Čtenáři mayovek a další „pokleslé“ literatury o „uzlovém písmu“ nikdy nepochybovali a ochotně hltali na stránkách románů i plátnech kin příběhy, v nichž je důmyslná skrýš zlatého pokladu Inků zapsána v uzlících na pestrobarevných šňůrkách tzv. kipu. Přesto ale najdeme v učebnicích historie kategorická tvrzení, podle kterých byli jihoameričtí Inkové jedinou velkou civilizací doby bronzové, jež neznala písmo. Kipu jsou od počátků 20. století celkem jednoznačně považována za statistické záznamy.

 

Civilizace peruánských Inků dokázala spoustu obdivuhodných kousků, například postavit vysoko v horách město Machu Pichu. Přesto zůstává jedinou velkou civilizací doby bronzové, jež neměla písmo. Fuj, hanba! A nebo je to naše hanba, že jsem zatím nedokázali písmo inků odhalit ve uzlově-šňůrkových záznamech kipu?

 Jak tedy vypadala údajná „statistická ročenka“ starých obyvatel Peru? Na základní šňůru o průměru 5 až 7 milimetrů vázali speciálně školení odborníci, tzv. kipu-kamayu, různobarevné tenčí šňůrky. Každá barva měla svůj význam, ale ten se měnil i v závislosti na „ústředním námětu“ celého kipu. Pokud v něm bylo zaneseny výsledky „sčítání lidu“, jež inkové prováděli důsledně jednou do roka, pak měly tytéž barvy jiný význam než na kipu zaznamenávajícím těžbu drahých kovů nebo soupis zbraní.

 

Jeden z odborníků na peruánská kipu je přirovnává  „mopu, který má nejlepší léta dávno za sebou“.

Jednotlivá čísla byla zapsána do kipu v podobě uzlů. Čísla byla v desítkové soustavě a platilo, číselnou hodnotu uzlu udává to, kolikrát se provlékl provázek uzlem.

 

Jednoduché jako facka. Pro jedničku se provlékl provázek uzlem jednou, pro devítku devětkrát.

 

„Kdeže by mohlo jít o zápis textu! Jsou to jen a jen čísla, jakési „uzly na kapesníku“, které sloužily inckým statistikům k zapamatování čísel!“ tvrdí už desetiletí věhlasní experti.

Španělští conquistadoři, kteří měli informace o kipu od Inků z první ruky,  přesto věřili, že v jsou v nich zaznamenány nejen čísla, ale i příběhy, mýty a dokonce prý i básně. Ničili tyto pohanské zápisy s důsledností hodnou podstatně lepších věcí. Dnes je v muzeích uloženo asi 600 kipu. Necelých pět stovek jich evidentně obsahuje jen čísla, čísla a číslo. Ale pětina je úplně jiná. Zatím nikdo netuší, co na nich je. Téměř s jistotu lze říci, že čísla to nejsou.

Stále častěji zaznívají z řad odborníků hlasy, že statistická forma kipu byla jen základní výchozí formou a pozdějším vývojem se proměnila v záznam textů. Podle svědectví španělských dobyvatelů četli inčtí  kipu-kamayu jak očima tak i hmatem. Přejížděli po zauzlených šňůrkách prsty, podobně jako čtou nevidomí lidé zápis v Brailleově písmu. Navíc si pomáhali i kamínky, které vkládali mezi šňůrky kipu jako záložky.

 

Incký kipu-kamayu se svým „výrobkem“ tak, jak jej zachycuje ilustrace v dobovém kodexu.

 Byla by chyba se domnívat, že se přitom zajímali jen o uzly. Do očí to ale praštilo teprve Williama J. Conklina z washingtonského Textile Museum, který se v roce 1997 začal zabývat kipu zřejmě jako první textilní expert.

„Když jsem se podíval na kipu, všiml jsem si velkých rozdílů ve spřádání šňůr, v jejich barvení. Každý pramen byl vyroben zcela zvláštním způsobem,“ říká Conklin. „Jsem přesvědčen, že 90% informací bylo do kipu uloženo ještě před tím, než na něm indiáni uvázali první uzel.“

Conklinův náhled přivedl Garyho Urtona k závěru, že kipu je záznamem v binárním kódu, jaký používáme pro počítače (informace je tu uložena v řadě nul a jedniček). V kipu můžou být  informace binárního charakteru vyjádřeny hned na několika úrovních. Zjevně nebylo jedno, jestli kipu-kamayu použil na výrobu vlnu nebo bavlnu (první 0 a 1 tedy odpovídá volbě „vlna“ nebo „bavlna“). Druhou úroveň binárního kódování mohl představovat směr stočení vlákna (levotočivé versus pravotočivé), třetí pak úhel, v kterém je šňůrka připojena na základní šňůru (kolmo k základní šňůře nebo souběžně s ní). Také postavení uzlu na šňůře mohlo nést binární informaci (osa uzlu je souběžná s osou šňůry nebo je k ní naopak  kolmá). V závislosti na tom může mít uzel 2⁶ různých významů. K tomu musíme připočítat  24 barev používaných při vázání kipu a dostaneme se ke konečnému číslu 1536 „uzlových znaků“. Jen pro srovnání, sumerské klínové písmo využívalo 1000 až 1500 znaků. Mayům a Egypťanům stačilo k psaní zhruba 600 až 800 hieroglyfů. Kipu tedy nabízí dostatek možností pro záznam těch nejsložitějších textů.

Pokud odpovídají Urtonovy teorie pravdě, pak musíme Inkům přiznat písmo a navíc připustit, že si vyvinuli systém zápisu, který nemá ve světě obdoby – trojrozměrné písmo v binárním kódu. Další zvláštností „uzlového písma“ by byl fakt, že zápis nezaznamenává mluvenou řeč jako písmo čínské, latinské nebo mayské. Místo toho zaznamenává fakta způsobem, který má něco společného s matematickými vzorci.

 

Kipu-kamayu odevzdává kipu inkovi. Takhle si vladař udržoval dokonalý přehled o stavu své říše. Nejnižší náčelníci sebrali v roli sčítacích komisařů data po jednotlivých rodinách a ve formě kipu je odevzdali vyšším náčelníkům. Ti vypracovali z dodaných „uzlových“ dat jakési „sumární“ kipu za jim svěřený úsek a to podstoupili svému nadřízenému. Nakonec dostal inka jediné kipu s údaji za celou říši. Pokud se tehdejší „statistický úřad“ dopustil zásadní chyby (jako se to občas povede současným statistickým úřadům vybaveným moderními počítači), padaly hlavy, a to nikoli obrazně ale doslova.

Všichni zastánci uzlového písma touží po jediném – po nálezu překladu textu z kipu  zapsaného do jiného jazyka. Takový text by posloužil vědcům stejně jako slavná rosettská deska při luštění staroegyptských hieroglyfů.

V roce 1996 se už zdálo, že se takový nález podařil Ohlásila jej amatérská archeoložka Clara Miccinelliová, která údajně nalezla v rodovém archivu španělský překlad kipu. Měla na něm být zaznamenána píseň v jazyce indiánů Kečua, kterým mluvili Inkové a kterým mluví i dnešní andští indiáni. Stejná sbírka starých dokumentů v rodovém archivu italského šlechtického rodu Miccinelliů ale obsahuje i oslavné popisy španělského dobývání Peru a to je vzhledem k údajnému indiánskému autorství původních textů krajně podezřelé. Porobení Inkové věru neměli na dobytí své vlasti co oslavovat. Miccinelliové se skepse vědců dotkla a od té doby nedovolí nikomu, aby si příslušné texty prostudoval. Svolila jen s analýzami, které měly prověřit stáří kipu z miccinellijských bírek. Ty odhalily, že šňůry kipu pocházejí z 11. až 13. století. Jak by tedy mohly zaznamenávat události po dobytí říše Inků v roce 1532?

Italská archeoložka Laura Laurencich Minelliová z university v Boloni se domnívá, že Inkové provázky a šňůrky ze starých kipu běžně „recyklovali“ a že si v používání materiálu ze starých kipu dokonce libovali, protože byl „nabit silou předků“.

Většina badatelů nedostupný zdroj informací z miccinellijského archivu raději ignoruje. O to více se zajímají o ostatní dochovaná kipu. Americká National Science Foundation financuje projekt, v kterém by se mělo dostat do veřejně přístupné internetové databáze všech 600 dochovaných kipu. Každý badatel by se tak mohl věnovat jejich luštění bez složitého shánění příslušných povolení k práci s nedocenitelným historickým materiálem a bez drahého a zdlouhavého cestování. 

Pokračuje i pátrání po „rosettské desce“ – tedy po písemném překladu některého z dochovaných „vyprávěcích“ kipu. Urton věří, že některé španělské dokumenty z peruánské Amazonie jsou překladem kipu. V oblasti bylo nalezeno 32 dochovaných kipu, ale pro  žádné z nich se zatím nepodařilo najít příslušný španělsky psaný překlad. Urton po něm zdaleka nepátrá jen v peruánské Amazonii, ale prosívá archivy i na pacifickém peruánském pobřeží a dokonce i ve Španělsku. Nahrává mu fakt, že dokumenty z jedné provincie Španěly obsazeného Peru se často překrývají a dublují s dokumenty z okolních provincií. Pro jeden a tentýž dokument existovalo hned několik kopií a tím stoupá šance, že se alespoň jeden z nich podaří najít.

Gary Urton má pověst génia. Pokud tyt zvěsti nelžou, pak se máme zřejmě při výzkumu uzlového písma starých Inků na co  těšit.