Více konzervativců než liberálů je přesvědčeno, že žijí smysluplný život. Kredit: Letty Avila.

Když máme jistotu, že to je anonymní, tak do dotazníků uvádíme, že jsme se svým životem nespokojeni prakticky všichni. Na velkých souborech se ale ukazuje, že někteří z nás víc a jiní méně.

Jednou z důvěryhodných institucí, která prováděla průzkum zaměřený na sociální otázky veřejného mínění a demografické trendy, je Pew Research Center. Této charitativní instituci se sídlem ve Washingtonu již před dvanácti lety vyšlo, že naše spokojenost se do jisté míry odvíjí od naší politické orientace. O něco lépe na tom měli být konzervativci. Od té doby nespočet výzkumníků pátral, zda je to pravda a čím to je.

David B. Newman, první autor studie.

Nejnovější publikace v tomto směru je z tohoto týdne a je pod ní podepsán  kalifornsko-utažský tým vedený Davidem Newmanem. Jejich práce se od všech ostatních liší v tom, že eliminuje vliv náboženského smýšlení. Mělo by to být poprvé, co lze připsat výsledky hodnocení kvality života jako celku pouze politické příslušnosti a nikoli jiným okolnostem. K takovému závěru výzkumníky prý opravňují  výsledky získané metodou, kterou nazývají vícevrstevné modelování. Jako vstupní informace jim sloužila data získaná Baylor University s podporou Templetonovy nadace, Gallupova ústavu, výsledky sociálního průzkumu prováděné vládou USA. Cizí data doplnili o výsledky své vlastní anonymní dotazníkové akce.

Hamlet, kredit: William Morris Hunt.

Po vyloučení vedlejších efektů, které by na výsledek mohly mít vliv (jako již zmíněná religiozita), jim vyšlo, že nejen radost, ale i přesvědčení o smyslu vlastního života se odvíjí od politického přesvědčení. „Efekt pozitivity“ na pocit štěstí prokázali s průkazností až p=0.09.  Zkrátka a dobře, statisticky se konzervativci umí víc těšit ze života. A jsou také celkově spokojenější a to větší měrou, než jak to dosud vycházelo jiným týmům z předchozích studií. I když to v publikaci přímo nezaznělo, v komentářích autoři zmiňují, že náš Hamlet by musel být liberál.

Komentář ke komentáři

Psychologové už jsou takoví. V jedné větě nám řeknou, že být konzervativcem je lepší kvůli pocitu smysluplnosti bytí, aby to vzápětí do jisté míry popřeli varováním, že dělat závěry na stav mysli a celkový pocit pohody z politického postoje není tak úplně správné. A přesně tak to učinil i Newman. Kdo ví, možná tím chtěl směrem k nám vyslat signál, že ví o zemích, kde odznáček v klopě liberála, či proklamace konzervativce, jsou spíše vyjádřením osobního vztahu k očekávaným prebendám, než aby to něco vypovídalo o niterním přesvědčení osobnosti.

Při vší úctě k Američanům si ale dovolíme uvést na pravou míru jejich narážky na Hamletovu politickou příslušnost. Je nám potěšením, že  pasovali Hamleta na osobu, která by pochodovala spíše pod praporem osla než slona, nicméně jako kralevic dánský byl Evropanem, a tak mu naše tradice musely být také blízké. Tak třeba, celou řadou psychologů potvrzený fakt, že k pocitu svobody, spokojenosti a štěstí, přispívá vlastnictví majetku. Kromě blaha ze žlutých kulatých, sociologické studie jednoznačně vypovídají o tom, že o smysluplnosti bytí i správnosti svých rozhodnutí méně pochybují ti, kteří jsou přesvědčeni, že naše kroky vede Bůh. Hamlet do spolku vyznavačů Dizajnéra ale patřit nemohl, třeba už kvůli svému rouhání myšlenkami na sebevraždu. Přijmeme-li závěr amerických psychologů, že byl smýšlením liberál, sluší se to doplnit o poznatky jiných týmů. Například, že konzervativci jsou většinou z řad majetnějších občanů, kdežto liberály rekrutuje chudoba. To by naznačovalo, že majetkem asi neoplýval. Možná tedy byl liberál, ale také nejspíš ateista a zchudlý příslušník modré krve. Není se co divit, že z takové kombinace ho pak napadaly myšlenky typu: „být či nebýt“.

Literatura

David B. Newman, Norbert Schwarz, Jesse Graham.: „Conservatives Report Greater Meaning in Life Than Liberals“, Social Psychological and Personality Science (2018). DOI: 10.1177/1948550618768241 , dx.doi.org/10.1177/1948550618768241

Být nebo nebýt - to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin. Překlad M. Hilský