Acheroraptor temertyorum je jedním z neptačích dinosaurů, známých ze sedimentů geologického souvrství Hell Creek. Od jeho vyhynutí nás dělí právě doba, o níž je pojednáno v článku. Kredit: Emily Willoughby; Wikipedia (CC BY 3.0).

V románu Jurský park amerického spisovatele Michaela Crichtona (1942–2008), který návštěvníkům tohoto webu jistě nemusím představovat, je uvedeno i jedno zajímavé připodobnění, umožňující čtenářům lépe si představit nesmírné dálavy tzv. hlubokého (geologického) času. Konkrétně je zde uvedeno, že fiktivním paleontologem Alanem Grantem objevený Velociraptor (ve skutečnosti však šlo o většího severoamerického dromeosaurida, konkrétně rod Deinonychus – ten žil ale o nějakých 30 milionů let dříve, pozn. aut.)[1] zahynul v době před 80 miliony let. Crichton právě prostřednictvím úvah Alana Granta navrhl, že bychom si tuto závratně dlouhou dobu mohli přiblížit následujícím způsobem – pomyslně zkrátíme dobu lidského života o délce 60 let na jeden jediný den (tedy přibližně 21 900krát). Pokud stejným poměrem zkrátíme oněch 80 milionů let geologického času, ještě stále nám vyjde doba v trvání nějakých 3652 let – k současnému roku by se tedy jednalo o letopočet 1628 př. n. l., odpovídající poslednímu rozkvětu Mínojské civilizace doby bronzové.

Autor článku jako dobrovolník na vykopávkách v souvrství Hell Creek ve východní Montaně (červenec 2009). Okolní sedimenty mají převážně stáří 67,2 až 66,0 milionu let a nabízejí tak pohled na ekosystémy obývané posledními neptačími dinosaury. Kredit: Vladimír Socha, 2009.

Tak dávná minulost oproti jedinému dni coby celému lidskému životu! Už před mnoha lety jsem si podobná přirovnání pro přednáškové a výukové účely vytvářel také, přičemž jsem se většinou zaměřoval na celou dobu existence naší planety, trvající ještě výrazně delší období v délce omračujících 4,56 miliardy let.[2] Protože se ale v poslední době věnuji přeci jen mnohem více otázce vymírání na konci křídy, a často se snažím dobu 66 milionů let od jejího průběhu přiblížit také širší veřejnosti, rozhodl jsem se věnovat ještě jeden příspěvek právě tomuto tématu. Využijeme přitom nejpřesnější dosavadní dataci této katastrofické události, činící (po zprůměrování několika relevantních a aktuálních odborných prací) přibližně 66 050 000 let.[3] Jak si ale dobu 66 tisíc a k tomu padesáti milénií reálně představit? Je něco takového vůbec možné?

Tentokrát se ovšem vyhneme zkracování doby lidského života, kterou jsem osobně posunul z Crichtonových 60 let na více odpovídajících 75 let (případně pak na 79,84 roku, což je společný „průměr průměrných délek“ životů mužů a žen v České republice k roku 2023).[4] Mimochodem, v tom případě by „Crichtonovským“ systémem výpočtu vyšla doba 2265 let oproti jedinému dni coby celému lidskému životu průměrné délky. Po odečtení od současnosti bychom se dostali k roku 241 př. n. l., tedy do doby končící první punské války. V tomto článku nám postačí jednodušší způsob – dobu 66,05 milionu let od osudného dopadu chicxulubského impaktoru můžeme jednoduše zkrátit do doby jednoho roku. Zaokrouhlíme pro jednoduchost tuto dobu na rovných 365 dní (zatímco tzv. tropický rok má ve skutečnosti 365,242 dne), tedy 8760 hodin, 525 600 minut a 31 536 000 sekund. Tedy ještě jednou – pokud by doba 66,05 milionu let představovala jeden jediný rok, pak každý měsíc činí průměrně zhruba 5,5 milionu roků, každý týden asi 1,3 milionu let a každý den zhruba 181 tisíciletí. Jedna hodina by stále představovala nějakých 7540 let, minuta by činila přibližně jedno a čtvrt století a nepatrná doba jediné sekundy by ještě stále představovala nějaké 2 roky a měsíc k tomu. Skutečně zajímavé přirovnání – pokud by od doby vyhynutí dinosaurů uplynul jeden rok o rovných 365 dnech, potom od vzniku Alvarezovy impaktní teorie v roce 1980 by nás nyní dělilo zhruba 21,5 sekundy.[5] Průměrně dlouhý lidský život (trvající řekněme 75 let) by uplynul za pouhých 36 sekund a dokonce ani nejdelší zaznamenaný lidský život Francouzky Jeanne Calmentové (1875–1997), tedy doba 122 let a 164 dní, by nepřekročila dobu jediné minuty (58,6 sekundy).[6] Římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), od jehož smrti nás dnes dělí téměř 2069 let, by pak zemřel před pouhými 16 minutami a 28 sekundami, tedy zhruba před čtvrthodinou.

Škála geologického času, zobrazující dobu od vzniku planety Země před zhruba 4,56 milardy let. Proti této extrémně dlouhé době je dokonce i 66 milionů let kenozické éry jen velmi krátkým obdobím, představujícím přibližně sedminu její délky. Kredit: Jarred C Lloyd; Wikipedia (CC BY 4.0)

Písmo vzniklo pravděpodobně v Mezopotámii kolem roku 3400 př. n. l., což by znamenalo přibližně dobu 43 minut a 10 sekund, zde už ovšem stačí zaokrouhlit na tři čtvrtě hodiny.[7] Poslední doba ledová skončila podle současných poznatků asi před 11 700 lety, což odpovídá přibližně době 1,5 hodiny z našeho pomyslného roku.[8] Oproti době od vyhynutí dinosaurů tedy činí pomyslný začátek jiného geologického období před necelými dvanácti tisíciletími jen nepatrný zlomek (je přibližně 5645krát kratší), v rámci jednoho roku se jedná o pouhých 93 minut. Ostatně rovná hodina, odpovídající při zpětném chodu času přibližně roku 5500 př. n. l. je dobou (neolitického) vzniku zemědělství v užším smyslu. Věstonická Venuše, zhotovená zhruba před 27 tisíciletími, by měla v našem porovnání přidělený čas lehce přes 3,5 hodiny. Druh Homo sapiens se ve fosilním záznamu objevuje asi před 300 000 lety, což představuje dobu necelých 40 hodin, tedy stále méně než 1,5 dne.[9] Období čtvrtohor (kvartéru) je dnes datováno na dobu posledních 2,58 milionu let, což v našem pomyslném roce od vyhynutí dinosaurů představuje dobu dvou týdnů (14 dní a 6 hodin). Jen o trochu delší je pak časový úsek, který nás dělí od vzniku biologického rodu Homo (2,8 milionu roků, tedy 15,5 dne).[10] Jeden z našich nejstarších vzpřímených hominidních předků, Sahelanthropus tchadensis, žil asi před 7,2 milionu let, což zde činí necelých 40 dní – teprve zde jsme překonali desetinu délky celé doby od vyhynutí druhohorních neptačích dinosaurů.[11] Geologická perioda neogén (dříve také mladší třetihory) začíná s počátkem epochy miocénu před 23,03 milionu let (zde potom 127 dní, tedy 4 měsíce a týden). Zde už se blížíme polovině celého sledovaného období, závěrem proto výrazně přidáme a zmíníme už jen dvě události naopak z doby velmi blízké dopadu planetky. Zhruba po 185 000 letech již existovala na území Colorada opět pevně ustavená savčí fauna, což nás dovádí k údaji 24,5 hodiny od pomyslného novoročního přípitku.[12] Počítáno od naší současnosti zpětně, tito raně kenozoičtí savci se objevili poprvé k datu 30. prosince ve 23:28 hod.

Extrémní podmínky zastíněné oblohy a tzv. impaktní zimy trvaly podle většiny současných odhadů přibližně 2 roky, což představuje v našem porovnání fascinujících 95 setin sekundy.[13] Dva roky toho nejhoršího období krátce po dopadu by tedy v našem zpětně namířeném porovnání představovalo čas mezi půlnocí (dobou dopadu) a 31. prosince, a to v čase 23:59:59,05 hod. Spíše jen pro zajímavost a s trochou nadsázky pojďme do úplného geologického extrému – ekosystém po dopadu v 3050 kilometrů vzdálené lokalitě Tanis na území Severní Dakoty byl patrně zdevastován kmitajícími stojatými vlnami (séšemi) způsobenými zemětřesením, které na toto místo dorazilo spolu s dopadajícími impaktními sférulemi již asi za 10 minut po impaktu.[14] Protože okamžik srážky planetky se Zemí můžeme považovat za skutečný přímý konec druhohorní éry a začátek kenozoika, jedná se o vůbec první událost, kterou z tohoto 66 milionů let dlouhého období známe.

A jak bychom si stáli v našem kalendáři? Vskutku pozoruhodně, doba 10 minut by totiž představovala zhruba 0,00001 sekundy, tedy deset milisekund. Za tuto dobu urazí světlo přibližně 3 kilometry a naše planeta na své oběžné dráze 30 centimetrů. Informace v naší nervové soustavě se pak za stejnou dobu „posune“ o jeden a čtvrt milimetru, a konečně i z mé oblíbené atletiky – nejrychlejší sprinteři za tuto dobu „urazí“ vzdálenost 0,12 milimetru, což přibližně odpovídá například tloušťce běžného papíru nebo lidského vlasu. Protože se ale v nejlepším má přestat, nechme již zmíněná čísla stranou a na závěr zde uveďme už jen jediné. Pokud jste dočetli článek až sem, zkrácený časový úsek pomyslného roku od vyhynutí druhohorních neptačích dinosaurů se nám za tu dobu zase o trochu posunul a navýšil. Jedná se zhruba o dobu, za kterou se zabijácký uhlíkatý chondrit, řítící se k Zemi rychlostí kolem 72 000 kilometrů v hodině[15], přiblížil na své kolizní dráze stejnou rychlostí asi o dalších zlověstných 20 centimetrů…

Short Summary in English: If you imagined 66.05 million years (time from the extinction of non-avian dinosaurs at the end of the Cretaceous) was compressed to a single year, only 16 minutes would separate us from Gaius Julius Caesar and two weeks from the earliest member of the genus Homo.

Video: Jak si představit 66 milionů let?

Odkazy:

https://www.goodreads.com/quotes/7159539-grant-knew-that-people-could-not-imagine-geological-time-human

https://en.wikipedia.org/wiki/Geologic_time_scale

https://stratigraphy.org/chart

https://opengeology.org/historicalgeology/geologic-time/

https://deeptime.info/

[1] D’Emic, M. D.; et al. (2019). Chronostratigraphic Revision of the Cloverly Formation (Lower Cretaceous, Western Interior, USA). Bulletin of the Peabody Museum of Natural History. 60 (1): 3–40.

[2] Dalrymple, B. G. (2001). The age of the Earth in the twentieth century: a problem (mostly) solved. Special Publications, Geological Society of London. 190 (1): 205–221.

[3] Renne, P.; et al. (2013). Time Scales of Critical Events Around the Cretaceous-Paleogene Boundary. Science. 339 (6120): 684–687.

[4] Údaje z webu https://csu.gov.cz/deaths-life-expectancy-causes-of-death

[5] Alvarez, L. W.; et al. (1980). Extraterrestrial cause for the Cretaceous–Tertiary extinction. Science. 208 (4448): 1095–1108.

[6] Robin-Champigneul, F. (2020). Jeanne Calment’s Unique 122-Year Life Span: Facts and Factors; Longevity History in Her Genealogical Tree. Rejuvenation Research. 23 (1): 19–47.

[7] Regulski, I. (2016). The Origins and Early Development of Writing in Egypt. Archaeology (online book).

[8] Corrick, E.; et al. (2020). Synchronous timing of abrupt climate changes during the last glacial period. Science. 369 (6506): 963–969.

[9] Hublin, J. J.; et al. (2017). New fossils from Jebel Irhoud, Morocco and the pan-African origin of Homo sapiens. Nature. 546 (7657): 289–292.

[10] Villmoare, B.; et al. (2015). Paleoanthropology. Early Homo at 2.8 Ma from Ledi-Geraru, Afar, Ethiopia. Science. 347 (6228): 1352–1355.

[11] Lebatard, A.-E.; et al. (2008). Cosmogenic nuclide dating of Sahelanthropus tchadensis and Australopithecus bahrelghazali: Mio-Pliocene hominids from Chad. PNAS. 105 (9): 3226–3231.

[12] Clyde, W. C.; et al. (2016). Direct high-precision U–Pb geochronology of the end-Cretaceous extinction and calibration of Paleocene astronomical timescales. Earth and Planetary Science Letters. 452: 272–280.

[13] Brugger, J.; Feulner, G.; Petri, S. (2016). Baby, it’s cold outside: Climate model simulations of the effects of the asteroid impact at the end of the Cretaceous. Geophysical Research Letters. 44 (1): 419–427.

[14] During, M. A. D.; et al. (2022). The Mesozoic terminated in boreal spring. Nature. 603 (7899): 91–94.

[15] Collins, G. S.; et al. (2020). A steeply-inclined trajectory for the Chicxulub impact. Nature Communications. 11 (1): 1480.