Mráz je za dveřmi. Kredit: Matt Perko, UC Santa Barbara.

Už dlouho víme, že Země poslední miliony let vězí ve stále se zhoršujícím drtivém cyklu ledových dob. Před 2,5 miliony let to bylo jen takové nevýrazné kolísání, chvilku tepleji, pak zase chladněji. Asi tak před milionem let se rozjely opravdu drsné výrazné glaciální cykly, během nichž je Země dlouho sevřená mrazem, po němž následuje pár tisíc let relativní pohody doby meziledové (interglaciálu), pak zase mráz, a co je velmi důležité, také sucho. Jeden takový cyklus trvá zhruba 100 tisíc let.

Když je totiž většina dostupné vody zamrzlá v ledu, tak doby ledové nemohou být vlhké, ale jsou naopak drsně suché, což je pěkně vidět třeba v tropech, které, ehm, prakticky přestávají existovat. Stručně řečeno, dobu ledovou opravdu nechcete, ať žijete kdekoliv na Zemi. Očividně je životně důležité co nejlépe chápat cykly ledových dob a mechanismy, které se s nimi pojí. Bohužel, právě tohle až doposud zůstávalo velkou záhadou, která se krčila v pozadí za klimatickými obavami z blízké budoucnosti.

Cykly ledových dob. Kredit: Barker et al. (2025), Science.

Již dlouho jsou jako příčina cyklů ledových dob v podezření Milankovićovy cykly, které asi tak před stoletím odhalil srbský matematik Milutin Milanković. Jde o dlouhodobé změny dopadajícího slunečního záření, především ve vysokých zemských šířkách, které jsou důsledkem změn výstřednosti oběžné dráhy Země (cykly 100 a 400 tisíc let), precese zemské osy (cca 21 tisíc let) a sklonu zemské osy (cca 41 tisíc let). Tyto změny vlastně nejsou velké v absolutních číslech, ale jejich dopady na klima mohou být značné.

Problém byl v tom, že se přes opravdu usilovné snahy stále nedařilo přesvědčivě prokázat spojení dob ledových s Milankovićovými cykly. Šlo hlavně o to, že nebylo možné určit, které z parametrů jsou zásadní pro začátky a konce ledových dob, především kvůli notoricky obtížnému datování klimatických změn ve vzdálenější minulosti, tedy více než pár tisíc let.

S průlomem přichází tým, který vedl Stephen Barker z britské Cardiff University. Použili trik, kterým obešli dosavadní obtíže, založený na analýze morfologie odledňování a zaledňování během ledových dob (deglaciation-inception). Zjistili, že cykly ledových dob za poslední milion let lze velmi dobře napasovat na zmíněné orbitální Milankovićovy cykly, tedy na jejich složitou souhru. Například precese má výrazný vliv na nástup doby meziledové, zatímco sklon zemské osy je důležitější pro dosažení maxima dob meziledových a začátek opětovného zalednění.

Stephen Barker. Kredit: Cardiff University.

Díky předešlému výzkumu víme, že ačkoliv Milankovićovy cykly fungují prakticky neustále, ledovými dobami se projevují zřejmě jen tehdy, když hladina oxidu uhličitého v atmosféře poklesne pod určitou mez. Barker a spol. si dovolili předpovědět budoucí vývoj cyklu ledových dob a dospěli k přesvědčivému údaji. Mají-li pravdu, do začátku příští doby ledové zbývá asi 10 tisíc let.

Doba ledová by byla pro naši civilizaci nejspíš konečná, jistá smrt pro většinu lidí, i když záleží samozřejmě na tom, k jaké dospějeme civilizační úrovni. Může být velmi různá, od galaktické civilizace až po pár tlup lovců sběračů. Barker s kolegy ale jedním dechem dodávají, že pokud oxid uhličitý vydrží nejméně na dnešní úrovni, jsme snad za vodou a příští doba ledová jen tak nebude.

Naše nemotorné klimatické snažení se tím pádem dostává mezi dva mlýnské kameny. Nemá smysl si nalhávat, že by bylo nějak příznivé, kdyby teplota dál dramaticky letěla nahoru další desítky let. Současně se ale ukazuje, že když řekněme nějakým kouzlem odčerpáme oxid uhličitý na preindustriální úroveň, naši potomci si budou muset připravit hodně teplé kožichy. Každopádně, nudit se určitě nebudeme.

Video: How Ice Ages Happen: The Milankovitch Cycles

Literatura

UC Santa Barbara 27. 2. 2025.

Science online 28. 2. 2025.