Snad každé vědní odvětví v průběhu obou světových válek procházelo poněkud specifickým vývojem, který se od toho běžného, „mírového“, v určitých rysech zřetelně liší. Zaměříme-li se na paleontologii obratlovců v průběhu prvního válečného konfliktu s nálepkou „světový“ (1914 – 1918), pak můžeme postřehnout skutečně velmi zajímavé tendence, události a zejména záplavu zajímavých individuálních příběhů, ústících obvykle v nepříliš veselý osud (výjimečně však i naopak). Že byla první světová válka nešťastnou událostí, která v globálním pohledu značně zbídačila většinu zainteresovaných států a přinesla utrpení i smrt milionům lidských bytostí, o tom není třeba dlouze diskutovat – známe to již z doby docházky na hodiny dějepisu v 9. ročníku ZŠ. Hlavní politické dohody a rozhodnutí, významné bitvy, vznik samostatných národních celků a další podstatné dějinné události známe rovněž ze školních osnov, zaměřme se tedy právě na málo známé dějiny „válečné paleontologie“. O tomto skromném dodatku k tzv. velkým dějinám světové války se toho obecně ví o poznání méně. Upřímně řečeno se dá pochybovat, zda o těchto dějinách kromě specializovaných historiků vědy a některých historii milujících paleontologů ví vůbec někdo. Tedy alespoň stručně – na rozdíl od vědeckých disciplín, které mohly mít přímý praktický význam pro vedení války, ty ostatní většinou v průběhu válečných let stagnovaly. To byl také případ samotné paleontologie obratlovců, jež přinejmenším ve válkou zbídačené Evropě stála v pozadí zájmu. Alespoň v jednom známém případě pak dokonce zemřel paleontolog na následky aktivit přímo spjatých s válkou – Francouz Armand Thevenin, známý svým výzkumem fosilních obojživelníků a plazů, zemřel na otravu jedovatým plynem, se kterým experimentoval pro účely využití francouzskou armádou. Thevenin byl mimochodem asistentem slavného paleontologa Marcellina Bouleho (1861 – 1942) z pařížského Národního přírodovědného muzea (o této postavě ještě bude řeč). Účinky bojových plynů na sobě ve stejné době testoval také další slavný vědec – britský paleontolog, genetik a evoluční biolog J. B. S. Haldane (1892 – 1964), který tuto formu útočných látek dokonce vychvaloval a poukazoval na jejich údajnou humánní stránku (plyn dle jeho názoru může zabíjet relativně rychle a bezbolestně, na rozdíl od třaskavin a konvenčních zbraní). Haldane si při svých četných experimentech již před válkou i v jejím průběhu například také poškodil obratle a protrhl ušní bubínky.

Snímek britského evolučního biologa a genetika J. B. S. Haldanea (1892 – 1964). Nepříliš kvalitní fotografie pořízená v Oxfordu v roce 1914 zachycuje tohoto vědce v době, kdy sám na sobě podnikal nebezpečné experimenty s dusivými plyny. Kredit: Bunzil, Wikipedia.org

Mnoho paleontologů také muselo svoji kariéru ve válečných letech přerušit. Patřil mezi ně například Němec Fritz Berckhemer, který byl v době vypuknutí války postdoktorandem na Columbia University. Okamžitě se rozhodl vrátit do své domoviny a válčit za ni, když se ale snažil dostat zpět na jisté holandské lodi, byl prozrazen a zatčen Francouzi. Po celé čtyři válečné roky pak byl držen v zajetí. Po válce se nicméně stal ředitelem Stuttgartského muzea přírodní historie a zabýval se studiem fosilních obratlovců z jižního Německa. Známý je také osud geniálního maďarského šlechtice Franze Nopcsy, který za první světové války sloužil částečně jako špion na rakousko-uherských hranicích Rumunska a Albánie. V mnoha případech prý tento geniální vědec (známý také svojí homosexuální orientací) vyvázl jen se štěstím. Proslul zejména svými objevy dinosaurů z tzv. ostrova Hateg  (dnešní Rumunsko) a také položením základů paleobiologie dinosaurů. Další známou etapou dějin první světové války, spojenou s paleontologií, je nešťastné potopení nádherných exemplářů kachnozobých dinosaurů na obchodní lodi SS Mount Temple  v prosinci roku 1916. Konečně pak také o plánované krádeži koster iguanodonů  z belgického Bernissartu v podání německého paleontologa Otto von Jaekela již byla řeč. Nepřímo se k dějinám tohoto konfliktu váže také neúspěšná snaha o zachování míru v podání průmyslníka Andrewa Carnegieho a jeho odlitků koster diplodoka,  kterými obdarovával evropská muzea ještě před válkou. Přesto dosud zůstává mnoho dílčích událostí, jenž stojí v této souvislosti za zmínku. V některých výjimečných případech byla válka pro paleontologii obratlovců dokonce přínosem. Snad nejlepším příkladem mohou být objevy savců z pozdně miocénních sedimentů v oblasti severořecké Saloniky. Po nezdařené expedici u Dardanel roku 1915 byla spojenecká vojska vyloděna v Makedonii a mezi francouzskými důstojníky zde působil také významný paleontolog Camille Arambourg (1885 – 1969; jeho jméno dnes nese například jeden z největších známých ptakoještěrů, Arambourgiania). Arambourg, který byl v civilním životě vertebrátním paleontologem, byl brzy spraven o tom, že když jeho vojáci vykopávali zákopy asi 30 km severně od Saloniky, objevovali zde četné fosilní kosti savců. Arambourg pak své muže v průběhu ubíjející zákopové války „zabavil“ také prováděním výkopových prací ve zdejších třetihorních sedimentech. Velký objem fosílií byl pak poslán do Paříže a po válce jej zkoumal sám Arambourg i jeho mladší kolega Jean Piveteau (1889 – 1991).

Zvětšit obrázek

Busta francouzského paleontologa Marcellina Bouleho (1861 – 1942). Tento vědec proslul coby pasivní aktér aféry tzv. Piltdownského člověka (jako první vyjádřil své pochybnosti o pravosti nálezu) a popsal první kompletní kostru neandertálského člověka. Za války se pak připojil k propagandistické kampani proti tehdy „nepřátelským“ německým vědcům. Kredit: Piero d’Houin dit Inocybe, Wikipedia.org

Málo známou kapitolou je také využití (či zneužití, chcete-li) paleontologie pro propagandistické účely, a to takříkajíc na obou stranách barikády. Opět zejména francouzští paleontologové se v tomto směru do značné míry proslavili v průběhu první světové války. Již v úvodu zmíněný Marcellin Boule přispěl v roce 1916 svým článkem o paleontologii do propagandou nasáklé knihy Les Allemands et la Science (Němci a věda), jejímž účelem bylo ukázat, že francouzská a anglosaská věda je té německé (pokud možno ve všech ohledech) nadřazená. Do tohoto kompendia přispělo množství předních vědců, kteří vždy hodnotili svůj vlastní obor a samozřejmě si poněkud přikrášlili skutečnost ke svému obrazu. Nelze je z toho ale příliš vinit – se vším totiž začali sami Němci, jejichž přední vědecké kapacity již dříve vydaly jakési společné prohlášení o podpoře války v zájmu národa. Tento tzv. „manifest devadesáti tří“ byl vydán 4. října roku 1914 a připojili se k němu mnozí významní vědci, teologové, básníci, filozofové, architekti i univerzitní profesoři. Boule ve svém článku „Válka a paleontologie“ využívá zavedených klišé představ o evoluci a aplikuje ji na soudobou skutečnost. Podle jeho názoru jsou Němci se svojí přetechnizovaností a hrubou vojenskou silou stejně „přespecializovaní“, jako byli dinosauři nebo třeba šavlozubí tygři. Jejich konečným osudem je tak samozřejmě vyhynutí, či v tomto případě podlehnutí spojeneckým vojskům. Obrací se také na Lamarcka a jeho představy o dědičnosti získaných vlastností a roli okolního prostředí, kterou při vývoji daného jedince sehrává: zatímco Francouzi jsou obyvateli otevřených a půvabných krajin, Němci jsou odchováni temnými a vlhkými pralesy a bažinami střední Evropy. Výsledek je tedy jasný: „Německé monstrum, jehož evoluce nabrala špatný směr“ nakonec zákonitě podlehne francouzské armádě a jejím spojencům. Je zřejmé, že šlo o propagandu nejhrubšího zrna a snad ani sám autor zcela nevěřil tomu, co napsal. Ale v pohnuté době válečných let se každá sebemenší psychologická výhoda jevila jako velmi potřebná. Zajímavé také je, že na základě zmíněné práce vytvořil známý francouzský malíř Paul Renouard (1845 – 1924) cyklus portrétů Les prémiers déprédateurs (v překladu přibližně „prvotní vandalové“), kde jsou zobrazeni dinosauři a další pravěcí tvorové (jejichž kostry již tehdy v Paříži vystavovalo Národní přírodovědecké muzeum), coby objekty zájmu přihlížejících německých důstojníků. Autor tak chtěl vyjádřit podporu myšlence M. Bouleho a zvýraznit onu domnělou podobu „německé obludy“ a vyhynulých organismů z dob dávného pravěku. I takové mohou být dějiny vědy v průběhu jednoho z největších světových konfliktů…

Zvětšit obrázek

Autoportrét francouzského malíře Paula Renouarda (1845 – 1924), známého svými skečemi a v průběhu války i dobovou, nacionalisticky laděnou tvorbou. V ní využil také námět dinosauřích koster, které po vzoru Bouleho přirovnává k evolučně chátrající německé válečné mašinérii. Kredit: Pdebrisoult, Wikipedia.org

Aktualita: Právě v těchto dnech byla v periodiku Acta Palaeontologica Polonica publikována vědecká studie mého známého a jednoho z účastníků výpravy za severoamerickými dinosaury do Montany v roce 2009 Daniela Madzii (stáhnout lze zde).   V podstatě potvrzuje všechny původní závěry autora o podobě, stáří a systematické příslušnosti prvního a zatím jediného známého teropodního (neptačího) dinosaura z našeho území. Tento asi 4-6 metrů dlouhý dravec žil v období pozdní jury (asi před 160 miliony let) na území dnešního Brna a patřil zřejmě do příbuzenstva teropodů, jakým byl i první historicky popsaný dinosaurus megalosaurus.

Prameny a odkazy:
Socha, V.: Objevy pod vrstvami času, Computer Press, 2014
Bouvrain, G. and Bonis, L. de: ‚La faune europeenne il y a dix millions d’annees‘, Pour la Science, 1984
Buffetaut, E.: A Short History of Vertebrate Palaeontology, Croom Helm, 1987
Colbert, E.H.: Men and Dinosaurs, E. P. Dutton, 1968
Dehm, R.: ‚Riickblick‘, Paliiont.Z., 1956
http://en.wikipedia.org/wiki/J._B._S._Haldane
http://en.wikipedia.org/wiki/Marcellin_Boule
http://en.wikipedia.org/wiki/Camille_Arambourg
http://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Piveteau
http://en.wikipedia.org/wiki/Manifesto_of_the_Ninety-Three
Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz