Nevíme, jaké efekty provázely událost K-Pg na území našeho dnešního státu, ale pravděpodobné jsou rozsáhlé požáry, mírnější zemětřesení, zatemnělá obloha a v příbřežních oblastech asi 7 hodin po dopadu dokonce obří tsunami. Kredit: Wikipedie (volné dílo).

Poslední měsíce a roky jsou ve znamení přílivu nových vědeckých prací, dokládajících katastrofický charakter jedné z nejvýznamnějších událostí pro vývoj života na Zemi v celém průběhu fanerozoického eonu – hromadného vymírání druhů na konci křídové periody před 66 miliony let (mimochodem – skutečně 66, nikoliv 65, jak bylo uváděno do roku 2013)[1]. Posledním takovým přírůstkem je studie o raketově rychlé diverzifikaci žraloků právě v kritickém období přelomu křídy a paleocénu.[2] O této odborné práci zde ale pojednávat nemíním. Rád bych se zaměřil spíše na jednu zajímavou a opomíjenou otázku, kterou jste si (třeba i při pročítání mé knihy Velké vymírání na konci křídy nebo Poslední den druhohor) již možná rovněž položili: Jakými efekty se dopad planetky Chicxulub tehdy projevil na našem současném území? Střední Evropa (dá-li se tehdejší konglomerát ostrovů takto nazývat) byla od místa dopadu značně vzdálená, proto rozhodně nešlo o inferno, které zasáhlo bližší oblasti Karibiku nebo jihozápadu Severní Ameriky. Při dopadu 10 až 15 kilometrů velkého tělesa téměř o rozměrech Mount Everestu při rychlosti asi 20 až 30 kilometrů za sekundu a vytvarování téměř 200 kilometrů širokého impaktního kráteru s původní hloubkou až 40 kilometrů musely být průvodní jevy v relativně blízkém okolí naprosto devastující.[3] Exploze odpovídající uvolněnou energií přes 100 milionů megatun TNT byla provázena doslova vypařením mnoha tisíc kilometrů kubických horniny a do chodu se daly i další vlny zkázy – zemětřesení, termální vlny, obří tsunami, rozžhavené sférule měnící atmosféru v rozpálenou pec. Vše v okruhu přibližně 1500 kilometrů (což téměř odpovídá například vzdálenosti Prahy a Madridu) bylo naprosto zdevastováno a do značné míry sterilizováno.[4]

Výřez z horniny zahrnující hranici K-Pg (španělská Caravaca). Přinejmenším západní Evropa byla krátce po dopadu planetky Chicxulub značně zdevastována, ačkoliv ne do takové míry, jako například Severní Amerika. Kredit: Wikipedie (volné dílo)

Abychom o této události získali lepší představu, stačí využít počítačový model pro výpočet přesných účinků dopadu v různých vzdálenostech od jeho epicentra. Například pokud byste stáli v okruhu do 1000 kilometrů (odpovídá maximální vzdálenosti Praha – Londýn) od místa impaktu, již za několik sekund po dopadu by vás zabila příchozí vlna tepelné radiace! Ve stejnou chvíli by všude kolem vás vzplála veškerá vegetace a jakýkoliv přítomný odolnější živočich by utrpěl popáleniny 3. stupně. Zemětřesné vlny o síle minimálně 10.1 stupně na Richterově škále by dorazily za několik málo minut a rozhoupaly by zemi stejnou silou jako všechna zemětřesení zaznamenaná za posledních 160 let dohromady! Nic podobného lidstvo ještě naštěstí nezažilo. To samé se dá říci i o „dešti“ dopadajících vyvrženin a sférulí, který by do vaší pozice dospěl za pouhých několik minut a pohřbil vše kolem. Teplota vzduchu při povrchu země by se pak postupně zvýšila až na několik stovek stupňů Celsia spolu s tím, jak by jednotlivé padající částice ve spodních vrstvách atmosféry emitovaly infračervené záření. V blízkosti kráteru by mezitím mocnost nahromaděných vyvrženin dosahovala až mnoha stovek metrů, místy by převyšovala slavnou Eiffelovu věž zhruba trojnásobně! Tři čtvrtě hodiny po dopadu by se přihnal vítr rychlostí kolem 960 km/h a doslova zarovnal vše, co ještě zůstalo stát. Zároveň by dorazila i zvuková vlna, která by ještě v této vzdálenosti měla podobu řevu o hodnotě 105 decibelů (jako nízko přelétající stíhačka). I ve větších vzdálenostech by bylo možné sledovat děsivé představení v podobě rudě žhnoucí oblohy a ohromného množství „padajících hvězd“, či přesněji impaktních sférulí, pršících v nepředstavitelném množství na celých rozlohách moří a kontinentů. Ohromná oblaka prachu by potom na několik dní zcela zatemnila oblohu, po dobu mnoha týdnů by měl mrazivý den za poledne podobu temného soumraku nebo přinejmenším velmi oblačného rána.[5]

Radarový snímek někdejšího „Ground zero“, tedy severního cípu Yucatánského poloostrova. Částečný obrys ohromného impaktního kráteru Chicxulub o průměru 180 až 240 kilometrů je dobře viditelný v jeho pravé horní části. Kredit: Wikipedie (volné dílo)

Takový je předpokládaný průběh událostí krátce po osudovém dopadu. Jak ale mohli prožívat onu událost tvorové, obývající území našeho dnešního státu? Podle dostupných pramenů byla vlivem deskové tektoniky naše dnešní lokace k místu dopadu o nějakých 3300 kilometrů blíže než dnes (tedy zhruba 6000 oproti 9300 kilometrům). Z tohoto kritického období se nám bohužel nezachovaly žádné zkameněliny, které by mohly prozradit, nakolik tehdejší středoevropské ekosystémy ona katastrofa krátce po impaktu zasáhla. Můžeme ale využít již zmíněný model a propočítat různé fyzikální jevy právě pro tuto vzdálenost. Samozřejmě jde jen o velmi přibližnou představu, protože roli sehrál i úhel dopadu tělesa a mnohé lokální geografické jevy. Řekněme, že bychom se nacházeli na pobřeží jednoho z tehdejších „českých“ ostrovů. Ve vzdálenosti šesti tisíc kilometrů bychom měli ohnivou sféru vzniklou dopadem za obzorem a přímá termální radiace by nás tak nezasáhla. Zhruba za 20 minut by ale dorazily zemětřesné vlny, které by ještě v této vzdálenosti měly energii odpovídající 4 stupňům na Richterově škále. Za 31 minut by na nás začaly dopadat vyvrženiny z kráteru o průměru kolem 2 milimetrů. Vzduch by se začal výrazně zahřívat, snad o desítky stupňů Celsia. Zhruba za rovných 5 hodin by dorazila tlaková vlna, která by byla doprovázena „impaktním větrem“ o rychlosti téměř 60 km/h. Intenzita příchozího zvuku by dosahovala ještě asi 77 decibelů, což odpovídá hlučné silniční dopravě. Pokud by zde před 66 miliony let existovaly nějaké okenní tabule, ještě ve vzdálenosti šesti tisíců kilometrů od místa dopadu by se povážlivě chvěly… A konečně, pokud byste vydrželi stát na pobřeží déle, pak by vás za několik dalších hodin smetla obří tsunami, která by i zde měla stále výšku v řádu desítek metrů.[6]

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

Česká literatura:

Socha, Vladimír. Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017. 292 s. ISBN 978-80-7465-259-2

Socha, Vladimír. Poslední den druhohor. Praha: Vyšehrad, 2018. 368 s. ISBN 978-80-7429-908-7

Odkazy:

https://news.nationalgeographic.com/2016/06/what-happened-day-dinosaurs-died-chicxulub-drilling-asteroid-science/

https://impact.ese.ic.ac.uk/ImpactEarth/index.html

http://www.scotese.com/

[1] Renne, Paul R.; et al. (2013). „Time Scales of Critical Events Around the Cretaceous-Paleogene Boundary“. Science. 339 (6120): 684–687. doi:10.1126/science.1230492

[2] Bazzi, M.; et al. (2018). Static dental disparity and morphological turnover in sharks across the end-Cretaceous mass extinction. Current Biology. doi: 10.1016/j.cub.2018.05.093

[3] Schulte, Peter (2010). „The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary“. Science. 327 (5970): 1214–1218. doi: 10.1126/science.1177265

[4] Robertson, D. S.; et al. (2004). „Survival in the first hours of the Cenozoic“. GSA Bulletin. 116 (5–6): 760–768. doi: 10.1130/B25402.1

[5] Pope K. O., D’Hondt S. L., Marshall C. R. (1998). „Meteorite impact and the mass extinction of species at the Cretaceous/Tertiary boundary“. PNAS. 95 (19): 11028–11029. doi: 10.1073/pnas.95.19.11028

[6] Shonting, D. a Ezrailson C.: Chicxulub: The Impact and Tsunami, Springer Praxis Books, 2016 (str. 99 – 106)