Profesor Wilson a Felicia Roberts, docentka komunikace, jsou hlavními autory této studie, která se objevila v časopise Human Communication Research. „Je dost těžké, říkat rodičům, jak komunikovat se svými dětmi a jak reagovat na jejich chování, na základě jedné studie, ale to, co jsme při ní zjistili, bylo, že rodiče, kteří mají sklon k slovním útokům, také mají větší tendenci k pokusům řídit a kontrolovat své děti i během doby, kdy si hrají,“ řekl Steven R. Wilson, profesor komunikace, který se specializuje na problematiku rodinných vztahů. „Výsledkem testů bylo, že děti, jejichž rodiče měli sklony k častému používání slovních útoků k ovládání svých dětí, méně spolupracovaly. A rodiče svým jednáním také postupně „podkopávali“ sebeúctu svých dětí.“

Výzkumníci při studiu chování a vzájemných interakcí pořídili během desetiminutové nestrukturované doby určené ke hraní videozáznamy 40 matek při hře s jedním z jejich dětí ve věku 3 až 8 let. Další informace získali ze sady dotazníků, které matky měly za úkol vyplnit, aby bylo možno vyhodnotit jejich všeobecné tendence k slovnímu napadání ostatních. Pokud je někdo slovně agresivní, tak pravděpodobně používá urážení ostatních jako metody, jež má vést k vyhovění jeho požadavku.

Výzkumníci zjistili, že matky, které měly větší tendenci k slovnímu napadání, často zkoušely přebírat kontrolu nad aktivitami dětí i v době hraní. Například čtyři matky s nejvyšším skóre slovní agrese se pokoušely řídit činnost svých děti v průměru každých dvanáct sekund, zatímco čtyři matky na druhém konci škály, a tedy s nejnižším skóre slovní agrese, se o to pokoušely mnohem méně často. Navíc „slovně agresivní“ matky často nejenom říkaly dítěti, aby si hrálo s jinou hračkou nebo si hrát přestalo, ale také používaly negativní řeč těla, často i přímo bránily dítěti rukou nebo celým tělem v určité činnosti, aby tak dodaly patřičnou „váhu“ svým příkazům.

„Samozřejmě, všichni rodiče nějakým způsobem řídí své děti. Lidé v podstatě „řídí“ všechny kolem sebe, ať už požádáním o zavření dveří, nebo o podání nějakého předmětu,“ říká Robertsová, která má s verbální komunikací bohaté zkušenosti – dříve působila v oblasti lingvistiky a specializovala se na oblast konverzační analýzy. „Je to vlastně něco, co děláme pořád. Ale je tu kvalitativní rozdíl mezi komunikací a spoluprácí v „běžném životě“ a řízením okolí těmito „slovně agresivními“ osobami. Sledováním toho, jak a kdy se různá nařízení objevují, a nejen jak často, jsme zjistili, že matky, které měly nejvyšší skóre slovní agrese, používaly příkazy k neustálému ovládání dětí a dokonce i k řízení jejich způsobu hry.

Agresivní jednání nemusí být vždy zcela zřejmé, jako v případech, kdy rodiče děti bijí nebo na ně křičí, nicméně, tyto „malé“ negativní slovní manévry mohou na dítě působit mnohem silněji než bychom si mnohdy byli ochotni připustit.“
„Rodiče, zajímající se o získání více informací o tom, jak zlepšit komunikaci se svými dětmi, by měli kontaktovat dětského lékaře nebo vyhledat společnost s programem rodinných a sociálních služeb,“ řekl Wilson. „Všichni čas od času řekneme dětem věci, kterých pak litujeme, ale časté používání slovních formulací, které útočí na dětskou sebedůvěru, není vůbec zdravé,“ řekl Wilson. „Tito rodiče byli krátkodobě sledováni v nestrukturovaném a v podstatě harmonickém prostředí, a pokud jsme mohli vidět tento způsob chování a jeho výsledek v pozměněném chování dětí v takových podmínkách a velmi krátkém časovém úseku, jak by asi mohla taková negativní interakce, i když se zdá být tak nepatrná a nicotná, ovlivnit děti během dlouhodobého působení? Je jasné, že rodiče vždy nějakým způsobem řídí a kontrolují, jakou činnost budou jejich děti dělat. Ale přemýšleli jste někdy o tom, zda pouhá striktní sdělení, co a kdy mají dělat, dětem opravdu nevadí nebo dokonce neškodí?“

Jako pokračování tohoto výzkumu budou výzkumníci sledovat, jak velkou úlohu hraje pochvala v tomto typu interakce mezi rodiči a dětmi.ˇ

Zdroj: Purdue Univeristy

Komentář Osla
Také máte dojem, že stejných úvah se dobral okolo roku 1654 již nějaky pan Comenius v díle Schola  ludus a jemuž se tady v Evropě přezdívá „zakladatel moderní pedagogiky“?