Děti mají rády hodné

Experiment vědců z Yalleovy university v americkém New Havenu pro nezasvěceného pozorovatele jako vědecká práce nevypadá. Psycholožka Kiley Hamlinová hrála malým dětem loutkové divadlo.

Scéna promítaná dětem – zápolení dobré a zlé hračky. Spustit video.

Hrdinou představení bylo jasně zbarvené kolečko s namalovanýma očima, které se snažilo vyšplhat na příkrý svah. Někdy mu v tom pomáhal okatý trojúhelník, jindy mu zase ve výstupu do kopce bránil nepřátelský čtverec. Na konci představení si mohly děti vybrat. Kterou z loutek chtějí? Hodný trojúhleníček a nebo zlý čtvereček? Dětští diváci ve věku šesti a deset měsíců sáhli v drtivé většině po trojhranném pomocníkovi. Výsledky studie otiskl prestižní vědecký týdeník Nature.

Zvětšit obrázek

Kiley Hamlinová

„Znamená to, že i malé děti jsou s to rozlišit toho, kdo pomáhá, od toho, kdo škodí, a dávají mu přednost,“ řekla Kiley Hamlinová v rozhovoru pro Nature. „Co nás ale opravdu zaskočilo, byla jednoznačnost dětské reakce. Předpokládali jsme, že i takhle malé děti vnímají dění ve svém okolí, ale překvapilo nás, jak moc je to zajímá.“

Slabost dětí pro pomocníka a nechuť k útočníkovi výrazně ochabla, když vědci před představením odstranili loutkám oči. To dokládá, že se děti ztotožňují s loutkami podle toho, co která loutka provádí. Vůbec přitom nehraje roli, že loutky ubližují nebo pomáhají někomu jinému a nikoli samotným dětem. Desetiměsíční děti nebyly zaskočeny ani v pokusech, kdy si loutky své úlohy vyměnily a „pomocník“ se začal chovat jako „škůdce“. Děti si vybíraly loutku podle toho, jak se právě zachovala, a ne podle toho, jakou si předtím „udělala pověst“.

Zvětšit obrázek

Dítě si ze dvou hraček vybírá vždy tu, která pomáhala a zavrhuje tu, která škodila. Sociální cítění dětem není cizí již od šesti měsíců. (Kredit: Yale University, Kiley Hamlin)

Případy, kdy i velmi malé děti dávaly najevo sympatie k hodným lidem a odmítaly ty, kteří se v jejich přítomnost nezachovali hezky, jsou známé. Vědeckými experimenty však byla tato schopnost prokázána poprvé. Podle Kiley Hamlinové nelze vyloučit, že se se schopností odlišovat „hodné“ a „zlé“ už rodíme.

Rozeznávání hodných a zlých lidí hrálo v životě děti odedávna významnou roli. Dovolovalo dítěti upevnit vazby s těmi, kteří jej chránili a pomáhali mu. Díky tomu se děcko dokázalo zároveň vystříhat kontaktů s těmi, kteří by mu mohli ublížit. Už v prvních měsících života si tak dítě vytvářelo základ vztahů, které následně formovaly jeho celý život.
„Když strávíte více času s pozitivně jednajícími lidmi, dostáváte pro další život úplně jiné impulsy, než když se záhy ocitnete pod vlivem negativně zaměřených jedinců,“ říká Kiley Hamlinová. „Postupem času se tyhle vlivy projeví a mají na vývoj dítěte výrazný vliv.“

Video: Diskuse s Kiley Hamlinovou na téma schopnost dětí rozpoznávat hodné a zlé osoby.

Autor: Jaroslav Petr

Datum: 28.11.2007 10:43

Tisk článku

Související články:

Chemický zásobník se železem by mohl snadno skladovat vodík na zimu Autor: Stanislav Mihulka (13.09.2024)
Sledování mrtvých těl urychluje stárnutí. Přinejmenším u octomilek Autor: Stanislav Mihulka (14.06.2023)
Sebe a své blízké léčí lékaři jinak Autor: Josef Pazdera (26.12.2022)
Posttraumatická stresová porucha a válečné konflikty Autor: Miloslav Pouzar (05.04.2022)
I šimpanzi rozeznají zlý úmysl Autor: Dagmar Gregorová (08.03.2022)

Diskuze:

Odpovedi a otazky

Petr Habala,2007-11-30 00:08:26

Dotyka se to zajimavych veci. Po precteni prvnich dvou odstavcu me napadlo, ze zavery jsou silne odvazne, protoze deti proste mohou mit rady zlutou nebo trojuhelnik (nase dcera ma rozhodne uz od mala nektere tvary i barvy radeji). Pak se ale objevila klicova veta, ze deti vybiraly "spravne" i pri prohozenem chovani, coz mi prijde vysoce signifikantni. Uplne nejlepsi by ale asi bylo, kdyby deti rozdelili do 6 skupin a v kazde ty tri hracky hraji jine role, tim by se dany vliv zcela odfiltroval. Mozna to tak i delali a clanek se v tom nechtel rypat, nebo na to proste nemeli dost deti. Coby otec malych trpasliku tem vyzkumnikum tuhle praci nezavidim :-).

Docela by me zajimalo, podle ceho deti nabiraly sympatie; nakolik chapaly to, co se pred nimi deje, a nakolik "cetli" emoce tech, kdo jim hrali divadlo. V zasade je clanek jen dalsim potvrzenim meho silneho dojmu, ze ty male potvurky jsou mnohem chytrejsi, nez si myslime :-).