Ochrana přírody naštěstí poslední dobou neprovozuje jenom posvátně nehybnou ochranu ohrožených druhů až do chvíle, než chráněné zvíře či rostlina zmizí jako pára nad hrncem.
Na veřejnost už podle všeho pronikla poučka o tom, že pravděpodobnost vymření druhu kriticky souvisí s velikostí a počtem jeho populací, čímž se otevřel prostor pro mnohdy dobrodružnou aktivní ochranu mizejících organismů. Klíčem ke zlepšení situace druhu mnohdy bývá reintrodukce, cílené zakládání zcela nových populací nebo zahušťování těch stávajících.
Aktivní ochrana kupodivu může narazit na zákony. Stává se, že přespříliš horliví úředníci potápějí projekty se vzácnými druhy, přestože jim právě aktivní přístup dává dobrou šanci. I tak bývají programy reintrodukcí vzácných organismů poměrně složité, nákladné, dlouhodobé a ne vždy úspěšné. Rostliny jsou na tom ještě o něco hůř, než zvířata, protože se nemohou hýbat a musí si nějak poradit přesně na tom místě, kde vyrostou. Při obnově populací rostlin se proto často zasahuje i do jejich prostředí ve snaze vylepšit jim šance.
Mezi odborníky se obvykle traduje, že pro obnovu populací rostlin by se měly používat semena či rostliny z co nejvíce místních populací. V této představě se mísí klasický konzervativní postoj k přírodě s představou, že právě z místních semen vyrostou rostliny nejlépe zvládající lokální poměry, případně že se geny rostlin pocházejících odjinud zhoubně smíchají s místními starousedlíky.
Linda Broadhurst z australské národní vědecké agentury CSIRO spolu s dalšími vědci teď ale přichází s převratným názorem, že pro obnovu populací rostlin nemusejí být místní zdroje tím pravým ořechovým. Ve svém review dostupných informací dospěli k tomu, že nekompromisní lpění na lokálních semenech či rostlinách může být naopak poměrně problematické.
Sběr semen či rostlin z místních populací může například kupodivu vést k jejich dalšímu oslabení. Není to nic nepředstavitelného, existují údaje o populacích stromů, jako je třeba juvie ztepilá (Bertholletia excelsa) z čeledi hrnečníkovitých. Z divoce rostoucích juvií se sbírají známé paraořechy a to se pak projevuje na věkové struktuře jejich populací. V oblastech intenzivně sbíraných paraořechů scházejí mladé juvie.
U každé populace rostlin lze odebrat určitou část semen, aniž by to mělo nepříznivé důsledky, je to ale potřeba nejdřív u každého druhu zjistit. U exoticky krásné rostliny Protea repens z čeledi Proteaceae nevadí odebrat 50 procent plodů, u příbuzné a ještě krásnější protei Protea neriifolia dokonce až 85 procent.
Další zradou může být špatná kondice místních populací ochraňovaného druhu. Fakt, že musejí být aktivně podporované, svědčí o tom, že mají nějaký problém. Bývají malé, izolované, podléhají patogenům či genetickému inbreedingu a to může snižovat kvalitu jejich semen či rostlin. Použitá semena nevyklíčí, nebo vyklíčí a semenáčkům se vede mizerně, stejně mohou dopadnout i vysazené výhony či mladé rostliny.
A co zkusit obnovovat vegetaci ze vzdálených populací? Autoři se nebojí takzvané outbrední deprese, opaku inbrední deprese, čili představy, že míchání genů ze vzdálených populací téhož druhu vede ke vzniku mizerného potomstva. Ve věci outbrední deprese se vědecké studie značně rozcházejí, poslední dobou se navíc zdá, že je to hloupost. Experimentální křížení vzdálených populací bobovité rostliny Chamaecrista fasciculata nebo ovsa vousatého Avena barbata ukazuje, že postupně vznikají rostliny přizpůsobené místnímu prostředí ještě lépe, než rodičovské populace. Ke stejnému závěru docházejí studie invazních druhů rostlin, například kypreje Lythrum salicaria, našeho druhu, který zlobí v severní Americe. Invazní populace kypreje vznikly smícháním různých evropských populací a je vidět, že se jim daří skvěle.
Jak se zdá, lpění na místních populacích v programech obnovy může mít nepříjemné důsledky. Broadhurst navrhuje elegantní a prosté řešení – oprostit se od předsudků. Podle ní je lepší méně se starat o co největší lokálnost záchranných projektů a o to víc se snažit získat kvalitní a geneticky pestré rostliny. Klíčem by mohlo být právě záměrné míchání genotypů z různých populací.ˇ
Pramen:
Science Daily 11. 11. 2008, Evolutionary Applications 1: 587-597
Wikipedia
Lidské osídlení prospívá kriticky ohroženému ibisovi
Autor: Stanislav Mihulka (11.10.2009)
Diskuze:
a zvirata?
R Hendryk,2009-02-11 08:26:13
Ja jsem laik, ale nedela se tohle uz u zvirat? Protoze pri maly populaci se bude snizovat polymorfismus a ten druh bude hur odpovidat na selekcni tlaky (treba parazity a tak), tudiz nejlepsi je ne zvetsovat mistni populaci (to je knicemu, kdyz uz ta populace nestoji za prd), ale naopak doplnovat mistni treba i mensi populace odlisnymi genotypy prave k doplneni variability
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
