Odstavování jaderných bloků v Německu je jediná část Energiewende, která probíhá podle plánu. Isar 2 bude jedním z posledních bloků, které se v roce 2022 odstaví (zdroj Wikipedie).

V první řadě lze po osmnácti letech trvání německé Energiewende jasně říci, že hlavně v oblasti snižování emisí selhala a ani její budoucí možnosti nevypadají moc dobře. Německu se sice intenzivní výstavbou větrných farem na severu podařilo zvýšit podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů až na hodnotu přes 30 %, avšak většina jejich potenciálu se vyčerpala při náhradě odstavovaných jaderných bloků. A to ještě pořád vyrábí jaderné zdroje okolo 13 % německé elektřiny. Zatímco česká energetika se při snižování emisí oxidu uhličitého oproti roku 1990 dostala k 40 %, Německo svůj cíl snížit emise o 40 % do roku 2020 nesplní i přesto, že k výrazné části snížení emisí pomohl ekonomický propad a restrukturalizace připojené východní části v devadesátých letech.

Ukazuje se, že Německo musí nahradit odstavované jaderné bloky z velké části fosilními. Nedaří se mu včas vybudovat propojení mezi severem Německa s velkým počtem větrných farem a průmyslovým jihem, kde se jaderné bloky odstavují. Jedinou šancí, jak alespoň částečně splnit své proklamace o snižování emisí, má v přechodu od uhlí k plynu. Velkou otázkou však je, jak tento přechod realizovat. Jednu z možností postavené na vysoké ceně emisních povolenek rozebírá známý investor a minoritní akcionář firmy ČEZ Michal Šnobr ve svém Německém rozbřesku. Zde však naráží na řadu problémů, které jsou způsobeny hlavně tím, že plyn produkuje emise oxidu uhličitého také, i když polovinu vzhledem k  uhlí. S růstem ceny emisních povolenek tak roste i cena elektřiny z plynu. Pokud tedy opravdu chce Německo podle ideje Michala Šnobra tržním způsobem odstavit uhelné elektrárny pomocí růstu ceny emisních povolenek na takovou hodnotu, aby cena elektřiny z uhlí překonala tu z plynu, musela by hlavně v případě hnědého uhlí být cena povolenek opravdu hodně vysoko. Podrobnější rozbor problémů okolo představ Michala Šnobra jsem napsal v následujícím článku.

Vysoké ceny dováženého černého uhlí a plynu i nárůst ceny povolenek přispěl k značnému růstu cen silové elektřiny na trhu, která se teď v různých fázích denního diagramu pohybuje mezi 50 až 80 EUR/MWh. V okamžiku, kdy však začne ideálně foukat, klesne cena k nule nebo dokonce do záporných hodnot. (Zdroj Agora)

Cena elektřiny z domácího hnědého uhlí zatím přispívala výrazně ke zpomalování růstu cen elektřiny v Německu během Energiewende. I tak je tam nyní cena elektřiny pro spotřebitele nejvyšší v Evropě. Je otázka, jak budou Němci reagovat na její další dramatické zvýšení, když se jim zpočátku tvrdilo, že ceny sice vlivem implementace obnovitelných zdrojů vzrostou, ale jen mírně a na přechodnou dobu. Pak levné obnovitelné zdroje zajistí dostatek laciné elektřiny. A navíc bude Německo v čele snižování emisí a ekologickým lídrem v Evropě. Ani jeden z těchto slibů se nesplnil a Německo největší část nákladů na Energiewende navíc ještě čeká v následujících letech.

Řada proponentů německé Energiewende předpokládala, že s poklesem cen obnovitelných zdrojů a růstem emisních povolenek a fosilních paliv bude možné zrušit jejich dotování. Tak by tomu bylo v případě, kdy je instalovaný výkon v rozumné výši a nedosahuje hodnoty potřeb daného regionu. Tedy například, když výkon solárních bloků pokrývá potřeby denní špičky. Ovšem v případě Německa už instalace větrných i fotovoltaických zdrojů jednotlivě dokáže pokrýt celou potřebu. V době, kdy v regionu ideálně fouká a/nebo svítí slunce, blíží se tržní cena elektřiny nule nebo dokonce dosahuje záporných hodnot. Nové zdroje tohoto typu tak i v budoucnu budou potřebovat dotace. Zároveň se dramaticky zvyšuje náročnost integrace nových kapacit těchto zdrojů do sítě a stoupají náklady na redispečink.

V Německu při snižování emisí oxidu uhličitého dominantně spoléhají na větrnou elektřinu ze severního mořského pobřeží a plynové zdroje, které by nahradily elektrárny uhelné. Tato cesta je velmi drahá a navíc naše podmínky srovnatelné využití větrných zdrojů neumožňují. Cestu k nízkoemisní energetice by se tak u nás dala uskutečnit hlavně pomocí jaderných bloků.

Ceny jaderných zdrojů

V nedávném článku je rozebrána cena, za kterou se v současné době staví jaderné bloky III. generace a v dalším pak je srovnání cen výstavby pro další nízkoemisní zdroje. Je vidět, že při uvážení různé doby životnosti a odpovídajících koeficientů ročního využití jsou ceny jaderných zdrojů srovnatelné a pokud vezmeme v úvahu naše geografické a další podmínky, tak u nás patří k těm nejnižším. Ceny u obnovitelných zdrojů se jistě budou snižovat. Ovšem na straně jaderných bloků III. generace by ke snížení cen mělo dojít také. V současnosti dokončované bloky jsou první prototypové. S postupným růstem počtu dokončených a budovaných bloků se projeví růst zkušenosti a vyladění dodavatelských řetězců. V tomto ohledu mají velkou výhodu ruský Rosatom s modelem VVER1200 a čínské firmy s modelem Hualong One, které staví jaderné bloky dlouhodobě kontinuálně.

Staveniště bloku VVER1200 Hanhikvi 1 ve Finsku (zdroj Fennovoima).

Rosatom má již dvouletou zkušenost s provozováním prvního bloku III+ generace v Novovoroněžské elektrárně, další nedávno spustil a několik dokončuje. V příštím roce se mají spouštět dva bloky v běloruské elektrárně Ostrovec, bude tak mít referenční zahraniční bloky. Rozestavěno pak má řadu reaktorů jak v Rusku, tak v několika dalších zemích. První reaktory Hualong One se ke spuštění chystá jako blok Fu-čching 5 a 6, první z nich by se měl rozběhnout už v příštím roce. Pokud se to povede, bude to čtyři roky od zahájení jejich budování. Tyto reaktory se už staví i v zahraničí. Čína chce v budoucnu dosáhnout rychlosti až deseti zahajovaných staveb reaktorů tohoto typu ročně. V obou případech tak začíná být dostatečný počet bloků, aby se projevilo snižování nákladů a celkových cen.

Nevýhodou u obou těchto dodavatelů však z pohledu Česka je, že nemají referenční blok v Evropě. Rosatom má k tomu poměrně blízko. Připravuje se zahájení výstavby dvou bloků tohoto typu v maďarské elektrárně Paks 2 a jednom ve finské elektrárně Hanhikivi. Zde nedávno maďarský ministr zahraničí prohlásil, že licence by mohla být vydána ještě v tomto roce a budování reaktorů v Paks 2 by začalo ihned poté. Ve Finsku to naopak vypadá na zdržení vydání licence až na rok 2020. Pro nás bude zajímavé sledovat vývoj těchto staveb už z toho důvodu, že se do nich zapojují i české firmy. Pro Čínu bude důležitým milníkem vývoj výstavby elektrárny Bradwell B ve Velké Británii, kde se počítá právě s reaktory Hualong One. Zde se pracuje na získání evropské licence pro tento typ.

Co však hlavně velice silně ovlivňuje cenu investice do jaderného zdroje je použitý finanční model. V případě jaderného reaktoru jde o velkou jednorázovou investici, která se staví delší dobu a její doba provozování je dlouhodobá. Zároveň je ohrožena možností politických rozhodnutí, které mohou ohrozit podmínky provozování nebo dokonce využívání jádra zakázat v době výstavby nebo před koncem využití celkové doby životnosti. Je tak velmi citlivá na výši úvěrů, celkovou cenu peněz a pokrytí investičních rizik. Je velký rozdíl, jestli výstavbu jaderného bloku garantuje a zaštiťuje stát nebo si ji jen objedná u investora, který nese všechna rizika s tím spojená. Pokud je investorem stát nebo státní firma, nebo stát stavbu plně zaštiťuje, lze získat nejlevnější úvěry a i rizika během stavby i budoucího provozování se významně snižují. Takový finanční model je pak výrazně levnější. Pokud si pouze stát objednává službu u investora a veškeré financování a případná rizika ponechává na něm, vychází použití tohoto modelu mnohem dražší. Zároveň si stát může dovolit u zařízení s dlouhou životností s návratností příliš nespěchat, u soukromého investora je nezbytná rychlá návratnost. Dopady finančních modelů na celkovou cenu investice a elektřiny z ní jsou vidět například i na rozdílu mezi předpokládanou cenou elektřiny z připravovaných nových bloků elektrárny Paks II a ceny u „Contract for diference“ u projektu Hinkley Point C. V případě maďarského projektu jde vlastně o mezistátní dohodu, v případě projektu britského jde o projekt, kde finanční krytí i veškerá rizika přecházejí na soukromého investora. Tím je dána i vysoká garantovaná cena, kterou investor požadoval. Je však třeba připomenout, že se to netýkalo jen jaderných zdrojů. Právě kvůli použitému finančnímu modelu jsou garantované ceny „Contract for diference“ u nedávno spuštěného mořského větrného parku Walney Extension s výkonem 659 MW ve Velké Británii 150 liber/MWh, což je o dost více než u Hinkley Point C, která je 100 liber/MWh. Připomeňme, že předpokládané ceny elektřiny z projektu Paks II jsou mezi 50 až 60 EUR/MWh.

Reaktor Hualong One se buduje také v pákistánské elektrárně Karáčí (zdroj CNNC).

Pochopitelně existují ještě další modely opírající se o soukromé investory, které dokáží snížit cenu peněz a pojištění rizik. Jde například o model regulovaných aktiv – RAB, o kterém uvažuje třeba Velká Británie. Zatím se však v případě stavby jaderných bloků nepoužily. Jejich zajímavý rozbor Jana Žižky vyšel v jeho nedávném článku na serveru oenergetice.

Co ovlivňuje schopnost efektivně provozovat a stavět jaderné bloky?

Nejen u jaderné energetiky je velice dobře vidět, jak negativní dopady má na vývoj energetiky, zajištění její dlouhodobé bezpečnosti a efektivní cesty k nízkým emisím ideologické prosazování od reality odtržených strategií. V Belgii boj zelených za odstavení stárnoucích jaderných bloků bez reálné možnosti jejich náhrady nízkoemisními zdroji vede u jejich provozovatele k zásadní nejistotě o době, do kdy je může využívat. Neví, jestli má přistoupit k modernizaci a počítat s provozem dalších deset až dvacet let, nebo se budou vypínat co nejdříve. Už v roce 1999 přijala vláda Guye Verhofstadta rozhodnutí, že provoz jaderných bloků by měl být ukončen po 40 letech provozu. U nejstaršího bloku Doel 1, který začal dodávat elektřinu v roce 1974, to tak mělo být v roce 2014. Příslušný zákon o zákazu výstavby nových bloků a omezení využívání současných na 40 let byl senátem přijat 31. ledna 2003. Postupně se však ukázalo, že jádro by musely nahradit fosilní zdroje, a v roce 2009 rozhodla vláda prodloužit životnost nejstarších bloků do roku 2025, tedy na 50 let. Výměnou měli vlastníci platit značné sumy využitelné na dotace do obnovitelných zdrojů. Podobné ujednání udělala Angela Merkelová s německými provozovateli jaderných bloků v roce 2010. To pak po havárii ve Fukušimě odvolala.

V Belgii vláda skončila v roce 2010 dříve, než mohla přijmout potřebné změny zákonů. Následovalo období politické nestability a již zmíněná havárie ve Fukušimě I. Nová vláda rozhodla v červenci 2012, že do roku 2025 bude prodloužena životnost pouze bloku Tihange 1, bloky Doel 1 a 2 měly být uzavřeny v letech 2014 a 2015. Zbývající bloky měly být uzavřeny mezi léty 2022 a 2025. Lhůty dalšího postupu nebyly dodržovány a v roce 2018 rozhodla vláda o uzavření jaderných elektráren v roce 2025 a začala připravovat potřebnou legislativu. Není tak divu, že provozovatel nechvátal s investicemi do modernizace bloků a jejich údržby. A to se projevuje nyní při problémech s betonovými konstrukcemi a prodlouženými odstávkami, které vedou k riziku nezajištění výkonové rovnováhy během letošní zimy a značnému nárůstu cen elektřiny na nastávající zimní období. Kvůli nutným neplánovaným opravám totiž bude provoz jaderných bloků letošní zimu v Belgii omezen a v listopadu bude v provozu pouze jeden z nich (viz zde). V praxi se tak ukazuje, kam by odstavení jaderných zdrojů v Belgii vedlo.

Připomeňme, že podobné odhlasování zákona o odstavení jaderných bloků, který byl odvolán po zjištění, že jejich náhrada je možná jedině fosilními zdroji, proběhlo i ve Švédsku. A i poté zde bylo několik vln popírání potřeby jaderných zdrojů a opětného přiznání reálné situace. I zde to mělo značné dopady na přístup provozovatele k modernizaci a údržbě provozovaných bloků.

Jako příklad úplného rozvratu vlivem ideologického boje zelených aktivistů a využívání energetických témat k politickém boji jednotlivými politickými stranami je stavba jaderné elektrárny Belene v Bulharsku. V roce 1989 byly bloky VVER1000 v daleko vyšším stupni rozestavěnosti, než tomu bylo u Temelína. Přesto se tam po řadě zvratů právě vlivem využívání energetických témat k politickému boji, dodnes bloky dokončit nepodařilo. V současné době se opět rozjíždí další kolo snahy o jejich dokončení. Je pravda, že ekonomika Bulharska prožila daleko horší propad než česká a i nyní extrémně nutně nové zdroje nepotřebuje. Na druhé straně jih Evropy na rozdíl od našeho regionu trpěl a trpí nedostatkem instalovaného výkonu.

Změna postoje našich zelených organizací k jádru

V tomto ohledu je pro českou energetiku velice důležitý poslední vývoj pohledu na jádro u našich ekologických aktivistů. V současné době totiž dochází k dost dramatické změně postoje zelených organizací k jaderné energetice. Projevilo se to například ve vystoupení vedoucího klimatické a energetické kampaně Greenpeace Jana Rovenského v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV. Jan Rovenský se v rozhovoru, uskutečněném krátce po shromáždění akcionářů ČEZ (minoritním akcionářem je i Greenpeace), velmi razantně staví za co nejdelší provozování existujících jaderných bloků (podrobněji zde). I pro Dukovany by chtěl udržení provozu celkově 60 let. Přiznání nutnosti využívání jaderných zdrojů u nás a co nejdelší zhodnocení jejich životnosti je opravdu radikální změnou v energetické koncepci těchto dříve radikálně protijaderných organizací. Připomeňme jejich intenzivní boj proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín a za rychlé odstavení Dukovan v devadesátých letech. Podle jejich tehdejší energetické koncepce mělo být Česko nyní již úplně bez jádra. Ještě podle stále platné Energetické [R]evuluce Greenpeace vypracované podle německého vzoru by Dukovany už měly být odstaveny nyní a Temelín by zůstat v provozu celkově pouze 30 let.

Budou se realizovat scénáře založené na výrobě elektřiny z plynu … (zdroj ČEZ)

Je jasné, že tato změna základních východisek proběhla právě na základě selhání německé Energiewende popsaného v předchozích částech. Zatímco v Česku už řadu desetiletí nedošlo k likvidaci částí sídel či významných ekologických prvků, v Německu k ní dochází stále. Takže čeští aktivisté jezdí protestovat do Hambašského lesa. A i jim začíná být jasné, že rozdíl mezi situací v Česku a Německu je dominantně dán rozdílem v přístupu k jaderné energetice v těchto zemích. Tak jako na začátku čeští zelení aktivisté obdivovali německou Energiewende a dávali ji za vzor i pro Česko, dnes vidí, že Německo se z lídra boje za snižování emisí a ekologii stalo jednou ze zemí s nejvyššími emisemi a podílem uhelné elektřiny a také významným obhájcem prodlužování intenzivního využívání fosilních zdrojů.

Prosazované scénáře

Podívejme se nyní na scénáře, které jsou různými skupinami doporučované pro českou energetiku. První by se dal nazvat jako scénář spekulativního investora. A nejlépe jej popisuje už zmíněný Michal Šnobr, který je našim nejznámějším a nejlepším investorem zaměřený na spekulativní rychlé zisky. Je třeba říci, že v této oblasti je velice úspěšný a právě krátkodobými spekulacemi s akciemi se dopracoval k rozsáhlému majetku. Je minoritním akcionářem ČEZ, který vede skupinu spekulativních investorů sdružených v kyperských firmách. Ti jsou zaměřeni na rychlý zisk a rychlé zhodnocení nakrátko nakoupených akcií. Nemají tak zájem na dlouhodobých investicích, které přinášejí užitek až v dlouhodobějším horizontu. Jsou tedy i proti výstavbě nových jaderných bloků. Naopak mají zájem na maximálním vytěžení stávajících zařízení ČEZ nebo vidinu tohoto, která povede k růstu cen jeho akcií. To je důvod, proč Michal Šnobr propaguje maximální dobu využití jaderných bloků, tedy i u Dukovan dosáhnout životnost 60 let. Stejně tak má zájem na maximální prodloužení využívání i dalších stávajících zdrojů, tedy i těch uhelných. Z nových projektů pak doporučuje rychle realizovatelné decentralizované investice do dotovaných obnovitelných zdrojů a plynu. S tím souvisí i jeho propagace co největší přimknutí k Německu a jeho energetice. Jak velice fundovaně Michal Šnobr popisuje ve svém pokračování popisu německém rozbřesku, půjde o velmi intenzivní přechod na ruský plyn. Rychlé změny a kolísání cen povolenek, plynu i elektřiny při takovém energetickém scénáři v regionu slibují obrovský potenciál pro spekulace právě na ceny povolenek, plynu, elektřiny a energetických firem. A tedy potenciálně i velké zisky spekulativních investorů sdružených v kyperských firmách pod jeho vedením. Je však třeba také připomenout, že tyto zisky spekulantů zaplatí spotřebitelé elektřiny. Při uskutečnění tohoto scénáře je opravdu vysoká naděje, že se jeho předpovědi a očekávání splní.

Druhý je scénář ekologistických aktivistů. Ten, jak bylo popsáno, doznal největších změn. Nyní, alespoň v podání Jana Rovenského, také doufá v co nejdelší provozování existujících jaderných bloků. Zároveň zelené organizace prosazují co nejrychlejší odklon od uhlí a zaměření na decentralizované obnovitelné zdroje. Nahrazení uhlí a jádra by pak podobně jako v Německu měl podle nich zajistit plyn. V principu je tak jejich scénář velice podobný scénáři spekulativního investora. Jen odchod od uhlí požadují daleko rychlejší. Ovšem splnění jejich hlavního cíle, kterým je podle nich dramatické a rychlé snížení emisí oxidu uhličitého, však tento scénář neumožňuje. Záměna uhlí plynem sice snižuje produkci oxidu uhličitého na polovinu, ale záměna jádra plynem naopak vede k navýšení jeho produkce. Ke snížení produkce oxidu uhličitého tak sice dojde, ale nebude tak dramatické.

První i druhá navrhovaná cesta směřují v principu ke scénáři „Druhé Bavorsko“, tedy energetice postavené na dominanci plynu a importu větrné elektřiny ze severu Německa, jak je popsán například zde.

Třetí je scénář aktualizované státní energetické koncepce. Ten také doporučuje co nejdelší provozování stávajících jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně. Spoléhá na maximálně efektivní využití obnovitelných zdrojů v decentralizované podobě a zvýšení využití decentralizovaných plynových zdrojů. Důraz klade i na posílení sítě a schopnosti integrace obnovitelných zdrojů. Postupně chce uhelné zdroje nahradit jadernými a předpokládá tak výstavbu nových reaktorů jak v Dukovanech, tak v Temelíně. Během následujících pár desetiletí by se uskutečnil přechod k nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Tento scénář je podrobně popsán v aktualizaci státní energetické koncepce přijaté v polovině roku 2015. Podrobně je popsán scénář a jeho kontext i v nedávno vyšlé knize Česká energetika na křižovatce, která byla připravena na základě studie připravené kolektivem autorů pro Hospodářskou komoru České republiky. Nedávno se k němu ve svých závěrech přihlásili i účastníci konference Energetika 2018.

… nebo se realizuje scénář s budováním nových jaderných bloků? (Zdroj ČEZ).

Závěr

Je velmi zajímavé a pozitivní, že ve dvou aspektech se všechny tři popsané scénáře shodují. První je důraz i u Dukovan na provozování 60 let. Jde o velmi slibnou shodu, která by mohla umožnit společnou aktivitu dominantní části české společnosti v tomto směru. Je to velmi důležité, protože se dá očekávat velmi silný politický tlak ze strany Německa a Rakouska hlavně na uzavření Dukovan. Zde by mohla pomoci hlavně zelená aktivistická hnutí, která by svým partnerským organizacím ve zmíněných zemích vysvětlila, že dlouhodobé provozování Dukovan je i v jejich zájmů. Dalo by se tak vyhnout takovým situacím, kdy například německé zelené aktivistické organizace intenzivně bojují proti provozování belgických jaderných bloků i pomocí fake zpráv o smyšlených haváriích (podrobněji viz zde). Společná deklarace všech politických i aktivistických složek společnosti by byla pro provozovatele silnou zárukou, že může provozovat při zajištění bezpečnosti bloky zmíněných 60 let. Zároveň by to vytvářelo tlak na intenzivní péči provozovatele v oblasti údržby a modernizace jaderných bloků, což by zajistilo bezpečný a efektivní provoz po celou zmíněnou dobu.

Druhá shoda je na podpoře rozvoje decentralizovaného využívání obnovitelných zdrojů hlavně pro vlastní spotřebu. Zde jde hlavně o vytvoření prostředí s minimální byrokracií, snadného zajištění připojení v případech, kdy není ohrožena stabilita sítě a snadné vytváření samostatných ostrovů, kde se kombinují různé obnovitelné zdroje, baterie a další regulační prvky. I tato oblast a její význam při řešení problémů s regulací sítě jsou popsány ve zmíněné knize Česká energetika na křižovatce.

V těchto oblastech by už nyní mohlo dojít k silné shodě v celé společnosti a alespoň v tomto směru by se tak věci mohly pohnout kupředu. A hlavně u zajištění dlouhodobého provozování Dukovan by podpora zelených aktivistických organizací mohla výrazně pomoci. Původně jsem byl k možnosti jejich provozu přes 50 let velmi skeptický, hlavně vzhledem k postoji Rakouska a Německa. Ale v případě změny postoje našich zelených aktivistů bych to viděl mnohem optimističtěji.

Pokud by se Česko rozhodlo realizovat scénář aktualizované státní energetické koncepce a stavět nové jaderné bloky, je potřeba se rozhodnout pro model financování a vybrat dodavatele. Nejdůležitější však je zajištění široké a dlouhodobé podpory přijatého výběru. Jak bylo popsáno, právě cena jaderného zdroje je velmi silně závislá na zvoleném investičním modelu, který generuje cenu peněz a financování pojištění investičních rizik. Pokud je garantem výstavby stát, lze dosáhnout nejnižší ceny potřebných úvěrů a také se snižují investiční rizika a tím i náklady na jejich pojištění. Zajištění stabilní podpory jaderné energetiky i konkrétních staveb nových reaktorů u co nejširšího politického i společenského spektra snižuje riziko pro výstavbu a provoz dokončeného zdroje při politických změnách v zemi. V našem státě je podpora výstavby nových jaderných bloků mezi politickými stranami i ve společnosti velmi široká. Mezi politickými stranami je jen Strana zelených proti. Ovšem výběr konkrétního modelu financování a konkrétního typu reaktorů už je otázka jiná. Každý z nich má svá pozitiva i negativa, a žádný tak není ideální. Je tak nutné, aby po dobu výstavby byla zajištěna podpora přijatého modelu a projektu i u subjektů, které preferovaly jiné varianty. Mělo by se dosáhnout toho, že jaderná energetika a realizace konkrétní varianty výstavba nebudou využívány v politickém boji. Právě i shoda a společný tlak všech subjektů politické i společenské sféry je dalším faktorem, který umožňuje směrovat dodavatele k rychlé, kvalitní a efektivní výstavbě. A hlavně zabrání podobným událostem, které probíhají při budování elektrárny Belene v Bulharsku.

Jak scénáře založené na využití plynu, tak ten s využitím jádra jsou realizovatelné. Každý z nich má své výhody a nevýhody. Zvrat by mohl nastat v případě, kdyby se potvrdila dominance vlivu antropogenní produkce oxidu uhličitého na klima a nutnost opravdu rychlého snížení jeho emisí (viz například nedávné vyjádření OSN). V tom případě bude potřeba i rychlé snížení využívání plynu pro produkci elektřiny nejen proto, že ceny emisních povolenek by pak nejspíše šly nahoru opravdu dramaticky. Energetika postavená na plynových scénářích by pak byla slepou uličkou.

Na závěr je důležité rozebrat ještě jeden aspekt týkající se popsaných scénářů. V případě těch plynových půjde o dominantní závislost na ruském plynu, i když se bude dovážet plynovodem Nord Stream přes Německo. Předpokládejme, že by se Česko rozhodlo pro výstavbu ruských bloků VVER 1200. Jak by to bylo s naší závislostí na Rusku v tomto případě? Všechny jaderné bloky u nás jsou ruské provenience, ale provoz, údržba i všechny modernizace jsou prováděny nezávisle na Rusku. Palivo lze nakoupit a uskladnit na řadu let dopředu a dodávají je i firmy, které nejsou z Ruska. Velkou část komponent a technologií by při výstavbě případných nových bloků dodávaly české firmy, které mají s těmito reaktory velké zkušenosti. Dostavba dvou ruských reaktorů VVER440 ve slovenské jaderné elektrárně Mochovce je prováděna nezávisle na Rusku. Odříznutí a osamostatnění ukrajinské jaderné energetiky od Ruska probíhá mnohem rychleji, než je tomu u závislosti na ruském plynu. Zajímavé z tohoto hlediska bude, zda se zrealizuje dostavba rozestavěných bloků VVER1000 v Chmelnické jaderné elektrárně na Ukrajině pomocí českých firem, jak se o tom uvažuje.

Vytvoření úspěšné energetické koncepce a hlavně její prosazení je velmi silně závislé na schopnostech politické reprezentace daného státu. Na druhé straně, co jiného, než zajištění dlouhodobé bezpečnosti a udržitelné prosperity své země, by mělo být úkolem politiků. A zajištění dlouhodobě bezpečných a udržitelných dodávek ekologicky produkované a ekonomicky dostupné energie je jedním ze základních nezbytných prvků.

Napsáno pro servery Osel a oenergetice.