Wade Davis, absolvent Harvardu, kolumbijsko-kanadský antropolog, etnobotanik, autor a fotograf. (Wikipedia)

Že lze dnes získat na české univerzitě magisterský titul např. obhajobou diplomové práce na téma „Sémiotická analýza genderových stereotypů v knižní sérii Harry Potter“ mě sice přišlo trochu zvláštní, ale zase ne nijak moc. Říkal jsem si: „Vymknuta z kloubů doba šílí.“ Jenže ona patrně tak trochu šílela vždycky. V roce 1986 obhájil student jménem Wade Davis na Harvardské univerzitě doktorskou disertační práci s názvem „Etnobiologie haitských zombie“. Název práce zní jistě trochu neortodoxně, ovšem co je to proti obsahu. Hlavní tezí zmíněného díla totiž je, že zombie existuje – a to nikoli jako folklórní obraz či filozofická konstrukce, ale jako reálně pozorovatelná fyzická entita. Davis ve své disertaci, ve článku publikovaném v časopise Journal of Ethnopharmacology i v navazujících populárně naučných knihách (The Serpent and The Rainbow; Passage of Darkness: The Etnobiology of the Haitian Zombie) tvrdí, že haitský voodoo kouzelník bokor dokáže pomocí magického prášku (Zombie powder) zbavit člověka vůle a vytvořit z něj snadno ovladatelného otroka. Davis musel disponovat vysokou dávkou sebevědomí i odvahy, vždyť výbušnost jím předložené teze v sobě zjevně nesla dostatek ničivého potenciálu, aby nakonec dokázala zahubit nejen jednu, ale hned několik, slibně se rozvíjejících vědeckých kariér. Nakonec. Ale co bylo na začátku?

Davis se narodil v roce 1953 v Britské Kolumbii, na Harvardu studoval antropologii a botaniku, v roce 1974 ve věku 20 let přešel ve společnosti cestovatele Sebastiana Snowa pěšky Darienskou proluku (Darien gap). V roce 1982, což je klíčový moment našeho příběhu, pracoval Davis jako asistent profesora R. E. Schulterse z Botanického muzea na Harvardu a právě se vrátil ze severozápadní Amazonie, kde studoval život domorodých obyvatel a rostlinné halucinogeny. Schulters ovlivněný myšlenkami kolegy psychofarmakologa Nathana S. Klinea přesvědčil nadějného studenta, aby se vydal na Haiti a získal vzorky přípravku schopného přetvořit člověka v živoucí mrtvolu. Nathan Kline strávil na karibském ostrově více než třicet let a stejně jako jeho haitští kolegové považoval existenci zombie za vysoce pravděpodobnou. Své přesvědčení mimo jiné opíral i o mediálně známý případ Clairvia Narcissea. Tento muž byl 2. května 1962 americkým lékařem v Nemocnici Alberta Schweitzera v Deschapelles prohlášen za mrtvého a následující den pohřben. To mu ovšem o osmnáct let později nezabránilo, aby nezašel na trh ve své rodné vsi a k smrti nevyděsil vlastní sestru. Tu sestru, která ho s láskou a péčí uložila k věčnému odpočinku. O svém životě v kůži nemrtvého pak v roce 1981 povyprávěl i redaktorům BBC. Klineův zájem o zombifikaci však nebyl jen kulturně-spirituálního rázu, ale jako lékař k němu měl i čistě praktické důvody. V rozhovoru s Davisem údajně prohlásil: „Kdybychom byli schopni nalézt léčivo, které by pacienta učinilo hluboce necitlivého vůči bolesti a účinně ho paralyzovalo a pak jiné, které by ho bez vedlejších účinků vrátilo k plnému vědomí, jednalo by se z pohledu moderní chirurgie o revoluční objev.“

Kouzelné brázky z cest Wade Davise si lze prohlédnout zde.

Budoucí slávou motivovaný Davis se tedy pustil do pátrání. Když se v roce 1982 bez předchozí přípravy ocitl v Port-au-Prince, neuměl domorodý jazyk (kreolština) a o problematice fungování haitských venkovských společenství a úloze voodoo v jejich každodenním životě měl spíše povšechné informace načerpané z četby brakových cestopisů (W. Seabrook, The Magic Island). Hlavním průvodcem po magickém světě domorodých rituálů mu byl majitel nočního klubu a údajně též příležitostný bokor Marcel Pierre, jehož mu doporučil člen týmu BBC dříve se podílející na natáčení dokumentu o ex-zombie Narcisseovi. Mizivá znalost prostředí, sporná kvalita domorodých expertů, na něž se díky neznalosti místního jazyka musel spoléhat, ani poměrně krátký čas věnovaný jednotlivým expedicím (během let 1982-84 šlo jen o několik málo měsíců), Davisovi nezabránily v přesvědčení, že pronikl až do samého srdce haitských komunit provozujících autentické voodoo a že dospěl ke klíčovým vědeckým poznatkům osvětlujícím samu materiální podstatu procesu zombifikace.

Během svých pobytů na Haiti shromáždil Davis celkem 8 vzorků prášků údajně schopných přivodit člověku stav velice blízký klinické smrti, po jehož odeznění nastupují symptomy charakteristické pro klidovou fázi katatonické schizofrenie. Za některé ze vzorků badatel zaplatil až 300 dolarů – tedy částku představující v jedné z nejchudších zemí tehdejšího světa opravdové jmění. Součástí dodávek byla i možnost fyzické účasti vědce na přípravě preparátů. Aby ne za takovou cenu. Složení jednotlivých verzí přípravku se hodně lišilo, kromě magického zaříkávání patřily k nejběžnějším ingrediencím části exhumovaných lidských těl (jedno takové si nechal Davis z hrobu vyzvednout na vlastní náklady), magické byliny (kopřiva dvoudomá, albízie asijská, aloe vera, durman obecný, ledvinovník západní atd.), jedovaté žáby (ropucha obrovská, rosnička dominikánská) a hlavně ryby z řádu čtverzubců (ježík obecný, čtverzubec želví, čtverzubec Spenglerův apod.). Ve vnitřních orgánech a kůži těchto ryb se často vyskytuje extrémně jedovatý neurotoxin tetrodotoxin (TTX). Právě této látce připisoval Davis nejsilnější zombifikační potenciál a považoval ji za hlavní aktivní složku všech získaných preparátů.

Termostabilní neurotoxin tetrodotoxin C 11 H 17 N 3 O 8. Bílá krystalická a ve vodě rozpustná látka látka nebílkovinné povahy. Produkují ji sinice, odkud se dostává do živočichů živících se planktonem. Častým zdrojem otravy jsou ryby čeledi Čtverzubcovití. Toxin ale zvládají produkovat i bakterie (Pseudomonas , Vibrio a další).

TTX je polární molekula se zajímavou 3D strukturou odvozenou od adamantanu schopná blokovat elektrickou aktivitu neuronů. Nervový vzruch lze chápat jako změnu elektrických vlastností buněčné membrány vyvolaný pohybem vybraných iontů (Na⁺, K⁺, Cl^-) směrem z mezibuněčného prostoru dovnitř buňky a naopak. Nabité ionty nemohou lipofilní buněčnou membránou prostupovat v libovolném místě, ale musí využít bílkovinné struktury zvané iontové kanály. Aby mohl být nervový vzruch nositelem informace, musí mít přechodový charakter, což znamená, že pohyb iontů skrze iontový kanál musí být umožněn jen ve velmi omezeném časovém úseku. Iontové kanály umožňující vznik nervového vzruchu se otevírají buď v důsledku změny elektrických vlastností buněčné membrány v těsné blízkosti kanálu (napěťově řízené kanály), nebo v momentě, kdy se na charakteristické místo bílkoviny tvořící kanál naváže molekula zvaná neurotransmiter (chemicky řízené iontové kanály). TTX efektivně blokuje funkci napěťově řízených iontových kanálů pro Na⁺. Blokádu vzniku nervových impulzů můžeme pozorovat zejména v oblasti periferního nervového systému (senzorické nervy, nervy ovládající kosterní svalstvo a vnitřní orgány), přičemž činnost centrální nervové soustavy bývá ovlivněna minimálně. Důvodem je nízká schopnost polární molekuly překonávat hematoencefalickou bariéru a přestupovat z krve do mozku.

První písemná zmínka o otravě TTX údajně pochází z lodního deníku kapitána Jamese Cooka (1728-1779). Na své druhé výpravě v roce 1774 se u břehů Nové Kaledonie rozhodl ochutnat játra ze čtverzubce a zážitky spojené s adrenalinovou gastronomií pak shrnul následovně: Byli jsme stiženi mimořádnou slabostí všech končetin spojenou se ztrátou citu, kterou lze zažít, když omrzlé ruce a nohy rozehříváte nad ohněm. Téměř jsem přišel o veškerý cit, nedokázal jsem odlišovat lehké a těžké předměty, hrnec plný peří a vody jsem vnímal totožně. Cook přežil. Na rozdíl od prasete, jemuž byly nabídnuty zbytky pokrmu. Akutní otravu můžeme podle závažnosti symptomů rozdělit do čtyř stupňů. Nejlehčí otravy se projevují necitlivostí v oblasti úst a nevolností, závažnější pak necitlivostí celého obličeje, potížemi s pohybem a výslovností. Pro třetí stupeň otravy je charakteristická celková svalová ochablost spojená s neschopností pohybu (flacidní paralýza), dechová nedostatečnost a fixované a/nebo dilatované zorničky. Nejzávažnější případy pak provází respirační selhání, hypotenze a srdeční arytmie, samozřejmě může dojít až ke ztrátě vědomí a smrti. Výrazné projevy akutní toxicity u člověka byly pozorovány po požití dávky 4 mikrogramy TTX/kg tělesné hmotnosti, nejnižší popsaná smrtelná dávka je pak zhruba desetkrát vyšší.

Ale vraťme se zpět k zombiím a Davisovi. V roce 1982 po návratu z první výpravy na Haiti oslovil Davis svého přítele patologa z Kolumbijské presbyteriánské nemocnice v New Yorku Leona Roizina, zda by nevyzkoušel účinnost jeho zombifikačních preparátů. Roizin nanesl extrakt z prášku na oholenou kůži laboratorních potkanů (transdermální podání) a také ji injekčně aplikoval do břišní dutiny (intraperitoneální podání). Někteří potkani údajně upadli do kómatu a neprojevovali žádnou reakci na vnější stimuly, přičemž činnosti mozku (EEG) a srdce (EKG) nevybočovaly z normálu. Stav nehybnosti a letargie přetrval 24h, poté nastalo úplné odeznění symptomů bez pozorovatelných následků. Rovněž makakové prý vykazovali podobné spektrum reakcí. Výrazy „údajně“ a „prý“ používám v textu záměrně, neboť o výsledcích zmíněných experimentů se můžeme dozvědět pouze z Davisových textů, který se vždy odvolává na osobní komunikaci (personal communication) s Roizinem. Sám Roizin se k výsledkům, které považoval za velice předběžné, a posléze ani k Davisovi, na něhož byl kvůli jejich zveřejnění velmi rozhořčen, nechtěl znát. O dva roky později provedl podobný experiment s Davisovými vzorky i brooklynský antropolog toho času zaměstnaný v lékařském výzkumném centru John Hartung. Tentokrát byly prášky potkanům přimíchány do burákového másla (perorální podání) a ani magie ani toxiny nevyvolaly žádný pozorovatelný účinek. Když byl Davis svými kritiky později peskován za to, že negativní výsledky opominul zmínit v jakémkoli ze svých výstupů, reagoval prohlášením. „Neexistenci důkazu o účinnosti preparátu nelze v žádném případě považovat za důkaz o jeho neúčinnosti.“ A basta.

Chemickou analýzou vzorků z Haiti prováděl jednak tým japonských vědců z Univerzity Tohoku v Sendaii (C.Y. Yasumoto a T. Kao) a dále Francouzi C. Benedek, R. Rivier a M. Lazdunski. Japonci měli dlouhodobé a rozsáhlé zkušenosti analýzou TTX ve vzorcích obsahů žaludků nešťastných konzumentů ryby fugu. S využitím vysokoúčinné kapalinové chromatografie (HPLC) byly v jednom z Davisových vzorků schopni nalézt méně než 1.1 mikrogramu TTX/gram materiálu a v ostatních nic. Rivier v letech 1983 a 1986 Davise v soukromém dopise informoval, že ve vzorcích nebyli schopni detekovat žádný TTX, později tvrdil, že Lazdunski pomocí biochemických metod (competitive binding assay) naměřil v jednom vzorku 64 nanogramů TTX/g a v roce 1988 sdělil redakci časopisu Science, že jeden ze vzorků obsahoval mezi 5 až 20 mikrogramy TTX/g.

Fugu, japonsky „říční prase“. Jeden z asi 25 zástupců rodu čtverzubců. Tetrodotoxin se rybám koncentruje v játrech. Nepatrné množství je ale i v mase a právě to dává pokrmům zvláštní chuť oceňovanou labužníky. (Kredit: Chris 73 / Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 3.0)

Z výsledků chemických analýz vyplývá, že pokud byl TTX ve vzorcích přítomen, jeho množství značně kolísalo. Logicky se nabízí otázka, zda takový typ materiálu mohl být účinně použit pro vyvolání jakékoli požadované odezvy v exponovaném organismu. Jak jsem psal výše, Davis si jednotlivé šarže přípravku nechal připravit na zakázku a žádný z nich nebyl použit v rámci autentického voodoo rituálu. Proces zombifikace si Davis představoval přibližně takto: Po požití prášku obsahujícího TTX upadne oběť do stavu silně redukované metabolické aktivity. Takový nešťastník pak může být považován za klinicky mrtvého a následně zaživa pohřben. O několik hodin později je pak voodoo kouzelníkem probuzen pomocí antidota, nadopován pastou s obsahem halucinogenních látek a jako zombie prodán do otroctví. K zombifikaci však podle Davise nestačil farmokotoxický účinek TTX, ale proces nezbytně vyžadoval i psychologicko-kulturní predispozici. „Pokud půjdete do lesa se záměrem pozřít halucinogenní houbu, jistě si následné projevy intoxikace užijete, pokud ji však sníte omylem, budete chvátat na lékařskou pohotovost se strachem z následků otravy. A stejné je to se zommbifikací. Člověk musí žít na Haiti a věřit v existenci zombie, aby se z něho mohlo zombie stát.“ Kromě argumentu psychosomatikou odrážel Davis své kritiky i argumentem racionalizace neúspěchu. „Bokor může vždy vysvětlit své selhání. Pokud bokor svou oběť předávkuje a skutečně ji zabije, byla to vůle Boží (Mort bon dieu). A pokud proces selže, vždy to bokor může zkusit znovu. Samozřejmě, že se množství účinné látky se v jednotlivých zombifikačních prášcích může lišit. Nejde přeci o chemikálii vyráběnou firmou Merck či Sharp & Dohme, ale o produkt na přírodní bázi…..“

Davisova teorie o reálné existenci zombie na Haiti byla sice extravagantní, ovšem nikoli do té míry, aby nemohla být zkoumána vědeckými prostředky. Zpracování daného tématu by však určitě vyžadovalo pečlivější před-expediční přípravu (zvládnutí domorodého jazyka a kulturních reálií), delší setrvání v oblasti zájmu a eliminaci možnosti podvodu ze strany najatých spolupracovníků (prášky měly být např. opatřeny během autentického rituálu a nikoli připraveny ad-hoc). Cti dbalý vědec by se neměl odkazovat pouze na předběžné nepublikované výsledky (Roizinův test toxicity) a úplně opomíjet data, která podkopávají původní předpoklady (Hartungův test toxicity a Yasumotova analýza TTX). Teorie by určitě měla být falzifikovatelná, což v daném případě velmi komplikuje argumentace nutností psycho-kulturní predispozice a možnosti racionalizace neúspěchu. V roce 1997 byla v časopise Lancet publikována studie rozkrývající pozadí tří možných případů zombifikace na Haiti. Její autoři Littlewood a Douyon pojali téma mnohem seriózněji a došli k závěru, že fenomén spojený s náhlým návratem osoby dříve považované za mrtvou k rodině „pozůstalých“, kdy tato osoba vykazuje známky narušené vůle či zmatenosti, lze často vysvětlit jako záměnu identity. Osoby považované za zombie obvykle trpí nějakou formou mentální poruchy a rodiny jsou ochotny je přijmout a prohlásit za ztracené příbuzné zejména v případech, kdy z daného aktu vyplývá nějaký profit (např. dědické spory).

Práva na populárně naučnou knihu „The Serpent and The Rainbow“ byla prodána filmařům a známý americký režisér Wes Craven (např. Noční můra v Elm Street) podle ní natočil děsivý béčkový horor. Davis opustil akademickou půdu, začal pracovat pro časopis National Geografic a dnes jako ekologický aktivista zachraňuje planetu. Co by asi dělal, kdyby si pro svou disertační práci vybral jiného školitele…..

Literatura:

1. Davis, E. W. (1983). The ethnobiology of the Haitian zombi. Journal of ethnopharmacology, 9(1), 85-104.

2. Booth, W. (1988). Voodoo science. Science, 240(4850), 274.

3. Inglis, D. (2010). The zombie from myth to reality: Wade Davis, academic scandal and the limits of the real. Scripted, 7, 351.

4. Anonymous. (1984). Puffers, gourmands and zombification. Lancet, 1, 1220-1.

5. Albuquerque, U. P. et al. (2012). Natural products from ethnodirected studies: revisiting the ethnobiology of the zombie poison. Evidence-based complementary and alternative medicine, 2012.

6. Littlewood, R., & Douyon, C. (1997). Clinical findings in three cases of zombification. The Lancet, 350(9084), 1094-1096.