných a nevakcinovaných dětí. V rámci retrospektivní dotazníkové studie byl zjišťován zdravotní stav 666 dětí ve věku 6 až 12 let z amerických rodin praktikujících domácí vyučování, přičemž 261 z nich v životě nepodstoupilo žádné očkování. Sami autoři označují své výsledky za velice překvapivé. Neočkované děti podle nich sice častěji trpěly neštovicemi a spalničkami, ale očkovaným dětem byla zase s vyšší frekvencí diagnostikována pneumonie, zánět středního ucha, alergie a poruchy vývoje nervového systému (neurodevelopmental disorders - NDD). Negativní vliv očkování se výrazně projevil zejména v kombinaci s předčasným porodem. Studie byla koncipována jako anonymní, takže údaje obsažené v dotaznících nemohly být verifikovány s využitím lékařských záznamů, pro populaci neočkovaných dětí byl samozřejmě charakteristický výrazně nižší (až nulový) počet návštěv u lékaře. Po prostudování textu jsem se diskutující zeptal, zda ji neznervózňuje design studie. Dostalo se mi následující odpovědi "Mě znervózňuje, že žádná jiná taková studie není, vás ne?“.

Celé diskusní vlákno bylo uvedeno zmínkou o hliníku a implicitně z něho vyplývalo, že právě on je zodpovědný za poruchy vývoje nervové soustavy u očkovaných dětí. Vlákno obsahovalo např. tato tvrzení: „Autista ve veku 15 let má hliníku jako starý člověk s Alzheimerem, viz studie z loňska“, nebo „…je jasně prokázané, že (očkování) může být nebezpečné, je to uvedené v příbalovém letáku od výrobce, jsou hlášeny nežádoucí účinky, takže na jedné misce vah máme jasné prokázané nežádoucí účinky včetně úmrtí, na druhé straně vah máme hypotetické přesvědčení o imaginárních zachráněných životech, když chce někdo do mého dítěte vpíchnout injekčně neurotoxin v množství přesahujícím oficiálními úřady povolené dávky pro parenterální příjem, měl by pro to mít hodně pádné důkazy než jen hypotézy…..“

Kromě pádných argumentů jsme se samozřejmě odstřelovali publikacemi. V době internetu není nic snazšího. Bylo jich spousty, a mohlo jich být vlastně nekonečně, neboť Google Scholar nabídne např. pro kombinaci klíčových slov aluminium adjuvant toxicity přes 15 700 odkazů. Kolik času by asi jeden člověk potřeboval jen na jejich otevření? A je to cesta, jak se dobrat nějaké pravdy či smysluplné názorové shody? Rozhodně ne.

Video

MuDr Ludmila Eleková: Nežádoucí účinky očkování, Internetové vysílání Cesty k sobě.

Již dříve, např. v rámci vzrušené debaty o glyfosátu, jsem si všiml, že aktivisté všeho druhu s informacemi pracují nejčastěji metodu zvanou vyzobávání třešniček (cherry picking), jejímž logickým důsledkem je silné konfirmační zkreslení. Již zvolená kombinace klíčových slov zadaná do vyhledávače vede k tomu, že často získáme jen ty informace, které potvrzují naši vstupní hypotézu. Pokud jsme navíc skálopevně přesvědčeni, že zastánci našeho způsobu vidění světa jsou umlčováni či ostrakizováni (v popisované diskusi např. tvrzení “A nejhnusnější na celém systému není to, že se vakcíny netestují, ale že se likvidují ti, co mají odvahu ty testy dělat, viz Wakefield, viz teď dokonce i Exley, u nas ted pan prof Thon a to jsou lidé, co jsou za očkování !!!), je vlastně nakonec jedno, k jakým informacím se dostaneme. Orientaci laika v toxikologické problematice dále výrazně komplikuje jev zvaný publikační zkreslení (publication bias). Snadnější je totiž financovat a publikovat práce, které prokáží toxický účinek nějaké látky, než práce snažící se hypotézu o toxicitě vyvrátit. Díky tomu se pak prakticky každá látka jeví být toxičtější, než ve skutečnosti je. Samozřejmě, že existují techniky schopné vliv zmíněného jevu odfiltrovat, ale ty jsou zejména v laických diskusích využívány jen zřídka.

V debatách o škodlivých účincích látek je navíc často ignorována hierarchie toxikologických dat. Studie na buněčných kulturách a tkáňových modelech (in-vitro) obvykle slouží ke zjištění biochemického mechanismu účinku. Zjištěný mechanismus se však může uplatnit pouze, pokud látka v aktivním stavu doputuje až k danému typu buněk. V průběhu cesty látky organismem však dochází k metabolickým přeměnám, vylučování, nebo je daný typ tkáně chráněn nějakou distribuční bariérou, takže jen menší část údajů z in-vitro testů má v oblasti analýzy rizik nějaký praktický význam. Vliv transportních jevů na výslednou toxicitu můžeme sice studovat na zvířatech (in-vivo), ale i to má své limity. V případě neurotoxických účinků hliníku byla např. široce diskutována otázka vývoje hematoencefalické bariéry, která by teoreticky měla bránit přestupu toxického prvku do mozku, a celkem nedávno bylo zjištěno, jak zásadní odlišný je vývoj této bariéry u člověka a laboratorního potkana. Velké odlišnosti též panují ve hmotnosti a ploše jednotlivých orgánů, v rychlosti a způsobu metabolismu atd. Testy se dají samozřejmě dělat i na lidech. V případě léků existují tzv. klinické či post-marketingové studie, v rámci nichž dochází k záměrné expozici experimentální populace, v případě látek znečišťujících životní či pracovní prostředí existují studie epidemiologické, kde hledáme subpopulace vystavené studované látce nezáměrně. Také tyto studie mají svá typická slabá místa a jejich výsledky mohou být ovlivněny celou řadou zkreslení.

Věrohodnost epidemiologických studií (a vlastně nejen jich) lze posuzovat např. s využitím tzv. Bradford Hillových kritérií kauzality. Je to myšlenkový koncept, který může pomoci k rychlému hodnocení té které práce, ovšem sám o sobě nestačí. Na druhou stranu, jeho ignorování jasně vede k nadhodnocování skutečné toxicity studovaných látek a ke zbytečné panice. Podle Hillových kritérií je pravděpodobnost existence kauzálního vztahu mezi expozicí látce a zjištěným negativním účinkem tím vyšší, čím vyšší je míra velikosti účinku (relativní riziko - RR, poměr šancí - OR apod.), konzistence dat (více skupin zjistí to samé) a specificita (malý počet příčin vyvolává malý počet důsledků). K dalším podmínkám kauzality patří časová souslednost (příčina musí předcházet následek), existence vztahu dávka-účinek (malé dávky vyvolávají malé účinky, velké dávky velké účinky) a věrohodnost (je popsán akceptovatelný biochemický mechanismus účinku látky). Experimentální studie jsou považovány za více schopné popsat kauzální vztah než pozorovací (observační), vítané je pokud nekolidují výsledky z různých typů studií a pokud je možné pozorovat analogii v chování strukturně podobných látek. Podíváme-li se na většinu studií o neurotoxických účincích hliníku ve vakcínách, jimiž je zdůvodňován odpor k očkování, nejčastější kolizi s Hillovými kritérii zjistíme v oblasti specificity (málo specifický efekt popisovaný jako autismus může být teoreticky vyvolán hliníkem a rtutí v očkovacích látkách, glyfosátem v potravinách, znečišťujícími látkami v ovzduší, látkami vyvolávajícími oxidativní stres, konzumací alkoholu během těhotenství atd. atd.). Dále zjistíme, že riziko očkování je obvykle zjištěno v rámci retrospektivních observačních epidemiologických studií, zatímco klinické studie daný efekt neprokazují. Často je problematická i velikost zjištěného efektu ve vztahu k počtu účastníků studie, kritérium konzistence ani nemá smysl zmiňovat.

Dalším nástrojem, který pomáhá utřídit výsledky většího počtu třebas i protichůdně vyznívajících epidemiologických studií, je tzv. meta-analýza. Jde o komplexní kvantitativní přehled všech dosud publikovaných studií splňujících jasně definovaná výběrová kritéria, jehož výstupem je malý počet souhrnných toxikologických indexů (RR, OR). Meta-analýza si umí celkem slušně poradit např. s vlivem publikačního zkreslení a její výstupy mohou pomoci definovat mezery v současném poznání. Záměr provést meta-analýzu týkající se zdravotních rizik hliníku obsaženého v očkovacích látkách letos zveřejnila společnost COCHRANE. Jen popis záměru má podobu obsáhlejší publikace – pokus dělat něco takového svépomocí v momentě, kdy mé dítě čeká očkování, je celkem zajímavým počinem.

Vakcinace. Louis-Léopold Boilly, 1807. Volné dílo.

Výzkumný záměr, design experimentů, vyhodnocování a interpretace toxikologických dat – to všechno jsou procesy, v jejichž průběhu se střetává celá řada aktérů s různými motivacemi a schopnostmi. Výstupy jsou tedy logicky zatíženy řadou zkreslení a jakýkoli jedinec prakticky nemá šanci tuto změť vlivů rozklíčovat, neboť i on má omezené schopnosti a vlastní motivace. Z tohoto důvodu existují expertní panely, které v procesu odborné diskuse eliminují nejzávažnější nedostatky a hledají odborně přijatelný kompromis. Chci-li si např. udělat obrázek o zdravotním riziku určitého kontaminantu potravin, mou první volbou je nějaký souhrnný dokument od EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin). Ano – na instituce tohoto typu často padá podezření, že podléhají různým politickým a lobbistickým tlakům a že jejich výstupy nejsou čistě odborné. Pokud by však energie všemožných aktivistů směřovala k posilování odborné úrovně a nestrannosti zmíněných institucí, namísto amatérského kutilství suplujícího jejich činnost, kontroverze typu hliník ve vakcínách by měly mnohem kratší životnost.

Na závěr ještě dvě poznámky k očkování a jedna k charakteru diskuse s jeho odmítači.

Risk-benefit analýza očkování podle mě nemůže být provedena tak, že řešíme jen rizika očkování a nezohledňujeme rizika neočkování (anti-vax), ani tak, že řešíme rizika neočkování a nezohledňujeme rizika očkování (pro-vax).

Problematika očkování je podle mě typickou oblastí, kde musí rozhodnout odborná autorita a stát musí své rozhodnutí prosadit - je to totiž oblast, kde jedinec bez špičkového vzdělání není schopen provést kvalifikované rozhodnutí, ale rozhodnutí jedince má významný dopad na společnost. V prostředí hypertrofované nedůvěry ve státní instituce, které nejsou schopny věcně komunikovat s občany, je samozřejmě odmítání očkování jedním z konkrétních projevů odmítání státu jako takového a to nelze ignorovat.

Po dvou hodinách diskuse s odmítačkou očkování, která mě vedla k napsání tohoto textu, padla následující slova:

...můžu vám říct, že jsem kdysi byla provax jako poleno, starší děti mam očkované, mela jsem stejný názor, ze neočkující jsou nebezpečí blázni, vždy jsem věřila v klasickou medicínu, a cely tento proces v antivax mi trval dlouhou dobu….musela jsem pročíst mraky studii, abych se ujistila, ze se mi to všechno jenom nezdá, když jsem si konečně připustila, ze pravdu by mohli mít "ti šarlatáni typu Elekové", tak se mi zhroutilo dost i vnímaní autorit celkově - jako lékařů, politiku, vědců, médií atd.. Takže to není jednoduché, změnit v něčem myšleni o 100 %, když vám cely život je vtloukán opak. Rozhodně bylo pohodlnější věřit, že je všechno v pořádku. Tím chci říct, že chápu, že Vám moje názory přijdou konspirační atd. A myslím si, aby v tématu očkování člověk změnil názor, musí dostat fakt hodně silný impuls, aby ho to nakoplo. Navíc vy si jedete jenom ty vaše studie a analýzy, já dam i na vypovědí těch rodičů, kdy toho je už tolik po internetu, ze si nemyslím, ze by všichni lhali. Mám prostě jednu misku vah, kde je riziko nemoci, to si můžete zjistit na webu SZU, kde je výskyt nemoci na které se očkuje, pak mate web SUKLu, kde je každoročně hlášeni NU po očkovaní, jednoduchou matematikou dojdu k tomu, že očkovaní vidím jako větší riziko, snažte se to pochopit aspoň z tohoto pohledu, kdy pro mě jako sobeckou matku je první moje dítě a na kolektivní imunitu ostatních kašlu…..

Pracoviště a kontakt na autora: Fakulta chemicko-technologická, Univerzita Pardubice.

Tato reakce má v sobě emoční náboj výlevu čerstvého konvertity a připomíná mi jednu dávnou diskusi s právě pokřtěnou členkou křesťanského společenství, která mě na jednu stranu litovala, protože jsem nebyl obdarován úžasným darem víry, ale na druhou si byla vědoma slabin ve své argumentaci, když prohlásila: „Tvé argumenty znějí logicky, kdybych jim ale přikládala váhu, znamenalo by to, že ďábel v tobě je silnější, než bůh ve mně……“ Tato reakce je ovšem také výrazem selhání odborných autorit, které podceňují význam efektivní komunikace rizik, což by však mělo být nedílnou součástí jejich každodenní činnosti...

Literatura:

1. Mawson, A. R., Ray, B. D., Bhuiyan, A. R., & Jacob, B. (2017). Pilot comparative study on the health of vaccinated and unvaccinated 6-to 12-year-old US children. J. Transl. Sci, 3(3), 1-12.

2. Djurisic, S., Jakobsen, J. C., Petersen, S. B., Kenfelt, M., Klingenberg, S. L., & Gluud, C. (2018). Aluminium adjuvants used in vaccines. Cochrane Database of Systematic Reviews, (7).

Poznámka redakce

U tohoto článku byla diskuse zrušena. Není totiž v silách několika málo lidiček, které se snaží Osla krmit články, aby ještě hlídali aby se z něj nestala seznamka, reklamy na všechno možné i nemožné, drogy nevyjímaje. Proto se o diskusi starají především studenti a jsme jim za to vděčni.

Když situace pod články dospěje do stadia, že diskutující jsou neomalení v napadání autorů a mezi sebou navzájem, nebo když některý z diskutujících začne pod různými jmény "tapetovat" diskusi, moc možností nám nezbývá. V oslích silách není platit zaměstnance, kteří by stále dokola domlouvali diskutujícím a řešili případ od případu v jednotlivých vláknech. Jsme si vědomi, že řešení založené na dobrovolnících, je neprofesionální a nedokonalé, ale s našimi omezenými možnostmi to lépe neumíme.

Je nám líto, že kvůli několika přispěvatelům, se z jinak velmi přínosné diskuze, z níž například vyplývalo, jak netakticky odpovědné instituce komunikují s laickou veřejností, což nutně musí vyvolat nedůvěru a odpor.... žel se vše zvrhlo v osobní invektivy a ty na Oslu mít nechceme.

Až to finance dovolí, pokusíme se to řešit tak, že příspěvky, které se opakují, ty které nesouvisí s obsahem článku, nebo jsou podle nás za hranou slušnosti, budou přesouvány do jiné části diskuse, kde budou dohledatelné. Teď ale máme zcela jiné starosti. Pokud přežijeme, přijde na řadu i diskuse.

Za oslí kolektiv a s vědomím autora článku
Josef Pazdera