V diskuzích tady na Oslu jsem byl několikrát tázán, nakolik antická věda pracovala opravdu vědecky – a nakolik šlo spíše o málem náhodné tipy, které se později ukázaly být správné. Jeden z diskutujících vyjádřil představu, že při tehdejších možnostech vyvracení falešných hypotéz se spíše dost náhodně tipovalo, a teprve pozdější vývoj ocenil ony správné tipy, které se nám tím pádem zachovaly. Představa je to zajímavá a vlastně očekávatelná. Děkuji za popíchnutí. Prohrabávání starých textů však ukazuje jiný obrázek. Většina tradovaných nauk je nesprávná, ať už byly formulovány málo uváženě nebo opravdu vědeckou metodou. Ty „správné“ jsou ovšem milníky poznání, na které se potom v naší době soustředíme, ať už se objevily jakkoli; v tom jediném dávám onomu diskutujícímu za pravdu. Nutno se smířit jak s tím, že pokrok poznání je poháněn také náhodnými nápady, tak dokonce s tím, že i správná vědecká metoda může někdy vést k podivnostem.

Omezíme se teď na přírodní vědy, neboť se to na nich nejlíp ukazuje, a také přání čtenářů bylo nejspíš myšleno takto. Necháme tedy stranou velice rozvinou gramatiku, ale i historii a etiku, tím spíše teorii řečnictví a politiky. Také matematiky se dotkneme jen okrajově, neboť její vývoj je specifický, nebývá opřen o pozorování. Pomineme i lékařství, které bylo dlouho považované spíše za umění, opřené o zkušenost, zručnost a vědění.

Protože je toho hodně, tak se nyní pokusíme minimalizovat rozsah výkladu jednotlivých objevů, k jejich podrobnějšímu představení je dost jiných příležitostí. Podobně se jen otřeme o obecné problémy vývoje věd, ty by také byly samostatným tématem. Soustředíme se na otázku vztahu mezi náhodným tipem (správným i nesprávným) a teoretickou prací s naměřenými daty nebo aspoň s pečlivým pozorováním.

Lecjaká doba a leckterý autor si myslí, že už konečně víme, jak na to. Že konečně máme správnou metodu. Už Aristotelés tvrdil, že teprve on objevil správnou metodu poznání, zatímco všichni před ním dosahovali svých úspěchů, pokud jaké byly, spíše náhodou. Aristotelův přínos zoologii a logice je nezpochybnitelný. Jenže kdyby měl patent na pravdu, tak by jakákoli věda byla závislá na filosofii, metodicky odvozená z ní, ba ani žádné náhody by se na světě neděly. Navíc byla jeho fyzika mohutnou brzdou rozvoje vědy skoro dvě tisíciletí. Kromě toho sice založil určité pojetí vědeckosti, rozumně opřené o indukci z empirie, ale taky o sylogistické důkazy, čímž se dost liší od pozdějšího pojetí vědy. Vůči kultu metody je moudré být opatrný, přestože racionalita metod poznání je páteří vědy.

Vázanost tradičními samozřejmostmi, naivně i kolizně

K tradičním naivním představám patří, že Země je plochá, leží uprostřed světa a nad ní je nebe. Ono to tak docela vypadá. Jelikož nemáme pádnou zkušenost, že by různé horizontální směry nebyly rovnocenné, představujeme si Zemi jako obrovskou desku kruhového tvaru. Nebe si nejčastěji představíme jako kulovou klenbu, sférický dojem vzniká při soumraku za jasného počasí a je dovršen kruhovými pohyby nebeských těles. Mezi Zemí a nebem se odehrává počasí. Je proměnlivé, ale nějaký řád do něj vnáší denní a roční cykly, očividně spojené se Sluncem, otázkou je, v kterém směru vlivů. Víme však, že Slunce hřeje a tím také vysušuje a odpařuje, což souvisí s naivním vnímáním koloběhu vody. Díky krasovým jeskyním víme o podivném podzemí a podzemní vodě, což může podnítit fantazijní představu o podzemní propojenosti řek. Ve výjimečných případech může být správná. Kolem je moře, dokonce víme, že přinejmenším v okolí břehu má dno. Vidíme, že všechno živé se rodí a umírá, včetně nás, ba že se nějak proměňují i ostatní přírodniny. Významná část toho se děje v cyklech. Žádné vnější hranice tohoto koloběhu netušíme, ani časové, ani prostorové. Svět se nevymkne ze svých cyklů, ani při výkyvech počasí a přírodních katastrofách, stejně jako jsme nikdy nepřišli na konec světa. To leda mytičtí hrdinové.

V takovýchto představách vyrůstají ještě i filosofové a přírodovědci pozdní archaické doby (6. století před n. l.). Pokouší se je racionálně vyložit, ale některé se jim postupně ukazují jako problematické. Pochopitelné to snad je v novodobé analogii: Při orientaci v krajině na výletě nemusím brát v úvahu, že Země má tvar koule. Podobně může ve staré době i velice racionální autor mluvit o Zemi tvaru obří kruhové desky, třeba Anaximandros. Kdybych však kvůli této zkušenosti začal nyní tvrdit, že Země je placatá, byl bych nejen alternativcem, ale také cvokem. Když už něco víme a funguje nám to, tak to máme respektovat. Někdo o tom může zkusit pochybovat, ale i míra pochybností má své meze. Naprosto zásadní totiž je, že naše vědění o tom, že Země má přibližně tvar koule, je doprovázené širokou praxí, včetně situací, pro jejichž výklad nevystačíme s placatým popisem, navíc je provázané s dalšími popisy různých struktur světa. Teprve tohle nerespektování souvislostí dělá z alternativce cvoka. Hledání alternativní verze výkladu oněch souvislostí vede jen k dalším nesmyslům. Antika znala všelijaké alternativce, většinou spíše v náboženských otázkách, později i ve filosofických, ale cvoci se moc neuplatňovali (kromě politiky a vojenství). Jiná věc je, že občas si někdo myslí, že má důvody k jinačímu popisu, než jaký je zrovna zvykem. Pokusy o jiný než tradiční popis dokonce otevřely cestu vědě, tedy poznání nad rámec běžných životních a řemeslných dovedností. V některých fázích obtížně rozlišujeme průlomový nápad od podivného a zavádějícího. V řadě případů čas ukáže.

Chybné tipy

Přejdeme řadu takových tipů, které jenom přebírají přežívající naivní představy. Kromě astronomických témat třeba abiogenezi, tedy spontánní plození živočichů z neživého substrátu, třeba komárů z bahna a dalšího hmyzu ze špíny; to by všichni lidé až do 18. století byli pavědci. Jenže oni to jenom přejímají jako kulturně obvyklou samozřejmost, která se až později ukáže jako chybná. Nejsou v kolizi s nějakým v té době běžně zastávaným vědeckým výkladem. Ti z nich, kteří to zmíní písemně, se pak v populárních příručkách stanou tmáři, např. Aristotelés. Mám vůči němu tisíc výhrad, ale za abiogenezi nemůže, i když ho správně citujeme jako významného stoupence samoplození. Podobně kdysi Anaximandros těžko mohl za to, že přejímá placatou Zemi uprostřed světa. Jeho vědecké a filosofické výdobytky jsou jiné.

Chybou ovšem je, když se obhajoba přejatého naivního mínění povýší na teorii. Příkladem může být Aristotelovo rozhodnutí pro geocentrismus a pro stabilní (nikoli rotující) Zemi, protože vidíme Slunce vycházet a zapadat. Důraz na empirii je správný, navíc chápe relačnost pohybů (dnes bychom řekli Galileiho transformaci), jenže ji v tomto případě k výkladu empirie nepoužije a dá přednost metafyzické spekulaci o centrální pozici nehybné Země.

Zajímavější jsou chybné pokusy o novinky, tedy slepé uličky v hledání racionálnějších alternativ za naivní zkušenost. Všichni autoři archaické doby míní, že Měsíc svítí vlastním světlem, za to nemohou. Když to však podpoří pokusem o podivně racionální výklad měsíčních fází, například „nakláněním nádoby obsahující oheň“ (Hérakleitos a jiní), tak je to už horší. Nebo když Anaximandros a další vyloží svit Slunce jako prozařování ohně otvorem v jakési neprůhledné a neviditelné rotující pneumatice, šikmo obklopující Zemi. Nebo když Anaximenés uvede jako důvod toho, proč nebeská tělesa nespadnou, že jsou to tenoučké lístky, vznášející se nesmírně vysoko ve vzduchu. Analogizace meteorologických a astronomických jevů svedla Héraklejta a jiné autory i k výkladu ročních dob (ročního zdánlivého pohybu Slunce na obloze) doslova pneumatickou představou, že Slunce je tlačeno vzduchem nasyceným vodní párou střídavě na sever a na jih. Fungovalo by to jako parní regulátor ročního cyklu. Už Thalés se prý pokusil o výklad nilských záplav působením etéziového větru, který zvedá vody Nilu, a sklidil za to v klasické době kritiku. A z jiného soudku témat: Anaximandros se sice pokusil o nějaký docela rozumný výklad vzniku a vývoje života, ale původ lidí vyložil narozením už dospělých mladých lidí z živorodých žraloků (pak doplavali na souši), protože miminka by v přírodě sama nepřežila.

Zvláštní třídou chybných tipů jsou ty, které daly vznik chybnému rámcovému výkladu, jenž pak ve významné části škol dlouhodobě působil. Nejde jen o jednotlivé chyby, ale o výhybku absurdním směrem. Například Aristotelovo rozdělení světa na pozemský (sublunární) a nebeský (supralunární), vedoucí ke striktnímu rozlišení metod pro jejich poznávání. Byl to krok opačným směrem než k obvyklé jednotě světa, později vyjádřené jako „materiální jednota“ a jako univerzální platnost „přírodních zákonů“. O tom sice nikdy nemáme úplnou jistotu, ale je to šikovný předpoklad, když nepotkáváme známky opaku. Další bludnou výhybkou bylo postupné prohlubováním rozdílů mezi lidmi a ostatními živočichy, počínaje sofisty a Platónem, zčásti i Aristotelem.

Správné tipy

Někde mezi správným tipem a správným vědeckým závěrem, totiž geometrickým výkladem pozorování, byl objev, že Měsíc svítí světlem odraženým od Slunce (Parmenidés, Anaxagorás). Čistě povahu tipu má patrně už Parmenidovo tvrzení, že Země má tvar koule. V tom se trefil, ne už v tom, že leží uprostřed světa a nehýbe se. Důvody těchto tvrzení byly zčásti symbolické, zčásti šlo o metafyzickou spekulaci, která se pokouší ony symbolické důvody racionalizovat. Tatáž tvrzení potkáváme ještě u Platóna a v rozvedené podobě u Aristotela. U placaté Země pak zůstanou prý jenom epikurejci, asi proto, že je to vlastně moc nezajímá, nezkoumají to.

Pythagorejci klasické doby, zhruba vrstevníci Platóna, přišli s přelomovým tipem, totiž s heliocentrickým výkladem nebeských pohybů. U některých má dost bizarní podobu (s centrálním ohněm kosmu a s Protizemí), u jiných je racionálnější, včetně výslovného tvrzení o rotaci Země. Nicméně nutno přiznat, že jde pouze o tip, o další dedukci ze zvláštní metafyzické hypotézy, která se pokouší racionalizovat představu o centrální roli světla a Slunce v kosmu.

Za správný tip snad lze považovat také Anaxagorovo odpozorované mínění, že většina lidí myslí hbitěji než ostatní živočichové, kteří často mají hbitější údy. Správným tipem je u téhož autora i souvislost mezi kometami a meteory, přestože konkrétní zdůvodnění inspirované pádem meteoritu a pozorováním Halleyovy komety bylo věcně chybné. Správným tipem je také jeho předjetí Kant-Laplaceovy hypotézy o vzniku Sluneční soustavy z rotujícího disku plynu a prachu, i když zatím geocentricky. Podobně i správná představa o řádně tělesné povaze všech nebeských objektů. Z jednoho hlediska to bylo více než tip, neboť to dokladuje nalezeným meteoritem, i když jej on sám neviděl. Dalším jeho tipem je, že řada nebeských těles je obydlená, ale přiznejme si, že dodnes nevíme, zda je skutečně správný. Naštěstí jsme aspoň nahromadili mnoho dalších vědomostí, které činí onen tip pravděpodobným.

Zvláštní druhem správných tipů jsou ty, které otevřely cestu k celé třídě vědeckých oborů a postupů, nebo byly alespoň inspirativně heuristické. Ono je totiž něco jiného, když nám tip dá někdo, kdo má s věcí velkou zkušenost, často něco pozoruje a přemýšlí o tom, než když nám tip dá věštící slepý mládenec nebo takový metafyzický filosof, který spoléhá hlavně na dedukce ze svých předpokladů.

Za základní odkrytí, které vlastně uvedlo do chodu řeckou přírodovědu a filosofii, považuji předjetí principu aktualismu, známého pak z geologie osvícenecké doby. K výkladu současného stavu přírody stačí pozorovat děje v ní, neboť ty působily i v minulosti. Předpokládá to ovšem velice dlouhý čas takového působení, proto se mluví o odkrytí hlubokého času. Xenofanés už koncem 6. století před n. l. upozorňoval na otisky mořských tvorů v lomech vysoko nad mořem. Dlouhodobé působení eroze výslovně zmiňují Anaxagorás a Platón.

Empedoklés (kolem 450 před n. l.) uplatnil princip aktualismu v nové souvislosti. Život sice vzniká samoplozením, dokonce líhnutím podivných útvarů na způsob tkání, orgánů nebo údů, ale rozhodujícím faktorem je kombinace jejich náhodných spojení a působení přírodního výběru. Ten filtruje životaschopné kombinace, a to ne podle nějaké předem dané představy o dokonalosti, nýbrž podle životaschopnosti v určitém prostředí. Tento objevitel přírodního výběru (citovaný pak i Darwinem) ví, že pravděpodobnost příhodných kombinací je nesmírně malá, takže je k tomu potřeba nesmírně dlouhý čas. A také, že působení selekce je závislé na proměňujících se podmínkách. Otevřenost evolučnímu myšlení vidíme už u Anaximandra a Hérakleita, ale tohle je konkrétní koncept, byť zatím spíše na úrovni tipu, nicméně už spojeného s adekvátní teorií, která vykládá vznik lokálně účelných struktur kumulací náhod a selekce.

Pythagorejskou novinkou bylo uplatnění matematiky. Matematické objekty a vztahy nejsou jen zajímavým předmětem zkoumání samy o sobě, ale také umožňují popisovat řadu přírodních i společenských jevů, od akustiky a astronomie po vyladění daňové zátěže různých skupin občanů. Kromě matematiky samotné se objeví i její použití v jiných vědách a v technice, nejen v kupeckých počtech. V antice ovšem nepotkáme mnoho případů, kdy řešení nějakého reálného přírodovědného problému podnítilo rozvoj matematiky. Kromě hudební teorie snad ještě sférická trigonometrie. Vedle samostatného rozvoje matematiky po vlastních kolejích jde většinou jen o její aplikace v přírodovědě, technice i správě trhu.

Výjimečnou postavou je Archimédés, a to zcela mimo pythagorejskou linii. Kromě rozvoje mechaniky je také významným článkem vývoje infinitezimálního počtu od Anaxagory po Leibnitze. To je podstatná myšlenka, občas opomíjená.

Heuristicky plodnou se ukázala i stoická představa „zvyků přírody“, tedy jakási předloha novověkého pojmu „přírodní zákony“. Z řady konkrétních objevů stoické fyziky zaujmou proměny forem energie, které opět předjímají novověkou představu „zachování“.

Do přihrádky správných tipů by mohly patřit i některé z verzí pythagorejského heliocentrismu, neboť inspirovaly renesanční filosofy a astronomy. Pro rozvoj vědy jako celku bylo ovšem podstatnější skeptické spolehnutí se na pozorování a měření, byť to zrovna v daném případě vedlo k nešťastné kolizi.

Nesprávné vědecké závěry

Obtížně si přiznáváme, že i řádně vědecky učiněné pozorování a z něj řádně vyvozený závěr může za určitých okolností být zdrojem omylu, dokonce v důležité věci. Stane se. Věda není neomylná, jejím pozitivem je ovšem otevřená možnost dalších měření a teoretických diskuzí, které časem vedou k lepší verzi pochopení. Příkladem je heliocentrismus. Hlavním důvodem k odmítnutí pythagorejského heliocentrismu bylo měření pozic nebeských těles, které provedli skepticky orientovaní astronomové. Správně usoudili, že odchylky od měřených hodnot jsou v případě pythagorejské heliocentrické teorie mnohem větší než v případě epicyklových geocentrických modelů. I u těch jsou sice o něco větší než odhadované chyby měření, ale to by šlo korigovat postulováním dalších epicyklů. Pokud nás nezajímá „jak to je“, ale jak to dokážeme spočítat, tak by to byla skvělá cesta. Proto heliocentrismus vyloučili, ač striktně vzato měli vyloučit pouze jeho verzi s pravidelnými kruhovými pohyby. Jenže v té době žádná jiná verze heliocentrismu nebyla, ba ani nebyla představitelná. Na rozdíl od geocentrismu nebyla na obzoru žádná představa možného vylepšení heliocentrismu. Napravil to až Kepler, po diskuzi s Brahem, který paradoxně sehrál roli „skeptika“, lpícího na měřených datech. Definitivně vlastně až Newton.

Schéma Anaximandrova modelu vztahů Slunce a Země, včetně sklonu ekliptiky (ε). Kredit: Dirk Couprie a Z. Kratochvíl v Mezi mořem a nebem, 2010.

Správné (relativně) vědecké závěry

Snad nejstarším pečlivě změřeným údajem, který je v kolizi s naivním očekáváním, je nestejná délka letní a zimní části roku, míněno mezi rovnodennostmi. To by si snad nikdo netipnul. Už Thalétovi se připisuje měření, že letní část roku (na severní polokouli) je o 4 až 5 dní delší než zimní. A pokud to nebyl Thalés, tak nejpozději Anaximandros. Tento překvapivý poznatek našel rozumný výklad až v heliocentrickém modelu ve verzi podle Keplera. Geocentrické modely to simulovaly vychýlením základního kruhu nebo epicyklů. V antických heliocentrických modelech to dobrý výklad nemělo. Dnes to vykládáme eliptickou dráhou Země.

Rozpačitější jsme vůči obrovskému úspěchu Anaximandra, který změřil sklon ekliptiky. Provedl to skvěle, přestože jde o obtížné nepřímé měření. Rozpaky jsou působeny tím, že nad placatou Zemí to nedávalo smysl a vedlo k podivně komplikovanému modelu s posuvnou ohňovou pneumatikou. Významný objev totiž chybně vyložil v naivně tradičním rámci. Adekvátní rámec se objevil až časem, totiž Země tvaru koule. Pak dává sklon ekliptiky řádný smysl. Sklon ekliptiky může být rozhodčím mezi placatou a kulovou Zemí, ne však mezi geocentrickým a heliocentrickým modelem. Prostě důležitý objev a správné změření, ale zásadně chybný výklad. To má varovný potenciál, dokonce v každé době. Často si totiž myslíme, že nějaký přírodní jev rámcově dobře přibližně chápeme, že už to stačí jenom upřesnit, a k tomu potřebujeme přesnější měření. Naštěstí tomu tak mnohdy je. Občas ovšem naopak, a jak na potvoru právě v důležitých případech. Anaximandrovi by ani další zpřesňování slušně změřeného údaje (24 stupňů) nijak nepomohlo, zatímco po změně chápání kontextů daný údaj tehdy bohatě stačil.

Naopak občas podceňujeme pečlivost měření astronomů helénistické a římské doby, protože se díváme spatra na z dnešního hlediska nedostatečnou přesnost. Pro dané účely ovšem byla dostatečná. Už proto, že žádná lepší nebyla. Kromě neocenitelných katalogů stálic umožnila dokonce objevit posun jarního bodu (Hipparchos), tedy precesi. K objevu vlastních pohybů hvězd ovšem nestačila, i když v případě Arktúra (α Bootis) to bylo jen o fous.

Rekonstrukce Eratosthenovy mapy v knize E. H. Bunburyho z roku 1883. Eratosthenovi nelichotí, možná mu spíše křivdí. Kredit: Sette-quattro, Wikimedia Commons. Public domain.

K vrcholným úspěchům antické astronomie a geodezie patří překvapivě přesné změření průměru Země, samozřejmě tvaru koule. A také zhotovení geodeticky konstruované mapy její relativně velké části (na válcové projekci), přinejmenším od Irska po Cejlon, i když ne v celé ploše byla mapa fundovaná dostatečně přesným měřením souřadnic, navíc nebyla síť změřených bodů dost hustá. Tohle vše dokázal koncem 3. století před n. l. Eratosthenés z Kyrény. Mapa pak bývá známá jako Ptolemaiova. Zkusil také změřit vzdálenost Měsíce a navrhnul přibližný údaj, který je spíše kvalifikovaným odhadem, byl si vědom, že naráží na meze přesnosti měření. Určil také dolní mez vzdálenosti Slunce.

Koloběh vody patřil ve svých hrubých rysech k všeobecným představám. Novinkami budou jeho důležité detaily, spolu s rozvojem meteorologie, už od Míléťanů. Anaxagorás z toho vytvoří prakticky novodobý meteorologický systém tlak, teplota, rosný bod, i když zatím bez číselných údajů, protože teploměr a tlakoměr budou zkonstruovány až v novověku. Podal i výklad vzniku krup rychlým vzestupem vodních par do velké výšky, kde mrzne, neboť vzduch se ohřívá od zemského povrchu ohřátého Sluncem, nikoli rovnou od Slunce. A taky výklad lokální cirkulace vzduchu a vodní páry mezi zálivem a skalnatou souší, doplněný náhledem, že k pořádným dešťům je potřeba oceánská voda.

Pythagorejci Platónovy doby představili matematický výklad hudební harmonie. Při stejném materiálu a napětí strun spolu ladí tóny těch, jejichž délky jsou v poměru malých celých čísel. Totéž se pak ukáže i pro píšťaly. Z tradičního ladění (už od hluboké prehistorie) vytvořili matematickou teorii harmonických úměr (Filoláos). Propadli ovšem představě, že tak je tomu se vším, což se nešťastně projeví v jejich jinak průkopnické astronomii.

Věnují se také standardizaci jednotek pro účely trhu. Zvláštní je, že se tak děje bez zřetelné formulace pojmu veličina (fyzikální veličina, např. hmotnost, délka). Vědečtěji využije vážení až Archimédés, kterému na rozdíl od pythagorejců nevadí, že vážením nedojde k nějakým „harmonickým“ veličinám, tedy apriorním přesným poměrům, nýbrž stanoví například měrnou hmotnost látek. Neštítil se podobnosti postupu s činností trhovců.

Aristotelés položil základy srovnávací morfologie a anatomie živočichů. Z valné části na základě pozorování a množství provedených pitev exemplářů mnoha různých živočišných druhů. Systematizaci druhů a obecnějších taxonů provádí také proto, aby nemusel u každého z nich opakovat všechno to, co je uvnitř vyššího taxonu společné. Vedle toho ovšem víceméně nezáměrně zazdil evoluční myšlení, například pojmem neměnná „podstata“.

Vždy se musíme smířit s tím, že správnost vědeckých teorií je relativní. V každé době. Jsou přece tím nejlepším popisem, který zrovna máme k dispozici. Nic víc a nic míň.

Nevyužité příležitosti

Reprezentanti svobodných umění: Pythagorás za aritmetiku, Eukleidés za geometrii, Ptolemaios za astronomii, Tubalcain za teorii hudby (musica), Petr Hispánský(?) za dialektiku (logiku), Cicero za rétoriku, Priscianus(?) za gramatiku. Andrea di Bonaiuto: Triumf křesťanské doktríny, 1365-67. Pravá část dolní řady. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Reprezentanti svobodných umění: Pythagorás za aritmetiku, Eukleidés za geometrii, Ptolemaios za astronomii, Tubalcain za teorii hudby (musica). Andrea di Bonaiuto: Triumf křesťanské doktríny. Freska, 1365-67. Kaple Španělů u baziliky Zvěstování Panny Marie ve Florencii. Detail pravé části dolní řady. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Našince zarazí, co si antičtí vědci nechávali ujít, přestože to bylo v dosahu jejich technologických i matematických možností. Astronomové byli dlouho jednostranně zahleděni do precizace kalendáře, až do absurdních detailů a kombinací, byla po tom poptávka. V pozdější antice dokonce zvládli i konstrukci velice složitého mechanismu, který kalendář i některé jiné úkazy simuluje, viz mechanismus z Antikythéry. Naopak překvapuje, že nevyužívali zákrytů hvězd a planet Měsícem, mohli názorně vidět rozdíl časového průběhu při zákrytu planety a hvězdy. Z jednoduchých postřehů překvapuje, že se mezi argumenty pro Zemi tvaru koule neobjevuje pozorování zdroje světla (třeba ohně) u pobřeží ze vzdálených míst v různých výškách. Znali trigonometrii, ale výšku stop meteorů takto nezměřili. A dalekohled (ani mikroskop) neměli, přestože poměrně kvalitní čočky byly k dispozici jako lupy a později i do brýlí, levnější čočky se už v klasické době prodávaly jako zapalovače, kupodivu v lékárnách. Ani astronomické zrcadlo si nevybrousili, přestože uměli přesně brousit všechno možné a v helénistické době zvládali i teorii geometrické optiky v míře plně postačují k výpočtu jednoduchého zrcadlového dalekohledu, v roli okuláru by mohli použít běžně prodávané lupy. Zvláštní také je, jak málo využili zkušenost volného pádu. V kombinaci s předchozími opomenutími si tím nechali utéct fyziku Galileiho úrovně. Té dosahovali jen v inženýrských aplikacích mechaniky, v teorii i praktické konstrukci strojů (zvláště Archimédés) a ve statice, a v těchto oblastech je Galilei následuje. Na rozdíl od novověku ovšem k rozsáhlejší praktické aplikaci tíhli jen málokdy. Proto se dnes v dějinách vědy mluví o vědecké revoluci v helénistické době, nikoli o vědecko-technické. Přesto objevili i tlačnou pumpu, neboť znali limity tažné (sací). Podobně našince zaráží, jak málo přírodovědci používali vážení, což možná souvisí s téměř absencí vědy o látkách, tedy kromě helénistické alchymie.

Literatura

Daniel Špelda: Astronomie v antice. Ostrava: Montanex 2006.

Zlomky presokratiků na mé doméně fysis.cz.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.