Když po morální stránce hodnotíme konání druhých, snažíme se pochopit i jejich záměry, přesvědčení, případně duševní stav – tedy vše, co lidi k jistému chování motivuje. Vědci ze tří prestižních pracovišť, cambridžských Massachusetts Institute of Technology a Harvard University i bostonské Harvard Medical School, otestovali již několik let známou hypotézu, že pravý temporoparietální spoj (na 3. obrázku označen modrou barvou a číslem 1) – oblast lokalizovaná za a nad pravým uchem, kde se „potkávají“ temenní lalok se spánkovým, je spojená s vnímáním duševního stavu druhých lidí a od ní závisí naše morální postoje. Výsledky studie publikovali v nejnovějším vydání amerického časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.
Protože pro hledání odpovědi na otázku Kde v mozku sídlí morálka, se nedají využít žádní laboratorní hlodavci, vědci naverbovali dobrovolníky a uskutečnili s nimi dva experimenty. U obou použili takzvanou transkraniální (procházející lebkou) magnetickou stimulaci, ve které lokálně působící proměnné magnetické pole vyvolává v cílové oblasti mozku indukované měnící se elektrické napětí. To pro signály šířící se neurony působí jako rušička. Tím se - samozřejmě jen dočasně – dá narušit normální funkce ve zvoleném korovém mozkovém centru, což v případě této studie byla oblast pravého temporoparietalního spoje.
Vědci pro dobrovolníky naplánovali dva druhy testů. Při prvním jim naordinovali 25 minutovou magnetickou stimulaci těsně před sérii samotných úkolů, při kterých měli z morálního hlediska ohodnotit fiktivní příběhy použitím známky od 1 (morálně absolutně nepřípustné) po 7 (morálně zcela „bezúhonné“). Šlo o různé scénáře, jako například kluk nechá jít svojí přítelkyni samotnou přes můstek nad vodou i když ví, že je to nebezpečné. Otázka zněla, nakolik je to z morálního hlediska akceptovatelné i v případě, že se dívce nic nestalo. Morální postoj tak neměl být ovlivněn výsledkem události, jen samotným úmyslem „pachatele“. V průběhu posuzování událostí již mozek sledovaných osob nijak ovlivňován nebyl.
A právě v tom se lišil druhý pokus, před kterým vědci nepoužili déle trvající magnetickou stimulaci, ale v průběhu testů, těsně před hodnocením každé z fiktivních situací, cílové mozkové centrum stimulovali půl sekundovým magnetickým pulzem.
Testy prokázaly, že v obou pokusech narušení přenosu informací v oblasti spoje mezi temenním a spánkovým lalokem ovlivnilo morální postoje. Dobrovolníci pak každou situaci hodnotili spíše na základě výsledku - nic se nikomu nestalo, než na základě původních úmyslů „pachatelů“ – vím, že se někomu něco stát může, nebo to dokonce chci. Proto nevydařené pokusy o vědomé ublížení na zdraví považovali za morálně mnohem přijatelnější, méně odsouzeníhodné, než při kontrolních testech. Neurologové tak prokázali, jak porucha funkce jisté mozkové oblasti může zasahovat do formování našich morálních postojů.
Jenže oblast kontaktu temenního a spánkového laloku není zdaleka kompletní odpovědí. Před pár dny, 25. března, se v časopisu Neuron objevil další článek. Na v podstatě stejné téma, se závěry, které jsou také v podstatě shodné, jenom se týkají jiné mozkové oblasti – předo-střední části prefrontální (přední) kůry čelního laloku (na obrázku označené červeně a číslem 2). V autorském týmu jsou kromě známého amerického neurologa portugalského původu Antónia Damásia (University of Southern California; v r. 2004 mu v českém překladu vyšla knížka Hledání Spinozy) a jeho manželky Hanny Damásio, uvedeni i dva neurovědci, jenž se podíleli i na zmíněné studii s použitím magnetické stimulace - Liane Young z MIT a Marc Hauser z Harvardovy university v Cambridge.
Tentokráte ale neurologové nepoužívali žádné vnější neinvazivní metody na vyblokování správné funkce mozku, ale zkoumali devět pacientů s poškozením v oblasti prefrontální kůry čelních laloků v důsledku cévních poruch, nebo nádoru. Také tito dobrovolníci měli posuzovat morální stránku chování „pachatelů“ ve 24 hypotetických případech, ve kterých se sice nikomu nic nestalo, ale ve většině z nich šlo o vědomý úmysl oběti ublížit. I když testovaní pacienti s narušenou činností konkrétního mozkového centra měli ostatní poznávací funkce zcela v normě, nedovedli správně vyhodnotit a z morálního hlediska posoudit chování jiných lidí. I když racionálně plně chápali „pachatelův“ úmysl, jeho čin hodnotili na základě výsledku - jestli se něco stalo, nebo ne. A tak například člověka, který někomu ublížil nechtěně, nešťastnou náhodou, po morální stránce odsoudili mnohem více, než toho, kdo vědomě plánoval vraždu, jež se mu nepovedla.
Bez úmyslu snižovat význam tohoto výzkumu se patří dodat, že ani to není tak zcela neočekávaný výsledek. Právě António Damásio se dlouhá léta zabývá mimo jiné i výzkumem vztahů mezi sociálním projevem člověka a poruchami v prefrontální mozkové kůře.
V jedné ze svých prací (1994) se věnuje neurologické rekonstrukci známého případu Phinease Gagea, který v roce 1848 utrpěl při stavbě železnice v americkém státě Vermont hrůzostrašný úraz – při ucpávání nálože ve skále došlo k explozi a kovová tyč, kterou Gage nálož v díře pěchoval, mu přes levou tvář vletěla do hlavy, pronikla za levé oko a prorazila lebku v horní části čelní kosti. Gage nezemřel, dokonce ani neomdlel, ani si nestěžoval na velkou bolest. Zotavil se a přežil ještě 12 let v průběhu kterých vystřídal několik zaměstnání. Úraz sice způsobil oslepnutí na levé oko, ale nezanechal následky na Gageových pohybových schopnostech, paměti, ani logickém myšlení. Ovlivnil ale jeho osobnost – po nehodě byl nadmíru vznětlivý a nesnášenlivý. Stránka Neurophilosophy nabízí podrobný popis případu Phinease Gagea a zpochybňuje často opakované a prý značně přehnané tvrzení o dramatických změnách Gageovy osobnosti. Nicméně Phineas Gage představuje první modelový případ dokumentující vztah mezi prefrontální kůrou a sociální stránkou lidské osobnosti. I u lidí postižených autismem, neurologickou nemocí, která mimo jiné ovlivňuje i sociální vnímání a emocionální odezvu člověka se prokázala nedostatečná komunikace mezi čelními laloky a jinými centry v mozku.
Otázka „Kde sídlí morálka“ je asi nesprávně formulována. I když se naše morální postoje a sociální vnímání dají ovlivnit mnoha faktory – od drog, přes působení silných elektromagnetických polí až po těžké nemoci a úrazy, jde o komplexní projev vyšších nervových funkcí v součinnosti s výchovou, prostředím a kulturou. A tak žádná odpověď typu „zde“ nemůže být zcela vyčerpávající.
(doporučená literatura: Elkhonon Goldberg: Jak nás mozek civilizuje, Karolinum, 2004)
Diskuze:
Dagmar Gregorova,2010-04-03 09:34:23
Za prvé (ad. Ford Perfect) - při magnetické stimulaci popsané v článku jde o pole PROMĚNLIVÉ, při vyšetření metodou magnetické rezonance jde o pole statické.
Pro indukci elektrických proudů je důležitá změna magnetického pole a její časová charakteristika (nemusí jít jen o frekvenci, můžou to být třeba pulzy, jak to u stimulace nakonec i je) - pomalá změna, nebo rychlá změna.
Za druhé (ad. Jan Zrokican) - když si pozměníte vnímání například drogou, má smysl rozdělovat morální postoj na jednotlivé formy přístupů?
Za třetí - se zdrojem, který by v helmě po delší dobu dokázal vytvářet 2 T magnetické pole by se Vám - i s plnou polní - asi těžko pohybovalo, natož běželo...
Nevytvářejme různé konstrukce a konspirační teorie. Skládejme si obraz světa pokud možno s pravdivých faktů. Mám vážné obavy, jak budou podobné informace někteří přizpůsobovat svým teoriím. Pole 2 Tesla je fakt obrovské pole (geomagnetické pole naší planety má v našich končinách intenzitu něco pod 50 mikrotesla!) a ovlivňuje jen pár centimetrů do hloubky mozku i když jsou cívky blízko lebky. Předem bych chtěla upozornit, že slabé proměnlivé pole, nebo silnější statické pole nemusí vůbec škodit. Třeba sluchátka - to co škodí je hluk, ne magnetické pole. Navzdory tomu někteří oblbují tvrzeními, že změny geomagnetického pole, jež se měří v nanoteslech a čas v minutách až v desítkách minut - čili z pohledu definice jde o pole statické - ovlivňuje lidské chování, nebo dokonce zdraví. Jak ale tito lidé jezdí autem, tramvají, nebo dráhou, při které se na pohon používá usměrněné pole, to fakt nevím.
Armáda
Pavel Táborský,2010-04-03 20:27:05
Samozřejmě máte pravdu. Myslel jsem to v legraci, uznávám ale, že malou šanci jsem tomu dával. Mimochodem (omlouvám se za fyzikální ignoranci), jaký výkon je k vytváření takového 2 T magnetického pole zapotřebí?
Nicméně bych nepochyboval, že velké armády takové výzkumy přinejmenším sledují.
Jan Zrokican,2010-04-04 13:12:29
Když si pozměníte vnímání například drogou, jedná se o jinou věc. Pokud jsem to správně pochopil, "užitečnost" tohoto měniče morálky spočívá v tom, že mění pouze morálku a nic jiného.
Rozumě uvažující člověk si jaksi sám od sebe uvědomuje rozdíl mezi teleologickým a deontologickým hodnocením. Pokud má tedy rozum v pořádku a vědec mu deontologický způsob hodnocení vypne, uvědomí si, že mu jeden chybí.
Využití v armádě?
Pavel Táborský,2010-04-03 08:05:08
Hodně bych se divil, kdyby něco takového nezkusila použít armáda - ovlivnit morální postoje vojáků může být dost "užitečné".
Pár elekromagnetů v helmě a máme vojáka na dálkové ovládání...
Že by to vysvětlovalo ty obrovské helmy současných amerických vojáků? :-)
Rozdělení morálních soudů
Jan Zrokican,2010-04-03 00:58:01
Člověk při morálním posuzování lidí používá dva druhy soudů: 1. Teleologický (zaměřený na výsledek činu), 2. Deontologický (zaměřený na úmysl konajícího). Pro správné posuzování lidských činů jsou potřeba oba dva způsoby současně. Vědcům se podařilo potlačit/vypnout deontologický způsob posuzování. Teleologický způsob zůstal nedotčen. Z článku se zdá, že toto nutné rozdělení nebylo při pokusu respektováno a dobrovolníci byli dotazováni na jakýsi celkový morální soud, tedy na jakéhosi kočkopsa.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
