Bez mučení přiznávám, že do Nauplia (Nauplionu, Nafplia) mě přitáhlo něco jiného, totiž obří muzeum, zaměřené hlavně na mykénskou kulturu, a taky památky v blízkém okolí, např. Tíryns. Fotky odtud jsem čtenářům Osla ukazoval v řadě článků o mykénské a submykénské kultuře. V daném oboru je zdejší sbírka vůbec nejrozsáhlejší a významem jí může konkurovat jen ta v Národním archeologické muzeu v Athénách a nedaleké Archeologické muzeum v Mykénách.

Teď se však budeme věnovat řecké národní hrdince Madó Mavrogenús (Mantó Maurogenous, 1796-1848). Její extrémně romantický život od narození v Terstu, velení námořních bitev na Mykonu, slávu i patálie v Naupliu, po dožití v bídě na ostrově Paru jsem už pro Osla zmínil, památky na ni a na mykonské povstání v článku Archipelag v ohni. Tam jsem napsal, že její život by byl důstojným tématem klasické tragédie. Spíše celé trilogie: První by pojednala její hrdinství na Mykonu, po smrti otce a dramatickém rozchodu s matkou. Druhá nešťastnou lásku v Naupliu. Závěrečná pak rozdání zbylých šperků a dožití v bídě na Paru, blízko chrámu Panagia Ekatontapiliani, kde umírá v 52 letech.

Teď to bude o látce na tu druhou část. Jenže nejsem básník, ba ani znalec dějin té doby, tak zkusím posbírat pár střípků. Tragický příběh nemůžu uceleně vyprávět také proto, že nechci psát víc, než jsem se dozvěděl. Ponechávám proto na čtenářích, aby si jej představili.

Pohled z cesty od ulice Kapodistria ke Kastru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příležitosti města Nauplia

Kromě úžasného archeologického muzea je zde velkolepý hrad Palamidi (Palamedes), což je opravdu rozsáhlá pevnost vysoko nad městem a mořem.

V letech 1829 až 1834 bylo Nauplio hlavním městem nového řeckého státu. Teprve pak se hlavním městem staly Athény, které do té doby byly spíše pohraničním městysem. Nauplio se ve středověku stalo regionálním centrem jakožto silně opevněný přístav na západním pobřeží Peloponésu. Řecké povstání za samostatnost od roku 1821 bylo zpočátku úspěšné hlavně na Peloponésu a na kykladských ostrovech, takže volba Nauplia jako hlavního města je pochopitelná. Dnes je to historické okresní město, které by bylo neobyčejně půvabné, kdyby nebylo obsazeno davy turistů, v letní půlce roku se prý na vstup na náměstí stojí v ulici fronta. Nabízí hlavně středověké památky a výhledy. V září kovidového roku 2020 jsme měli to štěstí v neštěstí, že po náhodném pokusu o dostupné ubytování jsme bydleli přímo v historickém centru, kus pod hradem. (Viz článek Řecko v čase koronaviru, medikánu a dalších pohrom.) Ráno jsem zjistil, že bydlíme v ulici, ve které v raném 19. století bydleli hlavní představitelé Řecka, a skoro naproti kostelu, u něhož byl zavražděn první premiér Helénské republiky, Ioannis Kapodistrias. Pod okny jsme pak zažili i slavnost na jeho počest. Tak se chopme příležitosti.

Madó a Dimitrios

Romantická láska této osvícenecké aristokratické dvojice v kontextu povstání a války za nezávislost je častým tématem řeckých vlasteneckých legend. Teď se omezíme na holá fakta, trochu dokreslená atmosférou obrazů a míst.

Madó na obrazu Adama Fridela z roku 1827. Parlament Řecké republiky. Kredit: Geraki, Wikimedia Commons. Public domain.

Demetrios Ypsilantis. Litografie podle kresby Giovanniho Boggia z roku 1827. British Museum, 1894,0122.270. Kredit: CC 4.0, Wikimedia Commons.

Potkali se v Nuapliu roku 1823. Madó bylo 27 let a měla za sebou velení vítězného povstání na Mykonu i diplomatické úspěchy na mezinárodním poli. Dimitrios byl o tři roky starší a měl za sebou velení úspěšných bitev i domácí politické úspěchy a pády.

Dům Madó Mavrogenús v Naupliu, spíše dům na místě, kde stával. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Madó si v Naupliu pořídila dům, ale ten po několika měsících vyhořel, nejspíš byl vypálen, a majetek byl rozkraden. Asi to byl projev závisti lůzy vůči lásce a zásluhám, prý žila s Dimitriem nemravně. Dimitrios byl zrovna na tažení v Tripolisu (ve vnitrozemí Peloponésu, ne v Libyi), tak šla za ním.

Oficiálně se zasnoubili. Sňatku však stály v cestě pokračující boje, pak politika. Řečtí ultra-národovci se obávali spojení dvou mocných svobodomyslných šlechtických rodů, Mavrogenús a Ypsilantis, které hrály při povstání velice významnou roli.

Ioannis Kolettis, v té době ministr vnitra, rozšířil fámu, že Madó Dimitria podvádí s britským důstojníkem, jenž doručil státní půjčku Řekům. Dalšími pomluvami a rozbroji se Kolettisovi podařilo zásnuby definitivně překazit, ostatní národovci mu v tom pomáhali.

Po skončení války (1829) jí premiér Ioannis Kapodistrias udělil hodnost generála, což bylo pro ženu naprosto výjimečné, a bydlení v Naupliu. Pověřil ji také dohledem nad sirotčincem, který založil. Madó mu věnovala vzácný meč. Legenda říká, že pocházel z dob Konstantina Velikého a díky nápisu měl magickou moc. Svého pána však ochraňoval jenom dva roky (ostatně, nebyl to voják), pak byl zavražděn.

V tomto domě bydlel Dimitrios Ypsilantis. Dům byl přestavěn. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po zrušení zásnub s Dimitriem žila Madó v Naupliu v hluboké depresi, navíc skoro celý svůj obrovský majetek věnovala povstání a moc toho už nezbývalo. Po smrti svého milého (1832) byla následkem dalších Kolettisových intrik z Nauplia vypovězena. Vrátila se na Mykonos a psala paměti. Pak rozdala zbytek šperků a odešla na Paros, tam žila v bídě, až zemřela na tyfus. Pohřbena však byla z velkými poctami. (Její hrob u tamní slavné poutní baziliky byl ovšem v 20. století docela záhadně zrušen, přinejmenším jeho označení. Vypadá to, jako by ji někteří národovci a fundamentalisté pronásledovali až za hrob, ale možná je to jenom náhoda. Ani oficiální informátor baziliky nic nevěděl a jen recitoval obvyklou mantru o národní hrdince.)

Než představím další osoby tragické zápletky, nutno připomenout, že hybnou silou povstání byla tajná společnost Filiki Eteria (Přátelská společnost), jejímž významným členem byl i otec Madó. Dlouho žil v Terstu, ale mimořádné bohatství aristokratické rodiny pramenilo také z velkoobchodu na Kykladách.

Dimitrios Ypsilantis, hrdina řecké války za nezávislost. Spyridon Prosalentis (1830–1895). Malba. Historical Museum of Greece. Kredit: Clipclap24, Wikimedia Commons. Public domain.

Dimitrios Ypsilantis byl vysoký aristokrat a významný člen Přátelské společnosti. Pocházel z vrstvy Fanariotů, tedy řeckých nebo pořečtěných vysokých úředníků a obchodníků v konstantinopolské (istanbulské) luxusní čtvrti Fanar. Řekové, Arméni a Židé často působili jako relativně samostatné těleso v osmanských službách, jako obchodníci, překladatelé, lékaři, vyjednavači… Řekové se také uplatňovali jako politici a diplomaté v balkánských zemích, jeden čas také v Rusku.

Dimitrios (Demetrios) Ypsilantis (1793-1832) byl druhým synem moldavského knížete, přitom však potomkem fanariotského šlechtického rodu, studoval na vojenské škole ve Francii. Úspěšně vedl řadu klíčových bitev řecké války za nezávislost. V Řecku byl titulován jako princ nebo jako kníže, ačkoli byl liberál a fungoval v rámci demokratických struktur republiky, většinou jako generál. Zvláště v počátečních fázích povstání patřil k nejvýraznějším vůdcům, i když narážel na odpor lokálních máčů. Roku 1822 byl zvolen předsedou zákonodárného sboru, asi v Epidauru. V následujícím roce ovšem neuspěl při tažení do středního Řecka, prý kvůli nespolupracujícím místním velitelům, a narazil i v politice, takže se stáhnul do soukromí, oficiálně vzato odešel ve třiceti do důchodu. Když se však na Peloponésu vylodil z Egypta Ibrahim Paša, zapojil se hned do obrany Nauplia. Byl jedním z velitelů v bitvě u Lernejských mlýnů roku 1825, kde se Řekům podařilo útok odrazit. Dokonce se přihlásil jako dobrovolník do téměř sebevražedné jednotky, která měla lví podíl na úspěšné obraně. V roce 1828 ho Ioannis Kapodistrias jmenoval velitelem vojsk ve východním Řecku, o rok později přinutil v průsmyku u Petry (jižně od Théb) Aslana Beje ke kapitulaci.

Dům premiéra Ioannise Kapodistria. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ironií osudu je, že tento povstalec a voják opakovaně vyzývající smrt nakonec zemřel v Naupliu na jakousi nemoc ve věku 39 let, rok po zavraždění premiéra Kapodistria. Skoro to vypadá, že v nových politických poměrech a po rozpadu vztahu s Madó ztratil chuť do života a podlehnul první nemoci, která se naskytla.

Vražda prvního premiéra u kostela naproti

V téže ulici bydlel i první premiér Helénské republiky Ioannis Kapodistrias. Byl přítelem Madó, nikoli jejím milencem, avšak jeho tragický osud měl následky i pro ni.

Jeden z jeho předků pocházel z Koperu alias Kapodistrie (Capo D'Istria) ve Slovinsku, takže na domě je i zánovní oslavná cedule od slovinského prezidenta. Dům nepůsobí nijak honosně, spíše naopak. Je neuvěřitelné, co všechno se událo v jedné malé ulici.

Ioannis Kapodistrias se narodil roku 1876 na ostrově Korfu, na italských univerzitách vystudoval filosofii a medicínu. Působil v lokální politice na Korfu, pak v diplomatických službách ruského cara. Na řeckou „Přátelskou společnost“ měl dlouho velice kritický pohled, považoval ji za spolek blouznivců, dokonce nebezpečných. Razantně odmítl její pozvání a upřímně realizoval politiku Ruska té doby, usilující o udržení statu quo. Postupně se však jeho mínění proměňovalo. Ke zlomu přispěla veřejná poprava pravoslavného patriarchy v Konstantinopoli roku 1821. Když se mu nepodařilo přesvědčit Rusko k podpoře řeckého povstání, opustil carské služby a přesídlil do Švýcarska, odkud usiloval o podporu povstání.

Ioannis Kapodistrias roku 1818. Olej na plátně, Thomas Lawrence. Kredit: Shakko, Wikimedia Commons. Public domain.

Zbytek slavnosti před kostelem ke cti zavražděného premiéra v pohledu z „našeho“ okna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Roku 1827 byl zvolen prezidentem Helénské republiky. Bývá líčen jako workoholik a asketický starý mládenec, samotář, kterého jen málokdo opravdu znal, jenž svou cílevědomost paradoxně spojoval s „melancholickým fatalismem“. (Pro takto ranou dobu nového státu není ustáleno politické pojmosloví, střídavě se mluví o prezidentovi, premiérovi, nejčastěji o „vrchním guvernérovi“.)

Pamětní deska na kostele sv. Spiridona. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Když na počátku roku 1828 přijel do Nauplia, spatřil neutěšený stav daný nevraživostí mezi mocnými rodinami, bláznivými ambicemi lokálních máčů a třenicemi mezi britskou a francouzskou politikou vůči Řecku.

Osudným se mu stalo úsilí o uplatňování práva i v odlehlých končinách na jihu Peloponésu, kde vládli místní zbojníci a uplatňovali krevní mstu. V roce 1831 nařídil uvěznění Petrose Mavromichalise, beje poloostrova Mani. Tím dotyčnou rodinu smrtelně urazil. Jeho bratr (s pistolí) a syn (s nožem) Kapostridia 9. října 1831 zavraždili, když šel do kostela naproti svému domu.

Do hry se vkládá Ioannis Kolettis

Ioannis Kolettis byl aromunský rodák s řeckou identitou. Pocházel z Epiru, tedy od albánského pomezí, rok narození není znám. Studoval v Itálii, kde na něj zapůsobilo karbonářské hnutí. Pak se usadil v západořecké Ioannině a stal se lékařem syna Aliho Paši. V roce 1821 vstoupil do Filiki Eteria a odjel do středního Řecka, aby rozšířil revoluci i tam. Svou moc opíral o vztahy s lokálními vůdci ve středním Řecku a prý také o schopnost eliminovat své protivníky působením v zákulisí. Roku 1822 se stal řeckým ministrem vnitra.

Ioannis Kolettis (uprostřed) roku 1842 v Paříži s Jeanem-Gabrielem Eynardem (švýcarský bankéř a významný podporovatel Řecka, zcela vlevo). Daguerrotypie. Bibliothèque de Genève. Kredit: Chalk19, Wikimedia Commons. Public domain.

Jean Kolettis. Olej na Plátně, Dominique Papety. Château de Versailles. Kredit: Rvalette, Wikimedia Commons. Public domain.

Kolettis je hlavním tvůrcem iredentistického konceptu Velká myšlenka (Megali idea), tedy obnovení rozsahu Byzantské říše. Tím určil řeckou zahraniční politiku přinejmenším do raného 20. století, kdy pod tímto heslem dokonce začalo absurdní tažení na Ankaru, s následkem dalších pogromů a ztráty řeckého vlivu v Malé Asii, zvláště v Iónii.

Roku 1828 byl v Naupliu jmenován guvernérem ostrova Samos a následujícího roku ministrem obrany. Možná ho prý Madó znovu odmítla a tím urazila. Účastnil se občanské války, která vypukla po zavraždění Kapodistria, pokusil se sestavit vládu, ale ta měla jen krátké trvání.

Roku 1832 byl rozhodnutím mocností (Velké Británie, Francie a Ruska) do čela Řecka dosazen syn bavorského krále, Otto I. Řecký. Bylo mu 17 let, naštěstí měl aspoň rád kulturu antického Řecka. Hlavním městem se staly Athény. Jeho regenti chtěli stavět královský palác přímo na Akropoli (viz v článku Erechtheion), naštěstí z toho sešlo. Kolettis byl v roce 1835 jmenován velvyslancem ve Francii. Po vzbouření v Athénách (1843), které přinutilo krále Ottu přistoupit na částečně konstituční monarchii, se vrátil do Řecka a rok na to se stal premiérem.

Tady v letech 1825-1828 zasedal řecký parlament. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Slavnost na počest Ioannise Kapodistria, 27. září 2020. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Budova, kde několik let (1825-1828) zasedal řecký parlament, stojí u náměstí, o něco níže pod touto ulicí. Předtím to byla velká mešita, postavená kolem roku 1730. Nyní přízemí této budovy hostí sbírku obrazů současných řeckých malířů Městské galerie v Naupliu. Teď nám může připomenout šťastnější léta Madó i Helénské republiky.

Končíme obrázkem ze slavnosti ke cti Ioannise Kapodistria mezi jeho domem (vlevo) a vchodem do kostela. (Kapelu a lid mám při focení za zády.)

Literatura:

Články na anglické, řecké, polské a české Wikipedii; web města Nauplia; pamětní desky a informační cedule v Naupliu.