Kykladský ostrov Amorgos leží v Egejském moři lehce přes 30 km jihovýchodně od Naxu. Mezi těmito dvěma ostrovy jsou rozesety ostrůvky Malých Kyklad, s posvátným Kerem v centru podivuhodné mořské krajiny. Amorgos sám působí jako notně přerostlý malokykladský ostrov. Je hodně dlouhý (30 km), ale úzký (2,5 až 6 km), a jeho středem se ve většině délky táhne horský hřeben, místy vysoký přes 800 metrů. Žije tu něco přes 1800 stálých obyvatel, ale většina ostrova působí téměř neobydleně, jsou tu jen skály. Přitom má dva přístavy, známější je Katapola, natáčel se tam film Le Grand Bleu (1988) a dávno předtím to byl strategicky významný přirozený přístav. Druhým přístavem je Aigialí (Ormos Aigialis). Chlubí se tím, že je jedním z mála horských středisek ležících přímo u moře. Větší davy koupačů naštěstí zatím odrazovalo 10 hodin plavby z Pirea. O současném životě na horských samotách tohoto úžasného ostrova viz také v závěru článku Obrázky všednodenního života v ranější řecké antice, neboť místy se tam čas málem zastavil.

Teď se vypravíme jenom na zdejší vysočinu, kde najdeme malý opuštěný klášter svatého Jiřího z Křoví, tedy Agios Georgios Valsamitis (alias Varsamitis, Balsamitis). Východiskem může být hlavní město ostrova, půvabná Chóra, ležící o 320 m výše nad Katapolou.

Klášter Agios Georgios Valsamitis na Amorgu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Klášter Agios Georgios Valsamitis na Amorgu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z hlavní silnice odbočí značená cesta a zanedlouho vidíme už z dálky klášter postavený ve svahu. Na poměry ostrova Amorgu je tohle mírné a úrodné údolí. Zatím to vypadá jen na jeden z mnoha ostrovních kostelů, na zdejší poměry značně pozdní, z 16. nebo 17. století, i když asi na čemsi starším. Na pahorku o dost výše jsou ruiny výrazně staršího kostela, zasvěceného kupodivu také svatému Georgiovi (Jiřímu), jen bez toho křoví. Klášter, do kterého jdeme, býval v nějakém vztahu k němu. Nezvyklé zasvěcení je zdůvodněno legendou o zázračném nalezení ikony svatého Georgia v okolním voňavém křoví. Ve zdejších poměrech by to nemuselo být vyloučené, ale na druhou stranu nutno uvážit, že nalézání ikon je sport na Kykladách zvláště vyhrocený. Pravděpodobnější je, že reálně šlo o odlišení od výše položeného kostela, odkazem na zdejší zelenější okolí.

Do nedávné doby tady fungoval ženský pravoslavný klášter. Býval samostatný, ale postupně se dostal pod správu slavného mužského kláštera Panagia Chozoviotissa, což je veliký klášter z 11. století, impozantně vestavěný do skalního srázu kousek od Chóry Amorgu, ale na opačnou stranu než sem. Nehledejte za tím sexuální motiv, problém je možná ještě zavilejší.

Zázemí pro poutníky vedle klášterního kostela Ag. Georgios Valsamitis (Varsamitis). Vpravo je vchod do kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Moni Agios Georgios Valsamitis, interiér kostela. Vpravo nevyhlíží pop, nýbrž Vojtěch, tehdy chartofylax naší katedry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kolem to působí jako pěkně upravené menší poutní místo, zející prázdnotou. Ve stínu kostela je prostor pro odpočinek. Teď je nutno popis přerušit osobní vsuvkou. Roku 2009 jsem byl na Amorgu se dvěma mladšími kolegy ze školy. Mínil jsem, že ostrov jakž takž znám. Naštěstí se nečekaná odkrytí naskytnou i na celkem známých místech. Vojtěch, tehdy tajemník (chartofylax) naší katedry našel v jakémsi francouzském cestopisu z hlubin 19. století zmínku, že se na ostrově nachází veřejně fungující antická věštírna. Dokonce s popisem místa a způsobu věštění. Mělo to být právě tady. V předkřesťanském kontextu je místo zajímavé tím, že není daleko od pahorku Minoa nad Katapolou, ba že s ním mělo kontakty, na onom pahorku byl kult už v neolitu a v rané době bronzové, a pak kontinuálně od mykénské kultury přinejmenším do konce antiky. Tak jsme na den přerušili překládání textů Miléťanů pod troskami dávné mílétské kolonie nad Aigialí, vyrazili autobusem do Chóry a dál už po svých.

Prostor věštírny při kostele Ag. Georgios Valsamitis. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na zahrádce pracoval děda, který na nás volal, abychom počkali, že se umyje, otevře kostel a všechno nám ukáže. A ukázal!

Provedl nás kostelem, docela stručně, políbil zázračnou ikonu, a pak nás s potutelným úsměvem zavedl k místnůstce, působící jako miniaturní sakristie, o níž nebylo jasné, jestli je ke kostelu až přistavěna, nebo spíš naopak kdysi někdo tuze stál o to, aby ji začlenil do stavebního rozvrhu kostela. Děda nás poučil, že tady byl věštebný pramen. Teď už se tady nevěští, protože roku 1958 nechal věštebný pramen zabetonovat jeden „zpupný mocný (ischyros) muž“ a v betonu nové podlahy ještě pro jistotu vyryl kříž.

Do té doby se tady věštilo z barvy nabrané vody, spíše jejího odlesku, což je jedna z tradičních forem hydromantie. Šlo o jednoduché věštění typu ANO/NE; doporučení nebo varování. Jménem svatého Georgia věštila jeptiška. Po modlitbě u ikony i u pramene nabrala vodu z pramene, podívala se na ni a vyslovila úsudek. Věštit si tu nechávali hlavně námořníci, nejčastěji prý ve věci svatby nebo daleké cesty. Někdy i o koupi nebo prodeji lodě. Jiní zase kvůli koupi nebo prodeji statku, nebo o vystěhování z ostrova. Děda si evidentně nevymýšlel, aspoň ne podstatně. Kontrolou byl text francouzského cestopisu z předminulého století, který skoro jistě číst nemohl. Novinkou bylo zabetonování pramene a nepřítomnost jeptišek, a to jsme sami viděli.

V 19. a v první polovině 20. století byla pověst věštírny ohrožena pomluvou, že je v moci námořních pirátů. Ti v té době představovali na Amorgu opravdu vážný problém. Ostrov byl jakýmsi pomezím, kam nedosahovala moc státu. Bylo podezření, že piráti si vynucují nebo kupují výsledky věštění, a tím ovládají námořníky, sedláky i pastýře, že ovládají ostrov. V sousedství kláštera dokonce stálo jakési suchozemské útočiště pirátů, včetně jejich špitálu. Strach z pirátů byl také jedním z pádných důvodů, proč se v oné době ostrov vylidňoval.

Prostor věštírny uvnitř klášterního kostela Ag. Georgios Valsamitis. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Nika v prostoru věštírny. Votivní dary: bižuterie, 20. století n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Děda nás postrčil dovnitř věštírny na beton. Ve zdi byla nika, kam se asi odkládala nádobka po věštbě a drobné obětní dary. Doteď tu zůstala nějaká trochu lepší bižuterie, ne moc stará, i když zánovní taky ne. Posudek je ovšem neodborný, navíc v přítmí a bez doteku. Malby v té nice vypadaly podezřele starší než na zdi nad ní, možná i než okolní zdi.

Po prohlídce nás děda pozval, abychom si odpočinuli. Měl tam takový kutloch, z jehož zázemí se staral o kostel a jeho okolí, včetně několika ovcí v ohradě. Po řeckém zvyku nás počastoval lukumou a panákem, na Amorgu samozřejmě panákem rakomela (rakomelo má být raki s medem a skořicí, v tomto případě s karamelem a skořicí). Tím byl navázán lidštější kontakt. Sám si pochválil, že rakomelo nemá tak ředěné, jako dávají hostům v klášteře Panagia Chozoviotissa. Pravdu měl. K tomu přidal karafu místní vody. Ostýchali jsme se ptát pravoslavného kmeta na pohanské záležitosti, ale po další rudně rakomela jsme se zeptali, jestli to věštění vadilo církvi, takže to zakázala. Děda se rozohnil a div nás nezbil. „Jak by to mohlo vadit církvi, když jsem u toho sám ministroval, když mi bylo dvacet! Občas jsem musel narychlo doběhnout pro jeptišku, když žadatel o věštbu přišel nečekaně.“

Domluva byla hlavně na Vojtěchovi, protože ten vládne novou řečtinou zcela plynně. Nicméně ani po třetí rundě děda o tom kazisvětovi neprozradil víc, než že to byl velice zpupný a mocný muž. Zjevně to patřilo k tématům, o kterých se ví a nevypráví.

Tak jsme se ptali na ty piráty, jestli to byli Turci nebo Arabové. „Všechno možný, ale Řekové taky, a nejhorší byli z Astypaleie!“ Zamlčel jsem, že u staré paní Kalí („Krásné“, „Dobré“) jsem na tom ostrově v půlce 90. let bydlel i s ženou a dětma. Vyprávěla, že měla být bohatá nevěsta, jenže po britském vylodění přišli o majetek, přestože za války Angličanům riskantně pomáhala, ale aspoň zůstala naživu a zůstala jí jedna zátoka. Šlo o protipirátské vylodění několik let po válce, kupodivu po druhé světové.

Uvnitř klášterního kostela. Pramen věštírny si našel novou cestu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Uvnitř klášterního kostela. Teče voda, teče, po kameni skáče! Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po nějakém čase přišel za dědou host, mladší Kréťan na zbožné pouti. Na tom samotném nebylo nic divného, ale začali jsme mít dojem, že jsme tu nějak navíc, tak jsme se pakovali. Dal jsem na stůl nejmenší bankovku, samozřejmě ne za požehnané množství rakomela, natož za čas a námahu, ale „na údržbu kostela“. Děda napřed odmítal, pak se uklonil a vedl nás znovu do kostela, prý jenom ukázat veselou drobnost. Nebyla to reakce na bankovku, ale na náš odchod. Přivedl nás k jinému výklenku, za kterým čile tekla pramenitá voda. Šibalsky se usmál a řekl, že pramen je silnější než mocipáni, našel si cestu! Když jsme se konečně rozloučili, tak nám připomenul, že za sebou máme zavřít vrátka, aby ovce igumena (představeného kláštera) z Panagia Chozoviotissa neutekly a on je nemusel honit, stejně už jich je tak málo.

Pohled od kláštera směrem k ruinám leprosária a pirátského špitálu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ruiny nemocnice námořních pirátů a leprosária nad klášterem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tak jsme si prohlédli trosky pirátského špitálu zničeného někdy kolem roku 1949 a leprosária zrušeného ještě o něco později, nechytili lepru a šli směrem k sedlu pod pahorkem Minoa.

Zasvěcení svatému Jiřímu bývá časté jako křesťanský překryv kultu Apollóna Drakobijce, včetně jeho věštebných souvislostí. Prototypem je svatyně v Delfách (viz články Delfy v době své největší slávy, tedy v 6. století před n. l. a Průběh věštění v Delfách), kde se ovšem věštilo nesrovnatelně složitěji. Důležitou zprostředkovatelkou byla ovšem také žena. A místo Apollónových insignií je zde zázračná ikona svatého Jiří, jak zrovna morduje draka.

Ruiny nemocnice námořních pirátů a leprosária vedle kláštera. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Klášter Agios Georgios Varsamitis, do nedávné doby s věštírnou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Už cestou nás napadlo, že ten mladý krétský host teď možná dostává odpověď na svou žádost o věštbu. Pramen přece pořád teče a děda buď někam doběhnul pro nějakou jeptišku nebo její roli statečně zastal. Možná stačilo jenom položit otázku. Ale proč si nechávat věštit? Výzkumné důvody pro přesný popis detailů bych považoval za nevhodné, tím spíš cokoli jiného.

Jak to mohlo být s tím „mocným mužem“? V prostoru Amorgu, Anafi a Astypaleie vzali piráti drsný konec nejpozději roku 1949. Jenže mnozí z dříve obávaných se v nových poměrech stávají mocnými zbohatlíky. Třeba synek pirátského kápa přežil, udělal na pevnině kariéru, pak se na pár dní vrátil v roli osvětáře a nařídil betonovat, ve jménu národní očisty od pověr, 9 let po likvidaci pirátů a 6 let po vyvlastnění části církevních pozemků. Pomsta byla sladká, konečně získal moc nad věštírnou. Ať je to, jak chce, stejně to celkově zapadá do obecně známého obrazu, že role živých antických motivů ve folklóru a v lidovém pravoslaví končí na ostrovech v 50. letech 20. století. S výjimkou onoho dědy, ten dožil našeho století.

Roku 2018 jsme viděli, že bývalý klášter je nyní spravován spíše v turistickém duchu, má návštěvní hodiny. (Možná je to však krycí manévr.) Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Každopádně jsme byli v jedné z mála věštíren, jejichž pramen nevyschnul. Asi jenom v Delfách stále vzdoruje kanalizaci francouzských archeologů. V Didymě a leckde jinde pramen dávno vyschnul i bez přičinění křesťanů nebo ateistů. Téma vysychání věštebných pramenů patří ke standardu pozdně antických úvah o konci pohanství, u křesťanů i u pohanů.

Záhadný je ten klášter Panagia Chozoviotissa, navzdory svému beznadějně bídnému rakomelu i turistickému reji. Jako by mu nestačilo, že má odedávna jurisdikci nad Kerem, posvátným ostrovem starokykladské kultury v rané době bronzové, dávno prakticky neobydleném. Formálně to jsou jeho pastviny, tamní jediný pastýř a jediný obyvatel mu odvádí jednou do roka jednoho beránka, samozřejmě na Velikonoce. A ještě si ten klášter přidal do své jurisdikce věštírnu. O majetky rozhodně nejde, ty opravdu není co závidět.

Návštěva tohoto místa v roce 2018 byla nostalgická až smutná. Děda tu už nebyl, to se dalo čekat. Zrovna odtud odcházela mladší paní, právě za sebou zamykala vchod do areálu a velice spěchala k autu. Přitom byl areál snad ještě upravenější. Zdá se, že místo najelo na standardní turistický provoz, což potvrzoval taky rozpis návštěvních hodin vedle vchodu, dokonce i anglicky.

Naše doba velí se místo věštění nebo myšlení o všem radit s Googlem. Nabídnul popis kostela na oficiálních stránkách místní správy ostrova Amorgu. V jádru věci se shoduje s francouzským cestopisem i s popisem od památného dědy. Ne však v řadě novodobých detailů:

Věštebná voda umlkla v roce 1967, rozhodnutím diecéze Théra, Amorgos a okolní ostrovy. Místo, odkud byl přístup k prameni, bylo zapečetěno cementem. Místní obyvatelé však do kláštera chodit nepřestali a uvnitř uvidíte pramen, který stále vytéká, ovšem v menší intenzitě. Na ostrově byla víra ve svatou vodu absolutní a téměř nikdo neobchodoval, neženil se, nevdával, necestoval a nestudoval, pokud mu to Agios Georgios Valsamitis neporadil. Jak říkají místní, tisíckrát se předpověď vyplnila. (…) Na tomto krásném místě žije a stará se o něj řádová sestra Irena. Ráda toto místo prezentuje a také zde vystavuje svá díla a obrazy.

Možná se děda ve svém vyprávění vyhnul tomu, aby přímo pomlouval svého šéfa, igumena, nicméně jeho sžití s církví i s věštěním bylo přesvědčivé. Nepůsobil ani dojmem, že by si pletl roky. Napadá mě málem konspirační harmonizující hypotéza. Co když roku 1967 vzala církev zabetonování pramene z roku 1958 na sebe, a tím do jurisdikce kláštera Panagia Chozoviotissa začlenila i boj za racionalitu a za očistu pravoslaví? A co když tam ta webem doporučovaná sestra Irena mimo jiné občas taky věští?

Literatura:

Kapitola Amorgos v mé volně přístupné on line knize Pouť na Kyklady, zvláště článek Antická věštírna v klášteře Ag. Georgios.

Kostel na stránkách ostrova Amorgu.