Zvětšit obrázek

Asi 1000 kilometrů severozápadně od kráteru Chicxulub se na brězích nejdelší texaské řeky Brazos nachází lokalita, kde kromě odkrývů (čtvercové značky) odhalujících sedimentární vrstvy, jež odpovídají rozhraní křída – třetihory (K-T), byly provedeny vrty (kruhové značky), jejichž jádra se staly předmětem detainího geologického a paleontologického průzkumu. Jedním z vrtů je i Mullinax-1. Kredit: Keller et al. 2007

Začátkem března se v prestižním časopisu Science objevil článek podepsaný 41 autory z 33 pracovišť z různých koutů světa, v kterém deklarovali své společné stanovisko k hromadnému vymírání na konci druhohor. Závěry této úmluvy vystihují věty z úvodního souhrnu, které ve volnějším překladu tvrdí: Je zjevné, že na mnohých místech po celém světě se na stratigrafické hranici křída – paleogén nachází jedna vrstva sedimentů bohatá na impaktní materiál, jehož složení poukazuje na původ v kráteru Chicxulub, který vznikl při dopadu meteoritu. Časová shoda mezi „impaktní“ vrstvou, nástupem vymírání a s tím souvisejícím profilem ve fosilním záznamu a také modely následků v životním prostředí - jako jsou například tma a ochlazení - nás vedou k závěru, že masové vymírání vyvolal dopad meteoritu Chicxulub.

Stanislav Mihulka to v článku na Oslu komentoval: „Dnešní doba podle všeho neobyčejně svědčí mezinárodním panelům vědců. Jako by nestačil mezivládní panel ke klimatické změně, tak se teď objevil panel odborníků podporujících zásah chicxulubským asteroidem coby hlavního spouštěče velkého vymírání na konci křídy před 65,5 milióny let.“ Vzávěru svého příspěvku pak přibližuje ne velmi úspěšné úsilí Gerty Kellerové z Princetonské university, která se snaží dominantní teorii zpochybnit a dokazovat, že dopad meteoritu byl jenom jedním z faktorů, které zánik asi tří čtvrtin pozemské fauny na konci druhohor způsobily. Byla vedoucí mezinárodního týmu, který počátkem roku 2007, po dlouhém recenzním konání, publikoval v časopisu Earth and Planetary Science Letters článek s podrobnými geologickými analýzami vrtného jádra Mullinax-1 ze sedimentů texaské řeky Brazos. Multidisciplinární výzkum zahrnoval stratigrafii, sedimentologii, mineralogii a geochemii jednotlivých vrstev. A kromě jiného prokázal, že dopad asteroidu a vytvoření kráteru Chicxulub, které se v stratigrafickém horizontu projevilo vznikem vrstvy s obsahem úlomků vyvržených při dopadu, odděluje od vrstvy se zvýšeným obsahem iridia asi 300 000 let. Tedy dopad meteoritu a známá iridiová vrstva nejsou následky té samé události.

Členem týmu Kellereové byl i německý paleontolog Michael L. Prauss z berlínské Freie Universität. Podobně jako ona, i on se dále snaží zpochybnit teorii dopadu asteroidu jako primární příčiny hromadného vymírání na přelomu druhohor a třetihor. V jednotlivých sedimentárních vrstvách vrtného jádra Mullinax-1 se zaměřil na ty nejdrobnější zkameněliny. Výsledky jeho výzkumu zveřejnilo nejnovější číslo časopisu Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology.

Zvětšit obrázek

Když se obrněnky (Dinoflagellata) probudí ze stavu hibernace (stadium dinocysty), opustí svoje ochranné brnění. Obaly se pak stávají součástí sedimentu, kde po milionech letech poskytují paleontologům zdroj informací.

Prauss v zorném poli mikroskopu pátral po dinocystách, zapouzdřených hibernovaných formách obrněnek (slov. panciernatky, lat. Dinoflagellata), jednobuněčných bičíkovců, kterých již v druhohorách bylo tolik druhů přizpůsobených pro rozmanité životní podmínky, že jejich zkamenělé obaly cyst patří mezi důležité paleontologické markery. Pro každý typ klima a prostředí (jestli území v dané době zaplavovalo moře, nebo bylo souší) převládal v příslušných sedimentech z daného období jiný druh obrněnek.

Do sedimentárního záznamu se zapsala i teplota vody v mělkém moři a to v podobě množství dírkonožců (Foraminifera). Dnes je možné ji zrekonstruovat například pomocí přesné geochemické analýzy konkrétních izotopů kyslíku a uhlíku, které schránky dírkonožců obsahovaly. Dalším indikátorem změn v životním prostředí bylo zastoupení výtrusů kapradin a pylu suchozemských rostlin v jednotlivých sedimentárních horizontech.

Zvětšit obrázek

Sedimentární profil vrtu Mullinax-1. Ve spodní části označené šipkou s modrou značkou je tenká žlutá jílová vrstva s obsahem sferulí po dopadu meteoritu. Další nadložní vrstvy pak reprezentují 300 000 let sedimentace až pak se nachází tenká vrstva se zvýšeným obsahem iridia, ležící na rozhraní K-T – šipka s červenou značkou, na levém profilu bílá čára. Kredit: Keller et al. 2007

Na základě mnohých mikropaleontologických a geochemických analýz Prauss dospěl k závěru, že dlouho před dopadem meteoritu docházelo ve svrchní křídě k výrazným změnám v ekosystému – ke střídání teplých a chladných období a s tím souvisejícím výkyvům hladiny moře. Tyto prudké změny natolik devastovaly životní prostředí, že původní rostlinné druhy se začínaly z něho vytrácet ještě před začátkem třetihor. Prauss se to snaží prokázat i na příkladu kapradin, které podle něho jako pionýrské rostliny osídlily uvolněné niky, když pro ně nastaly vhodné podmínky. Potvrzuje to sedimentární vrstva s výrazně zvýšeným obsahem výtrusů kapradin, která vznikla ještě před mystickým K-T předělem a kterou Prauss nazývá „kapradinový vrchol“. I to podle něho svědčí o dramatickém období ještě před dopadem meteoritu. A navzdory očekávání, mikropaleolontologický záznam v zkoumaném sedimentárním profilu nevykazuje žádné významnější změny vázané na vrstvu, jež prokazatelně nese otisk po dopadu asteroidu v podobě impaktních úlomků s obsahem sferulí - malých kuliček prudce natavené a pak ochlazené horniny. A jak tedy Prauss vnímá „vedoucí úlohu meteoritu na masovém vymírání“ na přelomu křídy a terciéru? Považuje ho jen za další krutou zkoušku v dlouhotrvajících těžkých časech, které pozemská biosféra prožívala již po dobu několik statisíciletí předtím.

Zvětšit obrázek

Dekánské trapy

Za příčinu krize druhohorního ekosystému považuje vliv druhého v pořadí obviněných – jeden z největších a zejména nejdéle trvajících vulkanických procesů v historii Země, při kterém vznikla Dekánská náhorní plošina. V průběhu dlouhé éry, v období před asi 68 až 60 miliony let, se hluboko v zemském plášti pod indickým kontinentem nacházel vzestupný tepelný proud a vytvářel takzvanou horkou skvrnu (hot spot). To pohánělo mohutné vulkanické procesy vrcholící někdy před 66 miliony let, při kterých se vylévala na povrch láva. Dnes tvoří takzvané bazaltové Dekánské trapy s mocností okolo 2 kilometrů a rozlohou asi půl milionu kilometrů čtverečních. Je pochopitelné, že mnozí geologové a paleontologové logicky uvažují o obrovském vlivu rozsáhlého vulkanismu na celoplanetární klima, hledají a také nacházejí usvědčující důkazy pro jejich tvrzení. A tak oblíbený vědecký seriál Kdo vyhubil dinosaury, i navzdory nedávnému jednoznačnému prohlášení v časopisu Science bude mít i další pokračování.

Zdroje: Princeton University – článek Keller et al. 2007, tisková zpráva Freie Universität Berlin