Lidé se zřejmě dorozumívali jazykem minimálně před 135 tisíci let

Lidské jazyky zřejmě mají společný původ. Vznikly jednou a nové lidské populace, které se během historie odštěpovaly a šířily se po Zemi, si už jazyk nesly sebou, Podle genetických studií se první známá samostatná skupina lidí, jihoafričtí Khoisanové, oddělila před 135 tisíci let. To je také nejvzdálenější doba, o které můžeme tím pádem říct, že lidé už mluvili jazykem.

Jeskynní malba. Kredit: CC0 Public Domain.

My, lidé, se dorozumíváme jazyky a jsme na to pyšní. Pochopitelně nás zajímá, kdy jsme k jazykům přišli. To je ovšem komplikovaná věc, protože jazyky jsou věc kulturní evoluce. Nezanechávají po sobě střepy ani otisky v hlíně, tedy alespoň ne přímo. Po původu jazyků u Homo sapiens musíte pátrat s důvtipem.

Shigeru Miyagawa. Kredit: MIT.

Náš druh vznikl podle aktuálních odhadů zhruba před 230 tisíci let, shodou okolností na konci předposlední doby meziledové. Ani to není jednoduché určit, natož pak zjistit, kdy vzniklo používání jazyků. Odhady, kdy k tomu došlo, se divoce liší, podle toho, z čeho vycházejí jejich autoři. Obvykle jde o fosilie nebo kulturní artefakty.

Shigeru Miyagawa z MIT a jeho kolegové zvolili jiný postup. Šli na to velice jednoduše. Předpokládali, že lidské jazyky mají společný původ, což potvrzuje celá řada výzkumů.

Součástí Khoisanů jsou Sanové z Namibie. Kredit: Rüdiger Wenzel, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.

Vzhledem k tomu, že každá známá lidská populace používá jazyk, je podle badatelů rozumné se domnívat, že lidé měli jazyk, tedy v lingvistickém smyslu, přinejmenším ve chvíli, kdy se začaly oddělovat populace, které dnes známe.

Miyagawa a spol. analyzovali 15 různých genetických studií populací Homo sapiens za posledních 18 let. Tři z nich byly založené na chromozomu Y, tři se zabývaly mitochondriální DNA a zbývajících 9 zpracovávalo kompletní genomy. Nakonec dospěli k jasnému závěru. Dostupná data ukazují, že první geografické oddělení populace našeho druhu, o němž víme, které se týká Khoisanů, kdysi známých jako Hotentoti a Křováci, proběhlo zhruba před 135 tisíci let.

Tento údaj sice neprozrazuje, kdy se lidé opravdu začali dorozumívat jazykem, ale představuje nejzazší bod v čase, o němž víme, že už lidé jazyk měli. Miyagawa s kolegy se domnívají, že používání jazyků posléze vedlo k rozvoji moderního lidského chování, které pozorujeme asi před 100 tisíci let, od značek na objektech až po používání okru, především červeného, jako dekorativní barvy.

Video: Shigeru Miyagawa of MIT on what skills students need for an AI future

Literatura

MIT News 14. 3. 2025.

Frontiers in Psychology online 11. 3. 2025,

Autor: Stanislav Mihulka

Datum: 19.03.2025

Tisk článku

Související články:

Svědectví milionů knih: Racionalita je na ústupu již několik desetiletí Autor: Stanislav Mihulka (06.02.2022)
Kognitivní lingvistika: Gramatické chyby vyvolávají reálný fyziologický vztek Autor: Stanislav Mihulka (01.11.2023)
Proč je právní hatmatilka tak hrozně složitá? Autor: Stanislav Mihulka (22.08.2024)
Stárnutí duchů ve stroji? Pokročilé generativní inteligence trpí demencí Autor: Stanislav Mihulka (21.12.2024)

Diskuze:

Osobně bych tomuto výzkumu nepřikládal moc velkou váhu.

Jarda Ticháček,2025-03-19 16:26:31

Připadá mi to jako ty extrapolace, z nichž vycházejí pojmy jako mitochondriální Eva, nebo ten Adam s chromozómem. A pak stačila jedna malá populace v afrických horách, která do toho hodila vidle. A bylo to úplně jinak.
S tím, že existoval nějaký původní jazyk bych souhlasil za předpokladu, kdy by bylo dokázáno, že všichni lidé pocházejí z jedné malé skupiny lidoopů. Jenže to už jsme u biblického stvoření. Těch skupin bylo více. A odvažím se - bytostný laik - předpokládat, že to probíhalo podobně jako u jiných druhů. Vzájemná komunikaci existovala, ale tak na podobné úrovni, jako u tlup šimpanzů.
Osobně bych se přiklonil k názoru, že se nejprve objevily vlastnosti, které vývoj řeči umožňovaly. Třeba jazylka. A utváření hrtanu a hlasivek. A teprve poté se v různých skupinám začal používat nějaký jazyk tak, jak jej známe a chápeme dnes.
Nějaké společné rysy, že kterých by bylo možné extrapolovat, bych osobně považoval za sekundární. Vzniklé kulturní výměnou. Na kterou byl opravdu dlouhý čas.
Zkusím to na psech a kočkách. Několikrát v životě jsem zažil smíchání smeček do jedné.
Když člověk vezme psy a kočky a stěhuje se někam, kde ta zvířata jsou. Nebo se někdo přistěhuje. Samozřejmě nejprve přichází velmi opatrné seznamování, agrese, rvačky a opatrnost. A základní domluva. Budeme si čuchat. Pak koexistence. A za nějaký čas (chce to možná hudební sluch) člověk zjistí, že ty psi a kocouři štěkají a mňoukají úplně jinak. Pes, který pravidelně jezdí někam, kde se potkává s jinými, se kterými pobývá delší čas, mluví jinak s partou na vesnici, jinak v rakouském vodáckém kempu a jinak s partou psů na trampské boudě. Vydává jiné zvuky, které další psi vnímají podle kulturních souvislostí.
Takže i psi a kočky mají nářečí a jazyky. A stejně jako lidé se dokáží nějak dohodnout, i když si nerozumí ani mňouk. A časem se domňoukají a dovrčí.
Sakra, když člověk zjistí, že jeho vlastní pes ovládá několik cizích jazyků, začne přemýšlet. Třeba nad tím, že to, co doma říká ostatním psům jako varování je jinde lákáním ke hře.
A zkusme z toho extrapolovat původní psovštinu.