Pohled do sálu v roce 1846, kdy bylo opětovně uzákoněno používání narkotického plynu. (Kredit: Southworth and Hawes, volné dílo)

Krishnan Chakravarthy je nanobiotechnolog z Johns Hopkins Institute. Spolu s Paulem Knightem, anesteziologem působícím na University of Buffalo jsou placeni za to, že se starají o nemocné. Nejvíce starostí věnovali dětem, kterým se stal nějaký další úraz v době, kdy již byli nemocné. Třeba chřipkou a něco si zlomily, nebo náhle museli podstoupit nějaký jiný zákrok vyžadující anestezii.  A protože Chakravarthy s Knightem jsou puntičkářští pedanti, začali mít dojem, jakoby jejich malým smolařům, přitěžujícímu zákroku navzdory, ustupovala infekce rychleji, než u těch „s chřipajznou“, kteří uspání nepodstoupili.

Inhalátor éteru vyvinutý Williamem T. G. Mortonem v roce 1846. (Kredit: National Museum of American History)

O narkózu se stará anesteziolog. To je ten pan doktor, který se kolem nás před operací jen mihne. Píchne nám něco na uklidnění, zeptá se na pár nepodstatných drobností a pak zmizí. Traduje se, že to je sestupný post chirurgů, kterým se začaly třást ruce. To ale už nějakou dobu neplatí, dnes jsou to specialisté, kteří nás umí dostat do bezvědomí a pak nás ve stavu nevnímání bolesti převést po tenkém laně nad bezednou propastí zase zpět. Jen málo si uvědomujeme, že anestezie, především ta celková, je mnohé, jen ne bezpečná procedura. Zvláště pokud máme nemocné srdce, vysoký krevní tlak, astma, nemocné ledviny, játra, případně kvůli mnohočetným zraněním jsme v traumatickém šoku,... Dokonce i když se cítíme být fit, je toho často dost, co vyžaduje zvláštní lektvary i jejich dávkování, pokud se máme po zákroku zase probrat. I jen dostat nás z náhlé alergické reakce je mnohdy větší věda, než natlučení nové kloubní hlavice, vyšmiknutí něčeho, nebo narovnání zlomeniny.

Anestézie (postaru narkóza) je ale i pro zdravého jedince vždy zátěží a proto platí, že pokud je člověk nemocný, zákrok se odkládá. Je to logické a nejspíš i správné. Přesto si nyní američtí výzkumníci z východu USA  dovolují prohlašovat, že v této naší vžité představě, něco nehraje. Přichází s kontroverzní teorií, která v podstatě říká, že v případě infekcí respiračního traktu, má inhalace anestetik, jakými jsou halotan a rajský plyn, přivodit stav žádoucí, po němž symptomy nemoci odeznívají rychleji.

Než svá provokativní tvrzení o zdravějších pacientech po anestézii, dali na papír (v nejnovějším čísle časopisu Anesthesiology), provedli pokus na hlodavcích. Část svých myšek nakazili chřipkou a z jiných zase udělali pacientky s bakteriálním onemocněním dýchacích cest přenášeným streptokokem, tedy bakterií. Polovinu prskajících hlodavců z obou skupin pak nechali inhalovat halotan. Jejich tušení (předpoklad vypozorovaný na lidech), se potvrdil. Anestetikem obluzená zvířata měla méně poškozenou plicní tkáň a z infekce se také uzdravovala rychleji. Jako první nás napadne, že to bude tím, že anestetika mikroby nějak poškodí my se jim potom  snadněji ubráníme.  Jenže tak to není. Na to jsou použité koncentrace anestetik příliš nízké.

Jako rajský plyn nás uspává. Jako imunomodulátor pomáhá imunitnímu systému zvládat infekce. Jako oxid dusný nám napěňuje šlehačku.

Anestetika, jak se nyní ukázalo, mají delší prsty, než jsme si mysleli. Neovládají jen náš nervový systému, ale ovlivňují také systém imunitní. Zatím se myslelo, že jen negativně. Teď je vidět, že umí odblokovat chemické signalizace zprostředkované interferonem. Interferon je protein, který po navázání na své specifické receptory na povrchu buněk spouští kaskádu reakcí a výsledkem je stimulace exprese genů. Těch, které by za normálních okolností zůstaly umlčené.  Do této signalizační dráhy reakcí indukovaných interferonem, anestetika strkají své prsty a některým genům tak „přidají plyn“. Interferony známe už od roku 1957 a dnes o nich mluvíme už v množném čísle. Člení se na skupiny a je jich zkrátka hodně. V tomto případě by mělo jít o záležitost interferonů skupiny I, které se specializují na boj proti virům a bakteriím, zatímco ty ze skupiny II jsou spíše na zvrhlé buňky a rakovinu. Zda i v tomto směru anestetika působí blahodárně, se zatím nezjišťovalo.V jednom z pokusů na zvířatech upravených genetickým knokautem, se výzkumníkům podařilo dosažené zlepšení zdravotního stavu dokonce kvantifikovat. Jedinci vystavení vdechování halotanu, měli v plících 450krát méně živých bakterií, než ti, kterým podali stejnou dávku infekčního inokula, ale narkózou je neuspaly. Je to tak očividný rozdíl, že i skeptiky to musí přesvědčit aby inhalaci anestetik začali být ochotni považovat za účinnou metodu eliminace patogenů.

Bezvědomí je dobrá věc, pokud je řízené. Umožní nám překonat hrůzy z nichž bychom mnozí jinak zešíleli. Anesteziologie ale není jen o překonávání bolesti. Je i o tom, aby nás to stálo co nejméně nervových buněk a nezhloupli víc, než je nezbytně nutné. (Kredit: U.S. Air Force, volné dílo)

V jiném pokusu výzkumníci své pokusné svěřenkyně neusmrtili, jako v případě počítání počtů mikrobů v tkáních, ale jejich zdravotní stav posuzovali podle známek viditelných pouhým okem. Například piloerekci, nedobrovolné topoření chloupků, které je u chlupatců považováno za poměrně dobrý indikátor jejich zdravotního stavu. Kromě zmíněné erekce to byly i další příznaky signalizující, zda se zvíře necítí být zrovna ve své kůži: vyklenutí zad, nahrbení těla s poruchami chůze, obtížné a rychlé dýchání, letargie a úbytek hmotnosti větší než 10 %.  Myši vystavené účinkům halotanu ať už ty infikované chřipkou, nebo pneumokokem, vykazovaly podle všech zmíněných znaků lepší stav, než ty, kterým inhalaci nedopřáli.

Halotan (též halothan, s obchodním názvem Fluothane), je kapalina, příjemně vonící derivát uhlovodíku používaný jako anestetikum. Chemicky jde o  2-bromo-2-chloro-1,1,1-trifluoroetan. I když stále patří mezi základní anestetika v seznamu WHO, ve vyspělých zemích ho vytlačily novější přípravky, které by měly být k našim jaterním buňkám méně toxické.

Získané výsledky lze interpretovat jen jedním možným způsobem – obluzované myšky se sekundární infekcí vypořádávají snadněji a jsou zdravější. Uměle nachcípaní hlodavci nám tak  ukázali novou cestu, jakou by možná šlo zažehnávat sezónní a pandemické infekce. Zvláště u těch nejchudších z chudých, protože u použité látky jde doslova o korunovou záležitost. A míst na zeměkouli, kde vakcín pro všechny, není a ještě dlouho nebude dost, je hodně.  Nemuselo by ale jít  jen o ty nemajetné. Někdy se to tak vyvrbí, že patogenní kmen zmutuje a veškeré zásoby vakcíny jsou pak i rozvinutému světu k ničemu. Nebylo by tak docela od věci, mít pro případ nouze v rukávu ještě nějakou zálohu. Anestetika jsou nejen levnou záležitostí, ale nekazí se a ani je netřeba uchovávat v chladu. V případě pandemie s vysokou úmrtností by se mohlo hodit vše, co by našim trapičům nějak dovedlo kazit radost ze života. V hromadném podávání narkóz by byl pochopitelně problém. I na to už výzkumníci mysleli a aby z nás v krátké době nebyla společnost „čichačů“, údajně již testují podávání těchto látek perorálně.

Anestetika by se mohla stát levným pomocníkem, který by v krizových situacích ztěžoval pandemiím jejich řádění. (Kredit: Wikipedia, public domain)

Ze způsobu, jak jsou nové poznatky výzkumníků z Baltimore a Buffalo presentovány (dokonce se už moc nemluví o anestetikách, ale o imunitních modulátorech), jeden by snadno nabyl pocitu provinění, že už s globálně se zhoršujícím počasím už také k nějaké té plechovce s vypařujícími se molekulami nesklonit hlavu a nezačal inhalovat. Než se ale k takové prevenci kašle a chrapotu začneme v dobré víře oddávat, měli bychom se zamyslet, jestli soudruzi z Marylandu a New Yorku, neudělali třeba někde chybu. Ono totiž, i když to přejmenujeme na imunomodulátory,  jsou to stále tytéž molekuly a nic se nezměnilo ani na jejich nepřátelském naladění proti neuronům, jaterním buňkám,...

Škoda, že Američané poněkud opomněli připomenout, že ne tak dávno tým Roberta Wildera z Mayo Clinic publikoval práci, v níž upozorňuje na vystavování dítek v jejich prvních třech letech, opakované narkóze. Právě u halotanu a oxidu dusném zmiňuje, že u nich navozují vyšší riziko pozdějších problémů s učením. Zhoršení se projevuje v psaní, čtení i v matematice. Lze sice namítat, že zatím nelze dost dobře vyloučit možný vliv stresu a že anestetika jsou v tom nevinně.

Krishnan Chakravarthy, lékař na John Hopkins University a zakladatel firmy NanoAxis. „Nejzajímavější na novém poznatku je, že anestetika zabírají proti zcela odlišným typům infekce – virové i bakteriální.“

Soudě  podle výsledků  jiných pokusů na zvířatech to ale spíš vypadá, že anestetika  špinavé prsty v tomto směru skutečně mají a sahají jimi až do kognitivních center. Která z anestetik jsou k mozkovým neuronům přívětivější, tak to bychom se mohli z jiných studií  dovědět už brzo. Americké kliniky již několik let, za finanční asistence FDA (Food and Drug Administration), sbírají potřebná data, aby je šlo celostátně statisticky vyhodnotit. Bez ohledu na budoucí konečné pořadí anestetik v žebříčku jejich jedového zápolení, lze už nyní konstatovat, že nejvíce těch neviditelných škod na lidských mozcích budou páchat v době od narození do zhruba šesti měsíců stáří dítěte.

Že by amatérská prevence před chřipkou?

I když léčba infekcí pomocí anestetik vypadá na první pohled slibně, povolena zatím není. Jistě se tento nový přístup začne nyní prověřovat i na dalších pracovištích. Určitě se pokročí v pochopení mechanismu jejich účinku. Možná se najdou další a třeba ještě účinnější imunomodulátory u nichž by se ani po opakované aplikaci na pacienta nevztahovalo: „zdravej, ale blbej“.

Literatura

Johns Hopkins Medicine, výstupy grantů National Institutes of Health: National Heart, Lung, and Blood Institute (HL048889), National Institute of Allergy and Infectious Diseases Extramural Activities (AI084410) and the National Institute on Deafness and other Communication Disorders (DC013554).
Brian A. MacDonald, et al.: Halothane Modulates the Type I Interferon Response to Influenza and Minimizes the Risk of Secondary Bacterial Pneumonia through Maintenance of Neutrophil Recruitment in an Animal Model. Anesthesiology 9 2015, Vol.123, 590-602. doi:10.1097/ALN.0000000000000766