Nedávná konference o globálním oteplování pořádaná v anglickém Exeteru britským ministerským předsedou Tony Blairem byla módní přehlídkou všech běžných obav spojovaných s globálními změnami klimatu. Smysluplná diskuze na toto téma je však, jak se zdá, bohužel přísně zakázána. O týden dříve než Exeterská konference se uskutečnila jiná konference organizovaná společností Scientific Alliance v London’s Royal Institution, kde zazněli příspěvky kritizující koncept globálního oteplování.
Prezident Royal Society sir Bob May se ihned v tisku vyjádřil, že takové akce jsou neobjektivní a nebezpečné: „Na jedné straně máme IPCC (International Panel on Climate Change), veškeré významné světové vědecké organizace a hlavního vládního poradce pro otázky vědy, a ti říkají, že je nezbytně nutné omezit emise. Na druhé straně stojí bezvýznamná skupinka skeptiků –lobbyisti placení průmyslovými korporacemi, spisovatelé sci-fi a plátek Daily Mail, kteří zatvrzele popírají vědecká tvrzení o nutnosti snižování emisí. Připomíná to snahu tabákové lobby přesvědčit veřejnost, že kouření tabáku nezpůsobuje rakovinu plic. Lobby skeptiků vůči globálnímu oteplování nemá reálnou šanci ovlivnit vědce. Ale o to jí ani nejde. Zákeřný je především vliv této lobby vliv na média.“
Je až mrazivě zarážející, jak slovník a argumentace sira Maye připomínají totalitní propagandu. Ve skutečnosti mají „skeptici“vůči globálnímu oteplování a „mainstream“ globálního oteplování mnoho společného. Profesor Richard Lindzen z MIT, obvykle považovaný za skeptika, který je ale zároveň i předním spolupracovníkem IPCC souhlasí s tím, že pokud jde o globální oteplování, mezi vědci není spor o základní fakta:
1. I přes jistou rozporuplnost klimatických dat se zdá, že se svět za posledních 100 let poněkud oteplil, v průměru o 0,6 °C (s možnou chybou 0,2 °C).
2. Oxid uhličitý je skleníkový plyn. Zvýšení jeho obsahu v atmosféře zvyšuje tendenci k celosvětovému oteplování.
3. Lidské aktivity pravděpodobně vedly k průkaznému zvýšení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, z hodnoty 280 ppm ve stoletích před rokem 1750 na hodnotu 380 ppm, kterou naměříme dnes.
4. Ekonomické trendy pravděpodobně budou dále obsah oxidu uhličitého v atmosféře zvyšovat.
Je tedy pravděpodobné, že se svět v příštích desetiletích bude i nadále oteplovat, pokud se nic jiného nezmění.
Spornými body diskuse mezi skeptiky a přívrženci globálního oteplování jsou příčiny, rozsah a reálný význam klimatických změn.
Oxid uhličitý je sice jednou z možných příčin globálního oteplování, zdaleka ne však jedinou. Nic jako „správné klima“ neexistuje, klima se neustále mění, ať už z krátkodobého či dlouhodobého pohledu. Je klidně možné, že globální klima ovlivňuje tolik „přirozených“ faktorů, že jsou veškeré lidské vlivy nevýznamné.
Pokud jde o rozsah klimatických změn, prakticky každý bude souhlasit s tím, že o něm prostě a jednoduše nic nevíme. Je sice pravda, že hladina oxidu uhličitého v atmosféře roste. Na druhou stranu, oxid uhličitého absorbuje jen specifickou úzkou část spektra elektromagnetického záření. V důsledku toho má každé další nově přibyvší procento oxidu uhličitého v atmosféře menší a menší efekt celosvětové klima.
Pokud by se hladina oxidu uhličitého vůči předindustriální době zvýšila řekněme na dvojnásobek (tedy na 560 ppm), je pravděpodobné, že by teplota celosvětově vzrostla o přibližně 1,2 °C. To
je sice pozorovatelné oteplení, ale na druhou stranu to rozhodně nevyžaduje bezodkladnou celosvětovou akci.
Když už tedy připustíme, že se globální klima otepluje, jaký je tedy vlastně dopad takového oteplení na celý systém klimatu? Tady začínají hádky. Pokud totiž roste teplota, vypařuje se v důsledku toho více vody z oceánů a to naše úvahy komplikuje. Větší množství vodní páry v atmosféře může vytvořit pozitivní zpětnou vazbu. I vodní pára má skleníkový efekt – více vodní páry – teplota se dále zvyšuje – ještě více vodní páry.Na druhou stranu ale vodní pára vytváří mraky. Mraky mohou odrážet sluneční záření zpátky do vesmíru a tím vlastně teplotu snižovat. Anebo mohou fungovat jako „přikrývka“ a zadržovat teplo a tím pádem teplotu opět zvyšovat. Reálný efekt mraků na klima dosud není znám.
Závažný vliv na klima mohou mít i aerosoly. Ty mají tendenci odrážet sluneční záření zpět do vesmíru a tím klima ochlazovat. Zároveň se předpokládá, že ovlivňují přechod vodní páry v mracích na déšť. O jejich reálné roli v globálním klimatu toho opět není příliš známo.
Klima ovlivňuje i mnoho dalších faktorů. O jejich fyzikální podstatě a vzájemných interakcích toho příliš nevíme, v některých případech nevíme prakticky nic.
Většina vědců se v současnosti chová tak, že se snaží tyto procesy maximálně zjednodušit, pak si vymyslí učeně vypadající domněnky a ty se snaží modelovat na těch nejlepších superpočítačích. Na výsledných modelech staví většinu publikací o klimatických změnách, které pak servírují veřejnosti. Vzhledem k tomu, že zmíněné modely chování klimatu vždy mnohé pravděpodobně významné faktory příliš zjednodušují nebo je vůbec neuvažují, nejsou nakonec zrovna důvěryhodné.
Dokonce ani nemáme dostatečně dobrá data na to, abychom mohli nějak proměřit přesnost vytvářených modelů. Satelitní měření teploty klimatu rovnoměrně po celé Zemi probíhají od roku 1979, pochopitelně zpočátku ne v té nejvyšší možné kvalitě. Před rokem 1979 měřili teplotu klimatu především pozemní stanice a měřící balony, jejichž rozmístění po světě rozhodně nebylo pravidelné. Relativně slušné záznamy existují pro období přibližně posledních 100 let, navíc jen pro pro Evropu a severní Ameriku. Přibližně 70% zemského povrchu tvoří oceány, 38% souše představují hory a pouště a v těchto oblastech nikdy mnoho klimatických stanic nepracovalo.
Je zřejmé, že vědci nemohou s jistotou určit průměrnou teplotu Země v roce 1900 a hlouběji do minulosti je to problematičtější čím dál tím víc. Pokud jsou výchozí data pro všechny klimatické modely špatně, třeba i jen trošku špatně, konečný výsledek tím může být značně ovlivněn. Kdybychom chtěli zjistit, jak jsou naše klimatické modely dobré, nejlepší cestou by bylo spustit test takového modelu co nejdále v historii a dívat se, jak modelované hodnoty odpovídají našim reálným měřením. Pokud nejsme s to říci, jak přesně vypadalo celosvětové klima před více než 20-30 lety, tak klimatické modely spolehlivě testovat nelze.
Badatelé zabývající se klimatem, Tim Ball, Kenneth Green a Steven Scroeder prohlásili: „Měření povrchových teplot zemského povrchu v celosvětovém měřítku nepostačují k určení průměrné roční teploty zemského povrchu. Nepřesnost určení „správné“ teploty zemského povrchu (nyní odhadované na 13,9 °C, oproti dřívěji uváděným 15 °C) je v porovnání s udávávaným globálním oteplením za posledních 100 let více než dvojnásobná.“ Člověk ani nemusí být kovaný statistik, aby mu došlo, jak hrozivé je toto strohé konstatování. Jinými slovy, o změně globální teploty povrchu planety se nedá zatím věrohodně říct vůbec nic.
Používané klimatické modely nám tak především poskytují informaci o tom, jak moc toho vlastně nevíme. Rozhodně nemohou spolehlivě předpovídat budoucí vývoj klimatu, tedy alespoň prozatím. S lepším pochopením většího množství faktorů ovlivňujících celosvětové klima, s kvalitnějšími a rozsáhlejšími daty o reálném vývoji klimatu a s výkonnějšími počítači na tom pravděpodobně budeme o něco lépe.
Významným zdrojem nejistoty ohledně našeho uvažování o klimatických změnách je i naše zjevná neschopnost smysluplně předpovědět vývoj lidských společností v příštím století. Existuje celá řada „scénářů“ založených na růstu ekonomik, růstu populací, růstu množství emisí, atd. Spektrum takových scénářů je opravdu široké. Jediné, co můžeme rozumě předpokládat na základě našich zkušeností s podobnými scénaři ze 70-tých let je, že ve skutečnosti žádný z konkrétních scénářů nebude fungovat.
Ty nejhorší scénáře ze všech, založené na předpokladech vysokého růstu ekonomik, masivního nárůstu emisí a intenzivních zpětných vazeb počítají s průměrným oteplením až o 5,8 °C. Je zajímavé, že ačkoliv samotný IPCC došel k závěru, že změny klimatu mimo rozmezí +1,5 °C až +4,5 nejsou pravděpodobné, ve veřejných debatách dominují právě zmíněné „nejhorší“ scénáře.
Jednou věcí si rozhodně být jisti můžeme, klima se změní. Jen v průběhu dvacátého století jsme byli svědky toho, jak do roku 1940 celosvětová průměrná teplota vzrůstala, pak do 70-tých let klesala (a tím rozvířila obavy z příchodu nové doby ledové) a pak zase začala stoupat. Emise skleníkových plynů mohly ovlivnit celosvětové klima až v naprosto nedávné době. Je více než zřejmé, že klima výrazně kolísá samo od sebe, ať lidé dělají, cokoliv chtějí.
Velkým problémem současnosti je politizace vědecké diskuse o změnách klimatu. Ta bezostyšně manipuluje prezentaci a diskusi vědeckých dokladů. Vina padá především na hlavu environmentalistů, aktivistů, kteří o sobě ke smůle odborných ekologů tvrdí, že jsou ekology. Jejich morálním poselstvím je, že lidé tento svět ničí. Toto tvrzení vzala za své jako obecnou pravdu široká veřejnost. Panuje atmosféra, kdy je každá nová publikace o globálním klimatu buď další smutnou zvěstí o ponuré budoucnosti nebo je předem zavržena jako podvrh, nejlépe jako podvrh podplacený některou nadnárodní korporací. Bylo by hodně divné, kdyby tohle vědu a vědce nezkorumpovalo. Podobnost s jinou, zoufale zpolitizovanou vědou, totiž s vědou o drogách, rozhodně není náhodná.
Zahnívání zpolitizované vědy v důsledku „společenské objednávky“ pěkně dokládá případ Chrise Landsei, jednoho z autorů IPCC, pracujícího na problematice chování hurikánů a změn klimatu. Landsea zrušil svoji účast na nadcházející konferenci IPCC a opustil panel IPCC jako takový poté, co Kevin Trenbeth, jeden z hlavních autorů IPCC v materiálech připravované konference naprosto neopodstatněně uvedl, že za příval hurikánů poslední doby je zodpovědné i globální oteplení.
Landsea vysvětlil své odstoupení v otevřeném dopise: „Nechápu, proč mí kolegové podstrkují médiím vymyšlené zprávy o tom, že za současné chování hurikánů může globální oteplování. Pan Trenbeth je jedním z hlavních autorů IPCC a je odpovědný za přípravu textu o hurikánech. Jeho veřejná prohlášení jsou však natolik v rozporu se současným stavem vědeckého poznání, že podle mého názoru není IPCC schopný objektivně posoudit chování hurikánů v kontextu globálního klimatu.“
Skupina badatelů zabývajících se změnami klimatu, ke které náleží například Hans von Storch z Hamburg University rovněž vznesla závažné námitky vůči vedení vědecké debaty o změnách globálního klimatu. Podle nich se v důsledku společenského tlaku u mnoha badatelů v oblasti klimatických změn vytvořila podivná autocenzura. Obava, že by výsledky bádání mohly být využity skeptiky, je vede k tomu, že v duchu svého apriorního přesvědčení manipulují výzkum, přinejmenším tak, že některé své výsledky taktně zamlčí.
Storchova skupina se nechala slyšet, že nejde ani tak o osobní kvality jednotlivých vědců, ty ať klidně vezme čert. Horší je, že výzkum v duchu nezvratného nábožného přesvědčení masivně podporuje koncepci snížení (mitigation) lidského vlivu na klima, na úkor koncepce přizpůsobení (adaptation), tedy procesu změny společností tak, aby byly s to se vyrovnat s různým klimatem. To nepříjemně zavání tragédií. Klima se totiž mění, ať chceme nebo ne. A měnit se bude, i když už nevypustíme ani jednu molekulu oxidu uhličitého. Nejlepší by zřejmě bylo vytvořit tak klimatu odolnou (v originále krásně climate-proof) civilizaci, jak to jen bude možné. Diskuse na toto téma je ovšem úplně v plenkách, svět je zatím stále bezhlavě posedlý snižováním emisí. Smutně to dokládá nedávný průzkum mezi českými studenty, kteří se ze všeho nejvíce na světě obávají globálního oteplování.
Je docela dobře možné, že jednou díky kritické analýze kvalitních souborů dat, modelů a teorií obstojně pochopíme změny globálního klimatu a dokážeme se s nimi srovnat. V ovzduší iracionální zpolitizované debaty to ale nepůjde. Zelení blouznivci, podle nichž je lidstvo vředem na tváři panenské planety a populisti, kteří rádi brnkají na strunky strachu z neznáma, nás zatím nejspíš vedou do pekel.
Pramen: https://www.spiked-online.com/Articles/0000000CA8CF.htm
Přeložil a decentně komentoval S. Mihulka