Athény byly slavné svou keramikou pro domácí potřebu i rozsáhlý export. Centrem hrnčířství zde bylo už od velice rané antiky okolí potoka Eridanos, neboť jeho náplavy poskytovaly kvalitní jíl a potok sám vodu potřebnou k práci. Kdysi to bylo těsně za okrajem města a postupně tam vzniklo předměstí, kde už nebydleli jenom hrnčíři. Kousíček dál byl athénský hřbitov, kde byly ctěny i hrobky z velice rané doby. Kromě toho bylo v této čtvrti tradiční východiště dvou posvátných průvodů, panathénajského na Akropoli a na opačnou stranu poutní cesty k mystériím do Eleúsiny.

Pohled na areál zvenku, od jeho obvodové zdi, při cestě od athénské Staré agory. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Keramický model domu, 10. století před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku. Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Areál je velký, má plochu 16 hektarů, u vchodu stojí jeho archeologické muzeum. Z hlediska řadového návštěvníka je málo lákavé, že z většiny staveb se zachovaly jenom ruiny. Na obrázku vlevo vidíme pohled na část areálu z ulice, po které můžeme přijít od Staré agory. Před třemi tisíciletími tady stávaly domky podobné tomu, jaký vidíme na obrázku vpravo. Tahle maketa z pálené hlíny byla vyrobená v 10. století před n. l. Později tu stály onačejší domy, čtvrť nežila jen náboženskými a státními slavnostmi a blízkostí rozsáhlého hřbitova.

S výkopy tu začala Řecká archeologická společnost, ale už delší dobu je provádí Německý archeologický ústav v Athénách, nějak si prohodili areál a muzeum.

Komplex bran ve čtvrti Kerameikos: Dipylon, Posvátná brána a Pompeion mezi nimi, ve stavu asi 300 let před n. l., i když jsou starší. Kredit: Constantine Plakidaso, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tentokrát nebudeme areál procházet v pořadí značené cesty od muzea. Napřed zajdeme k bráně zvané Dipylon a ukážeme si nálezy od ní. Pak u okraje areálu najdeme Posvátnou bránu. Vrátíme se do prostoru mezi nimi, kde stávalo Pompeion, tedy budova pro přípravu panathénajských průvodů. Kolem je spousta ruin rozličných staveb, mezi nimiž se člověk snadno ztrácí. Raději si všimneme pozoruhodných nálezů z těchto míst.

Kolem potoka pak přijdeme k pomyslnému těžišti hřbitova, to je v části areálu dál od centra Athén. Nakonec vyhlédneme na cestu k Akadémii.

Eridanos se prý v zimě občas dokáže rozvodnit. Už antice byl regulován pomocí řady staveb, zčásti dokonce zaklenut, a to s docela mohutným profilem, níže byla volná záplavová niva. V našich časech hrozí spíš to, že v průběhu léta místy vysychá. Člověku samozřejmě připomene mytickou řeku Eridanos a souhvězdí pojmenované podle ní. Už Hérodotos (Dějiny III,115) upozorňuje, že mytický Eridanos je výmyslem básníků, že neexistuje žádná řeka, natož splavná, která by ze západního okolí Řecka tekla na sever k okrajům Evropy, k pobřeží poskytujícímu jantar (k Baltu) nebo ke Kasiteritovým ostrovům, které poskytují cínovou rudu (Cornwall). V okolí skutečného Eridanu se kromě památečnostmi můžeme potěšit také pozorováním želv. Prý je to docela běžná želva žlutohnědá, ale ty zdejší jsou pořádná želviska. Turističtí průvodci se na ně snaží lákat k návštěvě areálu. Zdejší potok taky evokuje scénu, jak Caesar slavně „překročil Rubikon“, tedy podobný potok u Rimini, doslova překročil (viz Felliniho Amarcord).

Zbytek kousku brány Dipylon. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dipylon

Kolem hřbitova v Kerameiku odedávna vedla významná cesta, spojující Peloponés s regiony severně od Athén. Když po perském útoku nechal Themistoklés roku 478 před n. l. vystavět nové opevnění, které zahrnovalo větší část města, byla zde postavena mimořádně mohutná brána, které se pak začalo říkat Dipylon. Byly to dvě dvojice věží, tedy dvě brány s uzavřeným nádvořím mezi nimi, vsunuté do hradeb. Rozsáhlost stavby si vynutila zabrání kousku hřbitova, což mnozí Athéňané nesli nelibě. V průběhu staletí a tisíciletí se zde ještě několikrát přestavovalo.

V areálu brány a v těsném okolí se v nové době našlo mnoho cenných hrobových artefaktů z dob před stavbou brány.

Ukážeme si dvě veliké nádoby z 8. století před n. l., které patrně jenom označovaly místo hrobu a reprezentovaly rodinu pohřbených, a pak ulomenou hlavu velkého náhrobního kúra. Dnes tyto předměty vystavuje Národní archeologické muzeum v Athénách.

Dypilská amfora. Národní archeologické muzeum v Athénách, NAMA 804. Kredit: Erud, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Hirschfeldův kratér. Národní archeologické muzeum v Athénách, inv. č. 990. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z prostoru, v němž bylo vystavěno Dipylon, pocházejí dvě luxusní obří nádoby. Vlevo je atická pohřební amfora z pozdní geometrické doby I, vysoká 155 cm. Zobrazuje pohřeb ženy, a to způsobem, který je přímo příkladem geometrického stylu. Mistrovi, který ji v letech 760-750 před n. l. vytvořil, se dnes říká Dipylon Painter.

Vpravo je podobně velký atický kratér v pozdně geometrickém stylu, zvaný také Hirschfeldův kratér. (V menším provedení by tento typ nádoby sloužil k mísení vína.) Tématem zobrazení je opět pohřeb, tentokrát muže, na kočáru taženém koňmi. Tzv. Hirschfeldův malíř, 750-735 před n. l.

Detail z Dipylské amfory. Kredit: Paolo Villa, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail Hirschfeldova kratéru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme detail z Dipylské amfory s pohřbem ženy. V hlavní pásu je zobrazena ekfora, tedy provázení zesnulé do hrobu. Mrtvá je oblečená, podle sukně poznáme, že jde o ženu, a leží na márách. Pozůstalí si v gestu truchlení rvou vlasy, muži i ženy, je tam i dítě. Pod márami je nejspíš rodina, muži sedí, ženy klečí. V Athénách i jinde ve světě se vystavuje vícero prací od téhož vázového malíře, zvaného dnes Dipylon Painter.

Hlava velkého kúra. NAMA 3372. Kredit: Francesco Bini, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vpravo je detail z Hirschfeldova kratéru s pohřbem muže. V hlavní pásu je opět zobrazena ekfora. Mrtvý je vezen na kočáru, taženém koňmi, který doprovázejí truchlící muži s meči. V dolním pásu jedou bojovníci se štíty na válečných vozech. Svastiky nahoře v té době neznačí nic neblahého, je to běžný dekor už od neolitu.

Daly by se ukazovat další nálezy keramiky z těchto míst, která bohatě zásobují světová muzea. Přejdeme však k velké soše, tedy aspoň k její části.

Někde v blízkém okolí kdysi stával náhrobní kúros, vysochaný v letech 610-600 před n. l. z naxijského mramoru. Stál tam už o více než sto let dříve, než byla postavena ona obrovská brána. Bohužel se z něho zachovala jenom hlava. Ta je vysoká 44 cm, byl to tedy kúros provedený v mírně nadživotní velikosti. Je pěkným příkladem řeckého sochařství archaické doby.

Takovéto sochy stávaly u chrámů, ale také na hrobech, což je nejspíš tento případ. Nezobrazoval podobu nebožtíka, nýbrž jakousi ideální podobu mužské verze lidství.

Posvátná brána

Posvátná brána byla vystavěna hned po bráně Dipylon, ale pak byla ještě přestavována. Protéká pod ní potok Eridanos. Odtud se adepti zasvěcení vypravovali do Eleúsiny. Před ní stával také menší chrám Apollóna a Artemidy, jeho část je na fotce vlevo vpředu. Většina nálezů od posvátné brány se vystavuje přímo v místním muzeu v Kerameiku.

Zbytky Posvátné brány v Kerameiku, 5. století před n. l. a pozdější přestavby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obětní keramika, 8. století před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Na obrázku vpravo vidíme nádobky tvaru ptáků, opět jde o keramiku v geometrickém stylu z poloviny 8. století před n. l. Možná to byla obětní rhyta, ptáci měli v rituálu souvislost s dušemi. Vystavuje je Archeologické muzeum Kerameiku, v sále 4.

Takzvaný Kouros od Posvátné brány. Mramor, 600-590 před n. l. Archeologické muzeum v Kerameiku, P 1700. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sfinga korunující náhrobní stélu, stopy polychromie, 560-550 před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku, P 1050. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Roku 2002 archeologové čistili dva kanály vedoucí vodu z potoka Eridanos pod povrchem Posvátné cesty (Iera Odos) do Eleusiny. Mezi naplaveninami našli velké sochy. Kúros ležel tváří ke dnu, sfinga stála, nedaleko byli dva lvi a fragmenty sloupů s hlavicemi, všechno z archaické doby. Nyní tent osoubor zabírá většinu 1. sálu Archeologického muzea v Kerameiku.

Kúros od Posvátné brány míval výšku 2,10 metru. Pochází z prvních let 6. století před n. l. a nejspíš byl do páru s kúrem od brány Dipylon, z něhož se zachovala jenom hlava, byl od něj vzdálený 40 metrů. Prý mají ještě třetího bratříčka z téže dílny, ale až v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Sfinga korunovala náhrobní stélu, na křídlech se zachovaly stopy červené a modré malby. Sama je vysoká lehce přes metr.

Pompeion a Eridanos

Pompeion, 5. a 4. století před n. l. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Potok Eridanos protékající Kerameikem. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V prostoru mezi bránou Dipylon a Posvátnou bránou bylo postaveno Pompeion. Stavba začala hned po výstavbě bran, ale dokončena byla až v následujícím století. Její název je odvozen od slova pompé, průvod. V této budově se konaly přípravy na procesí při panathénajích. Velké panathénaje se slavily každé čtyři roky, malé každoročně. Průvod vycházel odtud a po Panathénajské cestě došel přes Starou agoru na Akropoli, k Parthenonu.

Na fotce vpravo vidíme volnou část toku Eridanu. V těchto místech má jen malý spád.

K náhrobkům a dál

Plocha dávného hřbitova je velká, zčásti je to spíše park, zvláště část s mohylami už z konce doby bronzové. Bohužel jsou dost rozrušené a nepodařilo se mi je nafotit tak, aby na nich bylo vidět něco zajímavého. Narušení pochází zčásti už od antických druhotných pohřbů, zčásti zubem času, zčásti vykopávkami i zajištěním po výkopech. Místy se odkopávaly nánosy potoka do hloubky 6 až 7 metrů. Tak si ukážeme náhrobky z „normální“ antiky, v muzeích a také in situ. Samozřejmě k tom patří i dary z výbavy nebožtíka.

Opice chová menší opičku. Neumělá lidová terakota z 5. století před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku. Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náhrobní stéla z Kerameiku, 350-325 před n. l. Atlet, vlevo jeho otec. Národní archeol. muzeum v Athénách, 871. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náhrobky a hrobové dary představují širokou škálu artefaktů. Dokonale provedené reliéfy, velké sochy, někdy až bombastické, také náhrobky na hranici kýče, jak už to na hřbitovech bývá. Ale také keramiku, nádoby i drobné plastiky, včetně hraček, a to velice různé úrovně zpracování. Většina toho, co si dál ukážeme, pochází z klasické doby a z jejího přechodu do doby helénistické. Na úvod nabízím provokativní porovnání stylů i témat:

Opice chová menší opičku. Neumělá lidová terakota z hrobové výbavy, 5. století před n. l.

Náhrobní stéla zobrazující loučení stárnoucího otce s dospělým synem, nejspíš atletem. Vpravo dole se krčí patrně mladší bratr. Dokonalá práce z pentelského mramoru v letech 350-325 před n. l.

Náhrobek Demétria a Pamfily v Kerameiku. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Náhrobek Lysimachida z Acharnes, 330 před n. l. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V řadě případů je na místě samém jen kopie plastiky, zatímco originál se vystavuje v muzeu. Zvláštností je monumentální náhrobek Lysimachida z athénské čtvrti Acharnes, z doby kolem roku 330 před n. l. Býval to athénský archón, jeden z vládců města. Stavbě vévodí obří molosský pes v životní velikosti, jehož originál z hymétského mramoru je k vidění v lapidáriu místního muzea (inv. č. P 670). Molosští psi byli slavní svým mimořádným vzrůstem, věrností a razancí při obraně stáda i v boji. Turisté jej často považují za lva, on tak trochu vypadá, dokonce se to leckde dostalo do popisek. Archeologové a podobní znalci se však dušují, že je to molosský pes. Psům nerozumím, takže nehodlám diskutovat hypotézy o původu této ráce z vnitřního Balkánu nebo možná až ze Střední Asie, v krajním případě ze západního Tibetu. Raději zmíním, že nejslavnější exemplář, tedy mramorový a z trochu pozdější antiky, vystavují v Britském muzeu, viz tady.

Pohřební stéla neznámé ženy. Žena je zobrazena se zrcadlem v ruce, kolem 425-400 před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Náhrobní stéla z klasické doby. Amfareté ukazuje vnoučkovi ptáka, 430-420 před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku, inv. č. P 695/I 22. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Na moment se vrátíme do ranější klasické doby. Z ní se v místním muzeu vystavuje řada reliéfů na stélách. Aspoň dva příklady:

Vlevo je žena zobrazená se zrcadlem v ruce.

Vpravo Amfareté v roli babičky ukazuje vnoučkovi místo hračky živého ptáka. Podle jiných výkladů mu ovšem ukazuje jenom hračku.

Náhrobek Dionýsia z Kollytu, mramor, 345 až 340 před n. l. Býk je kopie, originál je v muzeu. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Býk z náhrobku Dionýsia z Kollytu, pentelský mramor, 345 až 325 před n. l. Archeologické muzeum Kerameiku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z konce klasické doby tu máme další pozoruhodnost, totiž náhrobek Dionýsia z Kollytu, na kterém stojí býk ve skoro životní velikosti.

Originál býka je teď k vidění na zastřešeném dvoře Archeologického muzea Kerameiku.

Náhrobky Agathona a Sosykrata. Kredit: Yair-haklai, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kerameikos, cesta k Platónově Akadémii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obrázkem vlevo se loučíme s antickými náhrobky a se hřbitovem v Kerameiku.

Na obrázku vpravo vidíme posvátnou cestu, kterou se chodilo pro zasvěcení do Eleúsiny. To byl prastarý kult, v antice převzatý Athénami, přestože to bylo cosi navíc k obvyklému řeckému náboženství. Na obrázku je část cesty v místě, kde opouští Kerameikos. Dál pak vedla pod návrším Kolón, tam pokojně zemřel Oidipús, usmířen s Erínyemi. Před návrším býval háj héroa Akadéma, který Platón koupil a zřídil tam svou školu, Akadémii.

(Vyšlo to dlouhé, ale nechtěl jsem to dělit, radši dám sobě i čtenářům pauzu až do času předvelikonočního.)

Literatura

Krátké video o Dipylské amfoře, s českými titulky

Popisky na informačních cedulích v areálu.

Eleni S. Banou, Leonidas K. Bournias: Kerameikos. Athens, John S. Latsis Public Benefit Foundation, 2014.

Oficiální stránky areálu