Matky čmeláka východního (Bombus impatiens)preferují kontaminovanou půdu před zdravě čistou. Kredit: Sabrina Rondeau, University of Guelph.

Životní cyklus čmeláků je jednoletý. Královny se na jaře probouzejí ze zimního spánku a zakládají nová hnízda. Přestože jejich sociální organizace je méně složitá než u včel, jsou to stvoření fascinující. Letečtí konstruktéři je před časem nazvali špatnými létajícími stroji s nadměrnou spotřebou. Teoreticky by podle nich ani neměli létat. Nejen, že jsou s aerodynamikou těla na štíru, ale ještě k tomu křídly mávají nezávisle, takže si rozhádaností pohybu pravé a levé strany vyrábějí mocné vzdušné víry. Musí pak zvládat  turbulence, čímž se připravují o další velkou porci cenné energie. Čmeláci naštěstí nevědí, jak moc se stvořiteli nepovedli, a tak se ve vzduchu nejen udrží, ale obtěžkáni nákladem, který může dosahovat až 80 % jejich vlastní hmotnosti, předvádějí na květech slušnou dávku akrobacie. Dnes už víme, že to je právě díky onomu turbulentnímu proudění, který dokážou kolem svých křídel navodit a co jim vytváří tolik potřebný vztlak.

Sabrina Rondeau. Kredit: University of Guelph.

Překvapivá je i jejich schopnost zvýšit si tělesnou teplotu až na 37 °C. Proto je vidíme létat  v době, kdy to například včely už vzdaly. Na rozdíl od nich se až dvoucentimetrovým sosákem umí popasovat i s květy s dlouhou květní trubkou.

Čmelákům nejsou cizí pojmy vlastní a cizí. Bezpečně poznávají vůni voskové plástve svého hnízda od hnízd sousedů. Podobně jako je tomu u lidí, i v jejich společnosti se najdou vykukové, kterým práce nevoní a jen parazitují. Kukaččí čmeláci se dovedou vetřít do přízně poctivákům tak věrohodně, že by jim i politici mohli závidět.

Nigel E. Raine. Kredit: University of Guelph.

Hodně se svého času psalo o tom, jak britští výzkumníci z University královny Marie naučili čmeláky za odměnu strkat míček do jamky. A že i když na rozdíl od sportovních primadon mají o sto miliard neuronů méně, pravidla fotbalu zvládají také. Vlastně nejen to. Naučené vědomosti předávají, jako to my to děláme s našimi kulturními dovednostmi.

Jak už jsme zde v jednom z dřívějších článku psali, čmelákům také páchnou nohy. Díky tomu jsou schopni rozlišit čtyři různé „druhy“ květin. Poznají ty, na nichž zanechali svůj vlastní pach  od těch, které navštívili jiní čmeláci. Zjistí dokonce, zda to byly sestry (ze stejného hnízda), nebo jen kámošky a vzdálené příbuzné. Pamatují si tedy jak svoji vůni, tak i pach rodinných příslušníků. K rozpoznání nemusí nutně ani dosednout na květ, aby to zjistili. Pach zanechaný na květu je tím, co jim umožňuje přehled o tom, který z květů kdo v poslední  době navštívil. Záběry z videokamery ukázaly, že  s  „vybrakovanými“ květy čmeláci čas neztrácejí. Svým způsobem se dá říci, že to mají zařízeno lépe, než my. V nožičkovém sekretu nemají kyselinu máselnou, takže jejich puch není tak úpěnlivý a doba trvanlivosti je krátká. Během dne se uhlovodíky odpaří a čitelnost záznamu pomine. Je to chytré, protože v době, kdy rostlina už zásobu nektaru stačila obnovit, by přetrvávající varování před neproduktivním zdrojem bylo kontraproduktivní.

V naší republice bylo popsáno více než třicet druhů čmeláků a devět druhů pačmeláků. Některé jsou běžné, některé vzácné a řada z nich již vyhynula, nebo je za vyhynulé považujeme. Čmeláci jsou u nás řazeni mezi ohrožené živočichy a jsou chráněni. Jako důvod jejich decimace se uvádí přechod na intenzivní zemědělství s monokulturami na velkých plochách. Za nejhorší pro tyto drobečky se považuje chemizace farmaření.

Pokus, který měl původně prokázat, že se čmeláci půdě s pesticidy vyhýbají, vydal svědectví o opaku a slabosti královen pro jedovou kontaminaci. Kredit: University of Guelph.

Nynější rozruch kolem čmeláků přivodil článek kanadských vědců v odborném časopise „Science of The Total Environment“. Popsali v něm výsledky svých pozorování, z nichž vyplývá, že z důvodů, kterým nerozumíme, si v rozporu s předpokladem, vybírají k zimní hibernaci půdu zamořenou.

Sabrina Rondeau spolu s Nigelem Raine na to přišli pokusem, v němž nově vzniklé královny čmeláka východního nechali volně poletovat v prostředí velkých stanů za podmínek téměř přírodních. Poté, co u královen došlo k páření, měly možnost si vybrat místo k přezimování. K volbě měly bedny s čistou půdou a půdou znečištěnou jedním z pěti běžných pesticidů v různých koncentracích. Ukázalo se, že zatímco kontaminovaná půda královny přitahovala, půda bez pesticidů se jim nezamlouvala a vyhýbaly se jí.

Zda i naši čmeláci jsou stejní závisláci jako ti zámořští, tak na to zatím nikdo odpověď nezná. Pokud by ale tomu tak bylo, bylo by to pro nás dobrou zprávou? Tak nějak ve smyslu, že stávající chemizace by nemusela být až tak zlá, když se královnám zamlouvá?

Nejspíš by to dobrou zprávou nebylo. On ten nynější poznatek totiž nic nevypovídá o tom, že by ono nutkání vybírat si jedovatou půdu, čmelákům skutečně přináší i nějaký prospěch. Nabízí se sice vysvětlení, že by jim pud mohl velet, že v kontaminované postýlce hrozí menší riziko napadení predátorem a tudíž větší šance na přežití. Stejně tak ale může jít o poznatek alarmující. Proč? Protože jedová náklonnost matek by se mohla mstít na potomstvu. Například nárůstem mutací. Něco jako časovaná bomba, která se po jistou dobu nemusí projevit. Článek dnes končíme smutně. Stejně jako v Kanadě navzdory ochraně i u nás populace čmeláků klesá. Dost možná se na tom podepisuje i nyní odhalená jejich pesticidová „závislost“. Třeba nám k tomu brzo něco budou moci říci i naši odborníci z Masarykovy univerzity, kde čmeláky dlouhodobě zkoumají.

Video: Virtuozita letu čmeláka podle Rimského Korsakova v podání dvojího nositele ceny Gramy - Nicka Ariondo

Stejný námět v žertovném podání virtuozů na housle a příčnou flétnu

Literatura

Sabrina Rondeau et al, Bumblebee (Bombus impatiens) queens prefer pesticide-contaminated soils when selecting underground hibernation sites, Science of The Total Environment (2024).