S velkým zájmem jsem si poslechl vystoupení vedoucího klimatické a energetické kampaně Greenpeace Jana Rovenského v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV. Jisté náznaky změny postoje českého Greenpeace k jaderné energetice i dalších zelených organizací se objevily již dříve (viz třeba zde), ale v tomto případě jde o první prezentaci opravdu radikálního obratu tak vysokým představitelem této organizace. A to navíc ve velmi hojně sledovaném médiu.

Jan Rovenský – vedoucí energetické kampaně Greenpeace (zdroj Greenpeace).

V nynějším rozhovoru pan Rovenský sice ještě nepodporuje výstavbu nových bloků, ale velice razantně se staví za co nejdelší provozování stávajících jaderných reaktorů. A dokonce i u Dukovan by stál o jejich provoz celkově 60 let do roku 2045. Taková možnost je technicky reálná, jak ukazuje příprava prvního reaktoru VVER440 na tak dlouhý provoz. Blok Novovoroněž 4 začal provoz v roce 1972 a v rámci celkové rekonstrukce pro dalších patnáct let provozu bylo v nedávné době provedeno i vyžíhání reaktorové nádoby (podrobněji viz zde). Problémem však je, jak se k takové snaze české energetiky postaví Německo a Rakousko. Bude tak určitě přínosem, jestliže v případě nutnosti využití této možnosti ji podpoří Greenpeace a další české zelené organizace.

Připomeňme si vývoj postoje této organizace k jádru během předchozího čtvrtstoletí. Organizace Greenpeace byla v čele boje zelených hnutí proti stavbě Temelína v devadesátých letech. Hlavně ve spolupráci s rakouskými aktivisty se organizovaly demonstrace, blokády a další přímé akce. Podle prezentací zelených organizací z té doby měly za pár let lehce Temelín nahradit fotovoltaické a větrné elektrárny a pro nahrazení uhlí tak nebyl potřeba. V těchto akcích a snaze o zastavení využívání Temelína pokračovaly tyto organizace i řadu let po jeho spuštění, docházelo i k řadě soudních podání (připomeňme třeba činnost antijaderných expertů Greenpeace Jana Haverkampa a Jana Beránka). Později se Greenpeace více soustředila na snahu, aby po vzoru Německa nebyly české jaderné bloky využívány déle než třicet let. S tím počítá i stále platná energetická koncepce Greenpeace Energetická [R]evoluce, podle níž už měly být bloky Dukovan odstaveny.

Z tohoto pohledu je názor pana Rovenského v rozhovoru s panem Veselovským, že je potřeba provozovat stávající jaderné bloky co nejdéle a bez nich se odstavování uhlí neobejde, radikální změnou postoje. Za takové obhajování jaderných bloků jako ekologického zdroje, který pomáhá snižovat emise CO₂, by ještě před pár lety dostal cenu Ropák nebo alespoň Zelenou perlu.

Tato změna postoje je dána hlavně tím, že se stále více zvýrazňuje rozdíl mezi intenzitou využívání uhlí a dalších fosilních paliv ve státech, které jádro využívají a plánují i nadále využívat, a Německem s jeho Energiewende. Francie, Švédsko, Švýcarsko, Slovensko, Velká Británie či Finsko využívají uhelné i další fosilní zdroje minimálně a nízkoemisnosti elektroenergetiky už buď dosáhly, nebo se k ní blíží.

Blokáda Temelína v roce 1995 podporovaná Greenpeace (zdroj Jiří Neustupa, Ekolist).

Německo sice podle plánu uzavírá své jaderné bloky, ale v oblasti snižování emisí a závislosti na fosilních palivech v elektroenergetice je situace dramaticky jiná. Své cíle v této oblasti neplní. Na rozdíl od Česka, které i díky Temelínu snížilo své emise CO₂ o více než 40 %, Německu se tento cíl splnit nepodařilo. A to v situaci, kdy také využilo restrukturalizaci a propad socialistického průmyslu v bývalé NDR v devadesátých letech. Ukazuje se, že ještě řadu desetiletí bude muset využívat uhlí a i posléze nahradí jádro i uhlí z velké části plyn. Tedy opět fosilní palivo s emisemi CO₂. To navíc vede k dominantní dlouhodobé závislosti na ruských zdrojích. Německo se tak stává z pohledu emisí po Polsku jedním z nejšpinavějších států Evropské unie.

Na rozdíl od vizí prezentovaných zelenými organizacemi, že vítr a slunce je zadarmo a cena pro spotřebitele tak v Německu půjde dolů, má nyní německý spotřebitel spolu s dánským i kvůli poplatkům za obnovitelné zdroje nejdražší elektřinu v Evropě. Za takového stavu už i české zelené organizace pomalu přestávají propagovat Německo jako ekologický vzor hodný následování. Alespoň ty, jimž jde opravdu o snížení emisí, ekologii a mají ve svých řadách lidí, kteří alespoň trochu energetice rozumí.

Na otázku, zda se mají stavět nové jaderné bloky, odpovídá Jan Rovenský rozhodně záporně. Zdůvodňuje to tím, že je Česko v současné době významným exportérem elektřiny a má přebytek výkonu. To je sice pravda, ale tato situace se už v roce 2022 může i dramaticky změnit. V té době se u nás odstaví značný výkon v uhelných zdrojích, může jít až o 40 %. Zároveň se v Německu vypnou všechny jaderné bloky a i část těch uhelných. Uhelné se zavřou i v dalších evropských zemích. Samotná Česká republika pak bude mít sice celkovou roční bilanci výroby a spotřeby elektřiny vyrovnanou, ale hlavně v dobách zimní inverze, kdy nefouká, fotovoltaika také dodá minimálně a je vysoká spotřeba elektřiny, bude mít nedostatek výkonu. Mohla by v principu využít dovoz, ovšem na import elektřiny bude v té době spoléhat většina států a nebudou exportéři. Další zlom nastane pravděpodobně kolem roku 2035. Do té doby se odstaví řada dalších uhelných zdrojů a s velkou pravděpodobností i Dukovany. Jejich provozování přes 50 let si lze sice přát, ale nelze na ně spoléhat. Podrobněji je blízka budoucnost rozebrána v článku o možných rizicích a scénářích vývoje elektroenergetiky v Česku.

Blokáda Temelína v roce 1995 podporovaná Greenpeace (zdroj Jiří Neustupa, Ekolist).

Už v současné době klesá dostupný výkon v regionu a ceny elektřiny v době, kdy nefouká a sluneční svit není v maximu, výrazně stoupají. Již poměrně brzy se ukáže, zda bylo oprávněné spoléhání Jana Rovenského na dlouhodobé pokračování přebytku výkonu a možnosti importu elektřiny, nebo se uskuteční rizika, o kterých mluvím ve zmiňovaném článku. V každém případě je jasné, že v případě útlumu uhelné energetiky odstoupení od exportu stačit nebude a bude potřeba část výkonu uhelných zdrojů nahradit.

Pokud bude prioritním cílem Greenpeace v Česku opravdu rychlé snížení emisí CO₂, je možné, že za pár let bude ve svém vystoupení Jan Rovenský nebo jiný představitel Greenpeace podobně razantně lobovat za co nejrychlejší vybudování nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně.

V rozhovoru Martina Veselovského s Janem Rovenským byly podle mě zajímavé ještě dva aspekty. Prvním je diskuze o možném typu reaktoru, který by se pro Temelín a Dukovany využil. Jako pravděpodobně nejvhodnější zmiňuje ruské zařízení VVER1200. V tomto názoru s ním souhlasím. V současné době se po celé řadě zpoždění spouští v Číně první blok EPR firmy AREVA v elektrárně Tchaj-šan a blok AP1000 v elektrárně San-men. I tyto reaktory tak budou mít fungující příklady. Výhodou Ruska je však to, že její první blok v Novovoroněžské elektrárně v provozu již více než rok a běží i druhý blok v Leningradské elektrárně. Další bloky v Rusku i zahraničí jsou těsně před dokončením a jiné se budují v Rusku i v zahraničí. Ruská firma staví reaktory bez přerušení kontinuálně a dodávky pro ně zajišťují i české podniky. Česko má s těmito reaktory zkušenosti a při jejich výstavbě by se dalo snadno docílit největšího podílu českých firem na ní.

Na rozdíl od devadesátých let nyní i představitelé českého ústředí Greenpeace začínají uznávat, že hlavně v zimním období nelze bez jaderných elektráren Temelín a Dukovany přistoupit k zavírání těch uhelných (zdroj ČEZ).

Námitkou Jana Rovenského proti využití této možností je vznik následné závislosti na Rusku. V případě jaderné elektrárny jsme ovšem schopni její provoz a údržbu zajistit sami, jak je vidět i v případě stávajících bloků v Dukovanech a Temelíně. Palivo má velmi malý objem, je možné je zajistit a skladovat na léta dopředu a produkují je i jiné firmy, než ruské. Zvlášť jasně je to vidět při srovnání možné varianty náhrady jádra, kterou prosazuje právě část zelených organizací. Jde o intenzivní využití plynu. V tomto případě je vytvoření dlouhodobých zásob velmi problematické. Vlastní produkce plynu Evropské unie a jejich evropských spojenců se snižuje a stále více závisí na dodávkách z Ruska. Je to vidět i na příkladu Německa, které prosazuje další plynovody z Ruska a plánuje vyšší využití plynu z této země.

Druhým zajímavým aspektem v rozhovoru bylo zdůrazňování minoritních akcionářů ČEZ Michal Šnobra a Jana Rovenského. Michal Šnobr je spojen s několika kyperskými firmami, například Hamafin Resources Limited, Tinsel Enterprises Limited a J&T Securities Management Limited. s a (více zde), jejichž vlastnická struktura je ve většině případů nedohledatelná. Jeho skupina tak spíše připomíná dalšího z finančních žraloků, kteří se dominantně snaží co nejvíce a nejrychleji vytěžit stát či danou firmu, jako byly třeba projekty Viktora Koženého. Nemají zájem na jejím dlouhodobém rozvoji, prosperitě a službě české společnosti. Jan Rovenský je pracovník mezinárodní globální organizace s dost specifickou ideologickou linií. Je otázka, do jaké míry mají tito minoritní akcionáři snahu přispět k tomu, aby ČEZ pomáhal k rozvoji dlouhodobě udržitelné, prosperující, efektivní a ekologické energetiky u nás. Připomeňme, že v případě minulého rozvoje ČEZ podle tehdejších představ Greenpeace by Temelín dnes nestál a Dukovany by už byly zavřené.

Je otázkou, v jakém směru se názory české organizace Greenpeace budou v následujících letech rozvíjet. Není však vyloučeno, že postupně dojde k ještě většímu obratu. Velmi silně to však závisí i na tom, jak se budou vyvíjet pohledy na jadernou energetiku u ústředí Greenpeace. A ty jsou mnohem rigidnější. I u světového Greenpeace však na základě zkušeností s vývojem německé Energiewende muže ke změnám postojů dojít.

Psáno pro Osla a Ekolist