Snímky severozápadní části Yucatánského poloostrova s dobře patrným kruhovým okrajem nyní již hluboko pohřbeného impaktního kráteru Chicxulub. Na pevnině se v současnosti nachází necelá polovina jeho někdejší rozlohy, průměr celé struktury činí asi 180 až 200 kilometrů. Kredit: NASA (SRTM), Wikipedie (volné dílo).

Ještě jednou se vrátíme k fyzikálním účinkům impaktu na konci křídy, a to pouze z důvodu, že právě v posledních měsících bylo k tomuto tématu publikováno množství nových článků a odborných statí (což vyplývá z faktu, že vloni na jaře probíhal po dlouhé době další výzkum za pomoci ropné soupravy přímo nad kráterem). Nový výzkum však těžil také z faktu, že byly konečně po desetiletích odtajněny strategické geofyzikální údaje z těžby nerostných surovin v této oblasti. Ty byly přitom dlouho drženy v tajnosti státní mexickou naftařskou společností Pemex. Díky novým údajům tak máme nyní lepší představu o tom, jak významně přeměnil dopad nejbližší okolí v oblasti budoucího Mexického zálivu. Ten byl ovšem před 66 miliony let součástí větší vodní plochy tzv. Proto-Karibiku a nejbližší pevnina byla od něho vzdálena řádově stovky kilometrů.[1] Zatímco již od roku 1980 získáváme četné údaje o přibližném množství impaktního materiálu usazeného na vzdálených lokalitách po celém světě (včetně Nového Zélandu, severní Afriky nebo západní Evropy)[2], údaje ze samotné oblasti dopadu a jeho nejbližšího okolí dosud chyběly. To se ale změnilo v loňském roce, kdy vyšla práce trojice autorů v periodiku Journal of Geophysical Research: Solid Earth. Jaké nové poznatky jsme tedy o této události získali?

Příbřežní městečko Puerto Chicxulub s pěti tisíci obyvateli dnes svým klidem a pomalým životním rytmem ničím nepřipomíná katastrofu, která se právě v těchto místech rozpoutala na úplném konci křídy. Jako pomyslné epicentrum dopadu bylo identifikováno teprve před čtvrt stoletím. Kredit: J. G. Etxabe, Wikipedie (volné dílo)

Začněme rovnou ohromujícími čísly – při impaktu bylo v krátkém sledu přemístěno asi 200 000 kubických kilometrů horniny, a to v samotném bezprostředním okolí impaktu. Kontura a topografie dna budoucího zálivu byla doslova vymazána a přetvarována, vyvrženiny pokryly celou oblast budoucího Yucatánu i Karibiku pod desítkami až stovkami metrů rozbité horniny. Ta byla podle geologa Jasona Sanforda, jednoho z autorů studie, zcela uložena v průběhu dní až několika málo týdnů. K těmto zjištěním došli autoři studie pečlivým výzkumem dat ze 408 vrtných jader, které poskytly vzorky z hloubky až 10 kilometrů, a zároveň ze seismických údajů. Díky seismickým vibracím získali vědci ještě lepší představu o trojrozměrném uspořádání uloženin hluboko pod povrchem zálivu. Stěžejní byla ale v tomto ohledu právě analýza dat z komerčních vrtů, které byly donedávna drženy v tajnosti. Díky diplomatickému umění týmu z Univerzity v Texasu byly za jistých podmínek uvolněny a geofyzik Sean Gulick ze stejné instituce se tak mohl i se svými kolegy pustit do práce. Získal tak lepší představu o mocnosti, objemu a povaze hraničních vrstev hluboko pod povrchem, a to až do hloubky kolem 15 kilometrů. Tak hluboko se zatím nikdo nedostal, a to platí i pro osobnosti typu Davida A. Kringa, který se výzkumem Chicxulubu zabývá již od počátku 90. let.[3]

Rozsah katastrofy byl samozřejmě znám již dříve, nyní se ale představa ještě více upřesnila. Víme například, že transport materiálu po dopadu svým rozsahem naprosto zastínil i druhou největší známou událost podobného druhu (okamžité uložení horninového materiálu), kterou je tzv. Nuuanuský bahnotok (či lavina) na Havaji, a to o celé dva řády. Přesně podle očekávání je materiál v impaktní vrstvě dál od místa dopadu složen zejména z jemnozrnného materiálu, zatímco v oblasti zálivu sestává vrstva z písku, štěrku i větších kusů horniny v mocnosti mnoha desítek metrů. Ukazuje se, že zemětřesení a vzniklé tsunami měly takovou intenzitu, že přenesly do prostoru budoucího zálivu materiál z velmi vzdálených oblastí, jako je dnešní Texas nebo Florida. Proto je podle Gulicka ona impaktní vrstva silná desítky nebo až stovky metrů – obsahuje materiál přinesený činností gravitace (uvolněná hornina při zemětřeseních, spad vyvrženého materiálu) i vodou (masivní tsunami). Vědci shrnují závěr své studie konstatováním, že bylo vždy obtížné představit si tak energické události, jako je zemětřesení, sopečná exploze nebo silná jaderná exploze. V případě dopadu planetky Chicxulub to ale byl neustálý boj s tím, mít dostatečně otevřenou mysl i pro ty nejdivočejší představy z hlediska celkového množství sedimentu, působící energie a rychlosti, s jakými se při této události musí pracovat.

Aktualita na závěr: Podle předběžných výsledků stále probíhajícího výzkumu vrtných jader v Brémách je pravděpodobné, že místo dopadu asteroidu bylo před 66 miliony let ve skutečnosti souší, nikoliv dosud předpokládaným mělkým šelfovým mořem (viz například tento odkaz).

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

Short English Summary: New analysis of commercial oil drilling data (released for the first time by the mexican state-owned Pemex company) provided scientists with new data and helped them to better understand the crater forming processes that took place immediately after the impact.

Odkazy:

http://www.smithsonianmag.com/science-nature/we-finally-know-how-much-dino-killing-asteroid-reshaped-earth-180958222/

http://www-odp.tamu.edu/publications/200_IR/chap_01/c1_3.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Chicxulub_crater

[1] Hildebrand, Alan R.; Penfield, Glen T.; Kring, David A.; Pilkington, Mark; Zanoguera, Antonio Camargo; Jacobsen, Stein B.; Boynton, William V. (Září 1991). „Chicxulub Crater; a possible Cretaceous/Tertiary boundary impact crater on the Yucatan Peninsula, Mexico“. Geology. 19 (9): 867–871.

[2] Schulte, P.; Alegret, L.; Arenillas, I.; et al. (2010). „The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary“. Science.327 (5970): 1214–1218. doi:10.1126/science.1177265

[3] Kring, David A. „Discovering the Crater“. lpl.arizona.edu.