BSE
BSE byla poprvé diagnostikována ve Velké Británii v roce 1985. Problémem u této choroby je, že teprve 3-6 let po nakažení hovězího dobytka infekcí BSE se projeví první klinické příznaky jako snížení produkce mléka, třes, poruchy koordinace pohybů. Inkubační doba se může pohybovat se v rozpětí od 20 měsíců až po více než 15 let. Důsledkem této dlouhé inkubační doby je, že výrobky z nakažených zvířat se mohou bez viditelných příznaků dostat do potravinového řetězce, pokud není zavedena kontrola všech porážených kusů.
V době první fáze onemocnění je infekčnost napadených zvířat relativně nízká. V druhé fázi se ještě nevyskytují klinické příznaky, ale již lze zjistit vysokou koncentraci prionu PrPSc v mozku a v míše zvířete. Tato fáze představuje největší zdravotní nebezpečí. Zvířata v této fázi jsou stejně infekční jako zvířata s viditelnými symptomy, leč ty se bohužel ještě neprojevují. Tato druhá fáze trvá nejméně 6 měsíců.
Příchod třetí fáze nastává výskytem klinických příznaků a končí smrtí zvířete. Stáří zvířat ve třetí fázi onemocnění se může pohybovat od 20 měsíců po 16 let; průměrný a nejčastější věk je však mezi třemi až pěti lety.
BSE se nevyhýbá ani chovům zvířat v České republice. Poslední, patnáctý, případ se vyskytnul na Pardubicku před několika dny. BSE choroba je zařazena mezi infekční choroby a je přenosná na člověka u něhož způsobuje formu CJD (Creutzfeldt-Jakobova nemoc).
Klasická Creutzfeldt-Jakobova nemoc - CJD
CJD je vzácný a smrtelný neurodegenerativní stav, který se vyskytuje u lidí po celém světě. Stejně jako další transmisivní spongiformní onemocnění (TSE) lze i CJD v laboratorních podmínkách přenést na další organismy.
Rozeznáváme 3 druhy klasické CJD ale u žádné z nich nebyl prokázán přenos ze zvířat na člověka.
Sporadická CJD - nejběžnější podtyp - přibližně 85 procent případů, obvykle zasahuje jedince mezi 50 až 75 lety, a je charakterická rychle postupující demencí. Příčina vzniku sporadické CJD zůstává neznámá. Epidemiologické studie ukazují celosvětový výskyt sporadické CJD a incidencí přibližně 1 případ na milion obyvatel za rok.
Dědičná CJD - přibližně 10 - 15 procent případů, jedná se o zděděnou chorobu spojenou s mutací PrP genu.
Iatrogenní CJD - méně než 5 procent případů - vyplývá z přenosu kauzativního činitele přes léky (např. růstová hormonální léčba), transfuzí krve, nebo použitím infikovaných chirurgických nástrojů nebo materiálů, což je důsledkem neobvyklé rezistence patologického PrP vůči běžně používaným metodám sterilizace.
Nová varianta Creutzfeld-Jakobovi nemoci vCJD
vCJD byla poprvé identifikována v roce 1996. Všeobecně se předpokládá, že je toto onemocnění způsobeno konzumací produktů infikovaných BSE. Onemocnění se projevuje příznaky jako deprese, nechtěné svalové kontrakce a zhoršená svalová koordinace. V porovnání s typickými případy klasické CJD se zdá, že vCJD zasahuje převážně mladé pacienty. Prvních deset případů vCJD bylo zaznamenáno v roce 1996, přibližně 10 let po vypuknutí epidemie BSE ve Velké Británii.
Úmrtí lidí a jejich genotyp
K dnešnímu dni zemřelo ve Velké Británii 146 pacientů na lidskou formu BSE. Všichni měli typ choroby, která se nazývá variantní Creutzfeldt-Jakobova choroba (v literatuře se označuje jako vCJD). Všichni zemřelí onemocněli přibližně deset let poté co v Británii vypukla choroba BSE a jejich příznaky se shodovaly. Kromě těchto dvou společných charakteristik se u nich později objevili genetici ještě jedna společnou věc – všechny zemřelé spojoval podobný genetický základ pro jejich prionový protein. Byli nositeli genotypu MM. To znamená, že se jednalo o lidi, kteří v genu pro prionový protein (PRNP gen, kodon 129), byli homozygotní a kteří měli ve sledovaném místě DNA metionin (genotyp MM). Když Angličané otestovali náhodné dárce krve přicházející do transfusních stanic, zjistili, že v populaci je 42% homozygotních jedinců s genotypem MM, 47% heterozygotních, kteří mají kombinaci metionin valin (MV) a zbývajících 11% jsou homozygotní jedinci, kteří od obou rodičů podědili v daném genu pouze aminokyselinu valin (VV).
Obě poslední skupiny lidí MV a VV jsou pokládány za odolné k nemoci vCJD. To, že existuje jeden případ člověka MV, kterému byly po úmrtí zjištěny priony ve slezině a mízních uzlinách, se poněkud přehlíží, poněvadž u zmíněného pacienta, byť byl genotypem MV se jednalo o přenos transfuzí krve a priony se u něj našly pouze ve slezině a v mízních uzlinách, nikoli v mozkové tkáni.
Pokusy na „myšolidech“
I když se existence více typů prionových chorob u člověka se již nějakou dobu předpokládala, nyní ji potvrdily experimenty publikované v časopise Science. Slávu z objevu si tentokrát připisuje kolektiv Collingeova týmu. Jejich pokusy spočívaly v tom, že pokusným myším infikovali jejich mozky infekčními priony a pak čekali co se bude dít.
Infekční priony, které vstřikovali myším do mozků si vzali z různých zdrojů. Jedním zdrojem byly priony které způsobily BSE u skotu a druhým byly priony z mozku lidí nemocných vCJD.
Myši, které takto infikovaly nebyly obyčejné myši, byly to kmeny myší připravené zvlášť pro tento experiment . Myši byly geneticky pozměněny aby ve svých buňkách měly lidský prionový protein. Jednalo se transgenní organismy, které měly ve svém genomu gen pro lidský prionový protein. Jejich genetický základ (pro prionový protein) byl shodný s lidským a myši byly (stejně jako lidé) genotypu MM, nebo VV. Tato zvířata dovolila výzkumníkům modelovat to, co se pokusně na lidech nikdy nesmí provést – záměrnou infekci.
Ve vztahu k infekčním prionům se myši chovaly shodně, jako kdyby se jednalo o lidi a jak se očekávalo, tak se také stalo. Všechny myši s MM základem, poté co byly infikovány, onemocněly obvyklou formou vCJD, s takovými příznaky, jak je známe u lidí.
U myší, jejichž genetický základ ale byl VV, jich onemocněla pouze polovina. Nejdůležitějším zjištěním se stalo zřejmě to, že u této poloviny myší, které onemocněly, se vyvinuly jiné příznaky onemocnění. Při mikroskopickém rozboru mozkové tkáně, namísto obvyklého řetězového poskládání „destiček“ prionového proteinu, které je typické pro vCJD, se molekuly prionového proteinu formovaly do překrývajících se kruhů, obdobně jako šupiny u ryb. To vědci vysvětlují tím, že se jedná o jiný druh onemocnění. Jinak řečeno – po infekci prionem způsobujícím BSE u skotu se u člověka může vyskytnout více než jeden typ onemocnění.
Další překvapení přišlo, když vědci přenesli mozkovou tkáň nemocných „VV“ myší do mozku zdravé VV nebo MM myši. Zatímco MM myši brzo hynuly na typické příznaky, VV recipientky byly k infekci imunní. Žádná z VV myší nedostala klinické příznaky choroby (vědci se zdráhají říci neonemocněla), a myši hynuly až v pokročilém věku stářím, tedy nikoli na prionovou chorobu.
Poznámka k obavám z označení „neonemocněly“: Vědci se tomuto termínu brání proto, že ve své preciznosti připouštějí i možnost, že myši sice onemocněly, ale bez jakýchkoli příznaků, tedy lidově řečeno „chytly to, ale probíhá to u nich jako „slabší rýma“ a bez fatálních následků.
Stejně jako u vyvíjející se vCJD choroby u lidí, se u MM myší infikovaných infekčními priony, vyvinuly příznaky typické pro lidskou sporadickou CJD – nejobvyklejší typ, který není ve vztahu s infekční BSE chorobou. K tomu ale v praxi může dojít pouze za předpokladu, když MM člověk je nešťastnou náhodou infikován infekčním agens pocházejícím od někoho s VV genetickým základem, například v důsledku nedokonalé sterilizace chirurgických nástrojů při mozkové operaci. Z toho plyne, že pokud taková forma nemoci může existovat, potom také může být zaměňována za klasickou formu pro níž se vžil termín sporadická CJD. Tyto pokusy zatím nechávají nezodpovězenou otázku, jak se BSE a vCJD projevuje u lidí, jejichž genetický základ je MV.
Experiment na myších byl již ukončen ale získaná data se stále ještě analyzují. Podle Jonathana Wadswortha z Britské lékařské rady se sídlem v Londýně lze ze získaných poznatků učinit závěr, že osoby, jejichž genetický základ je MV mají ve srovnání s ostatními lidmi nejdokonalejší ochranu proti všem dalším formám CJD. To znamená, že heterozygotně založení jedinci jsou nejodolnější co se týče prionových chorob, včetně souvisícího onemocnění majícího hodně podobných rysů s vCJD a které vzniká po požití mozkové tkáně (nemoc „kuru“).
Závěr
Kdybychom výsledky posledního pokusu shrnuli, tak ta špatná zpráva by zněla - BSE může způsobit u člověka více typů prionových chorob. Tou dobrou zprávou je poznání faktu, že některé z nás obdařila příroda odolností. Ta se odvíjí od našeho genetického založení v oblasti pro prionový protein. Pokud patříme k těm, kteří od předků získali „make-up“ heterozygotnosti (gentický typ MV), můžeme si na hovězím pochutnávat téměř bez obav. A to i přesto, že zatím není jisté zda je tato odolnost „kompletní“, poněvadž i v tom horším případě, kdy by odolnost kompletní nebyla, případný průběh choroby by měl být bez příznaků s garancí dožití se požehnaného věku, přičemž náš mozek by měl být prostý děr typických pro spongiformní encefalopatie.
Pramen: Science (DOI: 10.1126/science.1103932)
Diskuze:
