V Athénách se dnes v podobě archeologických areálů ukazují dvě agory: Římská a Stará. Teď se vypravíme na starší a větší z nich. Bylo to tržiště, obklopené chrámy a dalšími státními i veřejně přístupnými stavbami, prostě užitný i reprezentativní prostor. Bylo tam samozřejmě také řečniště, komorní divadla spíše pro koncerty, fontány a lázně, knihovna, dokonce i hodiny.
V dnešních Athénách najdeme vchod na Starou agoru mezi stanicemi metra Monastiriaki a Théseion (Thisio), ta byla pojmenovaná v době, kdy byl Héfaistův chrám na Staré agoře mylně považován za Théseův. Stoa Poikilé, sídlo stoické školy (na dolním okraji plánku, č. 28), se ocitla za tratí a novodobou ulicí, tedy mimo současný rozsah areálu (viz článek Sympatická Stoa).
Areál Staré agory se nachází na severním svahu Areopagu, i když jeho většina je téměř v rovině, až dál svah strmě stoupá, ale to už je mimo běžně přístupnou část. Areál sice nezahrnuje celý původní rozsah agory a jejího souvisejícího okolí, přesto je poměrně velký a nejeden návštěvník se tady natolik ucabrcá, že pak nemá sílu na prohlídku zdejšího úžasného muzea. Tím přijde o to hlavní. Proto při reálné návštěvě doporučuju jít napřed do muzea a pak si v parkové úpravě areálu spíše odpočinout, posedět a jen tak se projít. Je tu totiž strašně moc věcí, jenže krom několika výjimek se z nich zachovalo jenom málo, lidé bývají občas zklamaní. Vedle několika docela pěkných nebo aspoň zajímavých kousků si ovšem lze užívat výhledy na celek a okolí. Přitom je možno přemítat o zdejších dávných událostech, radostných i tragických. Půjdeme teď od vchodu vpravo a pak okruhem.
Chrám Apollón Patróos
 Torzo chrámu Apollón Patróos na athénské Staré agoře. Kredit: Jacob Freeland, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
 Ruiny chrámu Apollóna Otců a nad nimi Héfaistův chrám. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 1. 0.
|
Fotka vlevo je ze stoupání k Héfaistovu chrámu, v pozadí je Akropole a vpravo pahorek Areopagu. Fotka vpravo ukazuje skoro opačný pohled (a v jiný rok, při jiné úpravě).
Nevelký Apollónův chrám, zasvěcený jeho téměř vlastenecké roli, měl opakovaně smůlu. Stavbu z archaické doby zničili roku 480 před n. l. Peršané, pak byl chrám znovu postavený, ale stejně z něho zůstaly jen ruiny. Torzo zdejší kultovní sochy Apollóna, ale až ze 4. století před n. l., je v místním muzeu (S 2154). Je oděný až po paty a přepásaný.
Héfaistův chrám
 Héfaistův chrám. Kredit: Runner1928, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
 Héfaistův chrám. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2. 0.
|
Na nízkém návrší na samém západním okraji areálu stojí Héfaistův chrám z roku 449 (resp. 460 až 415) před n. l. Díky výjimečně dobrému zachování a poloze je dominantou této části areálu i jedním ze symbolů této části Athén. Kult Héfaista je poměrně specificky Athénský, tedy s výjimkou mysterijních kultovních míst v severovýchodní Egeidě, jejichž kontext je ovšem odlišný. Zde je Héfaistos ctěn jako pracovitý bůh, dárce a ochránce řemesel, navíc spolu s Athénou, která je podobné povahy. Viz článek Héfaistos, božský kovář, technik a vynálezce, kde jsou i další fotky tohoto chrámu. Athéna ovšem vládne městu hlavně z výšin Akropole, samostatně i spolu s Poseidónem.
Radnice a kult Matky bohů
 Základy Staré radnice, pohled od severu. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
 Métróon, místo uctívání Matky bohů. Kredit: Dorieo21, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Město má samozřejmě radnici, řecky búleutérion. Stávalo tu Staré Búleutérion, postavené počátkem 5. století před n. l. Byla to velká téměř čtvercová budova, patrně nad základy starší podobné stavby z bílého vápence. Prý se tady každý den scházela 500členná rada (búlé), připravovala zákonodárné návrhy, o nichž se pak hlasovalo na lidovém shromáždění (Ekklésia Démos). Město bylo totiž státem, v případě Athén navíc ne ledajakým státem.
V těsném sousedství radnice bývalo také místo uctívání Matky bohů, s kultovní sochou. Zachovaly se jen základy tohoto prostoru, a to pod novou budovou, postavenou v 2. stol. před n. l. ve stylu sloupového chrámu. Zde sídlil i veřejně přístupný městský archiv, který uchovával dekrety, právní kodexy, finanční záznamy, katalogy efébů a dárců. Chrám Matky bohů, od něhož je odvozen název budovy, Métróon, se nacházel v jedné z místností komplexu. Její oltář stál pravděpodobně bezprostředně na východ, na „Západní ulici“. V podobné době byla zde a v přilehlém okolí vystavěna také Nová radnice.
Vězení
Od radnice se k vězení dostaneme cestou až do jihozápadního rohu areálu, směrem k pahorku Pnyx. Zde, hned za hradbami Staré agory, bylo athénské státní vězení, tedy desmótérion (desmos znamená pouta, vězení je tedy „poutárna“). V obvyklých případech se zde nevykonával nějaký „trest odnětí svobody“, ale odsouzenci tu čekali na popravu. Méně těžké přečiny se řešily pokutami, občas velice masivními, nebo veřejně prospěšnými pracemi. Nejobvyklejším způsobem popravy bylo v Athénách vypití odvaru z bolehlavu.
Vězení je památné i tím, že zde byl asi vězněn a popraven také Sókratés. S rozumnou pravděpodobností je právě sem umísťován děj Platónova dialogu Kritón, který líčí Sókratovy poslední rozmluvy. Nevíme, jak daleko sahá Platónova literární stylizace. Realisticky působí úvodní expozice, jak se prý Kritón dostal na návštěvu díky tomu, že se se strážcem už znal, a také mu něco dal. V dialogu Faidón je popsán důvod odkladu popravy, totiž probíhající theórie, pouť na Délos, a pak i průběh popravy, v tomto případě justiční vraždy.
Pro možnou autenticitu místa mluví i některé nálezy.
 Nádobky nalezené v kanalizaci athénského vězení, které měly sloužit k podání odvaru z bolehlavu při popravě. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Dcroberts, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
 Fragment helénistické mramorové sošky z athénského desmótéria, vězení. Možná představuje Sokrata. Muzeum antické agory v Athénách. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 3. 0.
|
V místní kanalizaci se našly keramické nádobky podobné lékařským. Pocházejí z 5. století před n. l. a měly sloužit k podávání bolehlavu.
Ve zdejších prostorách se našel i fragment mramorové sošky z helénistické doby, která prý představovala Sókrata. Její rysy odpovídají popisům jeho nezvyklé vizáže, na nichž se vzácně shodnou Aristofanés, Platón a Xenofón. (Viz článek Byly všechny Sókratovy nápady moudré?) Může to být památka na poctu Sókratovi několik málo století po jeho popravě, pokud nejde jen o shodu podoby a okolností.
Oltáře
Vrátíme se doprostřed areálu, abychom si ukázali aspoň některé ze zdejších oltářů.
 Oltář Dia, Ochránce agor. Kredit: Chabe01, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Zbytky Areova oltáře. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
Uprostřed areálu Staré agory je oltář Dia, Ochránce agory nebo agor obecně (Zeus Agoraios). Zeus je v mnoha řeckých obcích patronem veřejného prostoru, společně s Athénou a Apollónem. To jsou obecně městští bohové, krom toho, že Zeus vládne také z výšin, a že v Athénách má Athéna specifické postavení.
Nedaleko máme také vzácnou možnost spatřit Areův chrám, tedy spíše potlučené zbytky Areova oltáře, který stál před chrámem. Vypadá, jako kdyby tam řádil Arés osobně. Z chrámu samotného se krom skoro prázdného placu zachovala jen torza soch z doby kolem roku 430 před n. l. V Řecku je Areových chrámů tuze málo, takže je záhodno využít příležitost, i když nepatřím ke ctitelům tohoto boha.
Velké vodní hodiny (klepsydra)
Kus dál najdeme na Staré agoře velkou klepsydru, tedy vodní hodiny. Vlastně se zachovalo jen zděné „pouzdro“. Uprostřed byla velká nádoba tvaru stojatého hranolu, dřevěný plovák na vodní hladině byl spojený s ukazatelem času, se stupnicí kalibrovanou slunečními hodinami. U menších vodních hodin voda pouze odkapávala, od takovýchto však tekl maličký pramínek. (Mohlo to mít průtok kolem 7 ccm/s.) Vedle jsou kamenné schody, aby bylo možné vodu snadno doplňovat, prý před ránem a navečer. Sofistikovanější velká klepsydra byla instalovaná ve Věži větrů na Římské agoře v Athénách.
Vodní hodiny také odměřovaly čas na proslovy radních a jiných politiků. Senátní projevy prý mohly trvat nejvýše 6 minut a přednést v tomto čase rozumné sdělení se považovalo za svého druhu umění. K odměřování času proslovu většinou složily malé keramické klepsydry. Ty byly snadno přenosné, ale přenášely se prázdné a odměřování se spustilo až na místě a v patřičnou chvíli. Tyto velké hodiny jsou jinde než radnice i než venkovní řečniště, byly to prostě veřejné hodiny.
Cesta Panathénaiských slavností
Starou agorou vedla také cesta Panathénajských slavností, mířící nahoru na Akropoli. Napřed ji proběhli mladíci s pochodněmi, pak kráčel průvod (pompé). Masivně vystavěnou silnici asi z 5. stol. před n. l. vidíme na fotce mezi novodobým chodníkem uprostřed a dolním okrajem snímku. Odtud vlevo nahoru vede na Akropoli, dolů je to do Kerameiku, to bychom brzy šli kolem Pantainovy knihovny (bohužel špatně zachované) a pak bychom minuli Attalovu stou (nyní rekonstruovanou) a opustili Starou agoru.
V pohledu přes Jihovýchodní stou vidíme za dávnou silnicí a novým chodníkem také byzantský kostel z 10. století, který stojí na ruinách svatyně nymf z 2. století n. l. Stará agora byla totiž kontinuálně obývaná od neolitu do nedávné doby. Někde se tu našla i studna hluboká přes 35 metrů a v ní souvislá vrstva obsahující předměty z doby o něco delší než celé 1. tisíciletí n. l. Jiná zdejší studna byla užívaná ještě násobně déle, od pozdního neolitu po konec střední doby bronzové, teprve lidé mykénské kultury si raději vyhloubili novou.
Na jihovýchodním okraji agory stála od pozdního 6. století před n. l. také velká veřejná fontána zvaná Enneakrounos, „S devíti zřídly“. Tu si však necháme na popis athénského vodovodu.
Rekonstruovaná Attalova stoa, která nyní hostí muzeum
Na agoře a v bezprostřední okolí samozřejmě stávala nejedna stoa. Byly z různých dob, některé i notně velké, jiné měly jen roli menších stinných podloubí, v zimě chránících před deštěm, nebo parkových kolonád. Teď končíme u Attalovy stoy, na východní straně aténské Staré agory. Nechal ji zde postavit pergamský král Attalos II. v letech 159 až 138 před n. l. a na velikosti nešetřil, měří 116 krát 20 metrů a navíc je patrová. Kromě rozsáhlých částečně otevřených prostor pod dvěma řadami obřích sloupů zde bylo uvnitř v poschodí 21 obchodů. Úplné nákupní centrum.
Rekonstrukce byla provedena na základě výzkumu Americké archeologické školy, platil ji Rockefeller. Roku 1956 stavbu vysvětil athénský pravoslavný arcibiskup za účasti královské rodiny, politiků a veřejnosti.
 Rekonstruovaná Attalova stoa hostí Muzeum Staré agory v Athénách, kousek od vchodu do areálu. Kredit: Chabe01, Wikimedia Commons. Licence CC 4. 0.
|
 Rekonstruovaná Attalova stoa, tedy Muzeum Staré agory v Athénách, pohled směrem na příchod. Kredit: bynyalcin, Wikimedia Commons. Licence CC 3. 0.
|
Zajímavější je nynější obsah této budovy. Sídlí v ní Muzeum Staré agory, tedy místní archeologické muzeum. Několik nálezů z prostor agory vystavuje Národní archeologické muzeum v Athénách a některá světová muzea, všechno ostatní je právě zde.
Literatura
Virtual Reality Digital Collection ‘Ancient Agora of Athens‘.
Kategorie kvanta fotek Ancient Agora of Athens na Wikimedia Commons.
Prezenťák k mé přednášce Podvojná kolébka Evropy.pdf
Příloha: Video s povedenými rekonstrukcemi:
Diskuze:
Kalibrace slunečními hodinami
Tomáš Novák,2024-05-24 15:19:45
Ještě jeden dotaz k tématu - jak byly klepsydry (nebo klepsydra?), prostě ony vodní hodiny, kalibrovány slunečními hodinami? Byl regulován průtok a přitom odměřován čas v rámci stínů na nějaké nakreslené stupnici? Je to velmi zajímavé téma, antika je prostě fascinující svojí vynalézavostí a v rámci možného i dosažením nejlepšího výsledku - dokonce tam již byli na prahu využití parní energie, ale nedokázali udělat poslední krok k jejímu využití, který zvládli až "západoevropané" v průběhu 18. století. Zkrátka: "...a nova parou cválá"!
Malá zajímavost - vodní hodiny vznikly již v 5. nebo 4. století př. n. l. nejspíš pro jeden důležitý účel - odměřování času kunšaftům v athénských nevěstincích! :-) No kidding, zde je zdroj: Landels, J. G. (1979). Water-Clocks and Time Measurement in Classical Antiquity. Endeavour. 3 (1): 33.
Pane Docente, jaký vlastně měli klasičtí filozofové a celé školy názor na veřejnou prostituci a pídění se za duševním poznáním versus tělesnými požitky? Děkuji! :-)
Re: Kalibrace slunečními hodinami
Zdeněk Kratochvíl,2024-05-24 16:26:56
Kalibrována byla stupnice. Výtok byl konstantním otvorem. Závislost odtoku na hydrostatickém tlatku (při poklesu hladiny) částečně kompenzovaly rozličné vychytávky složitějších konstrukcí, ale to bych nechal na popis Věže větrů. Nejsem si jistý, že bych si teď zpaměti trapně nevymýšlel. A k páře: Herón prý byl hrdý na to, jak svůj model, určený pro předvádění na dvoře vládce, vtipně udělal skleněný, aby někoho nenapadlo to do něčeho zapřáhnut. K aplikacím byla často přímo aktivní nechuť, ale ne vždycky, třeba tlačná pumpa se rychle ujala, taky válečné stroje.
Na to odměřování času v nevěstincích určitě něco je, ale nejspíš to není primární. On se každý nápad snaží legitimizovat tím, že se nabízí jako jediný nebo aspoň hlavní.
O prostituci říká každá filosofická škola samozřejmě něco jiného. Není to však podle jednoduchého očeávání. Třeba řečtí epikúrejci to nedoporučují, protože pěstují rozkoš jejím odkládáním, byť ne donekonečna. Epikúros to prý cvičil nad džbánem čerstvé vody, ale pak ji vypil dřív, než zteplala.(Někdy to bývá přirovnávané k wágnerovskému oddalování hudebního vyvrholení.) A Solón, zajisté velmi spořádaný člověk, se prý za své vlády zasloužil o rozšíření kapacit nevěstinců, aby zlepšil dostupnost heterosexuálních aktů, asi zčásti jako prevence počtu znásilnění, zčásti prý z lidumilnosti.
Panathénaiské slavnosti
Tomáš Novák,2024-05-23 13:49:35
Zajímavý rozdíl oproti olympijským hrám - na panathenájských slavnostech dostávali vítězové i finanční odměnu, kdežto na olympiádě šlo pouze o čestnou výhru (věnec a nic víc) :-)
Sokratova smrt
Tomáš Novák,2024-05-20 17:11:35
Podle jedné verze potřeba ukázat věrnost vlastnímu učení ohledně poslušnosti k obci a zákonům. Podle druhé jednoduchá úvaha v podobě toho, že "bez své obce nejsem nic" - jinými slovy, vyhnanství nepřipadá v úvahu, protože jen v obci je člověk člověkem a jaksi plnohodnotnou bytostí. K jaké interpretaci se přikláníte Vy? Děkuji!
Re: Sokratova smrt
Zdeněk Kratochvíl,2024-05-20 18:14:35
To je moc problémů naráz, navíc nevíme, jak moc je to Platónova (případně i Xenofontova) stylizace Sókrata.
Poměrně častá a docela pochopoitelná byla představa, že máme usilovat o lepší zákony, než jsou ty stávající, ale dokud je nemáme, tak máme dodržovat ty stávající. Jenže daný případ je extrém.
Hlavní problém je, že šlo o zneužití zákona, monstr proces, justiční vraždu. To by mohl předchozí problém stát o dost jinak.
Klíčem nejspíš bude, že Sókratés (přinejmenším v Platónově stylizaci) chtěl být "ovádem obce", který obec ponouká, občas i popichuje, "aby nezlenivěla". Podle Obrany si dokonce ten drsný trest vlastně vykoledoval, když místo zaplacení pokuty (kterou za něho nabízeli složit jeho bohatí mladí přátelé) popudil soudce.
Možná je to už u Sókrata stylizace do mudrce, který v 70 letech už nepotřebuje dělat kompromisy a chce nastavit zrcadlo. Těžko říct. Naví se tváří v tvář justiční vraždě, navíc akceptované její obětí, težko kritizuje Sókratův alias Platónův koncept, ktrý by v poklidnějším kontextu byl diskutabilní.
Re: Sokratova smrt
Zdeněk Kratochvíl,2024-05-20 18:29:44
V Platónovu konceptu Sókrata jako jeho literárární postavy a přímo archetypu filosofa jde také o to ukázat, že jeho popichování obce, někdy i docela bolestivé, není výzvou k občanské neposlušnosti. Plus o krajní manifestaci představy neúspěšného filosofa, na rozdíl od úspěšných sofistů. "Spravedlivý je souzen jako nespravedlivý, nespravedlivý je oslavován." Zajímavé je, že motiv neúspěšnosti najdeme i v Aristofanově svědectví o Sókratovi, ale bez takového pozitivního zhodnocení. Problém je, že při tématu popravy nevinného je jasně nasnadě Platónův popis, zatímco jindy spíše ten Aristofanův. Jak to bylo u historického Sókrata, těžko říct.
Re: Re: Sokratova smrt
Tomáš Novák,2024-05-21 13:24:24
Děkuji, to už je pro mě moc informací najednou :-) Jen mi tam chybí to pojetí ve stylu "bez polis není člověk nic", protože lidská bytost může existovat pouze ve svém společenském kontextu, nikoliv vně... Zkrátka člověk je Zoon Politicon a bez své obce není nic, byť by byl sebeslavnější a sebeúspěšnější...něco na způsob eusociálního hmyzu, ovšem v civilizačním lidském pojetí. Možná to je nesmyslná či nepřesná interpretace, popravdě to mám od amerických pravičáků (Daily Wire) :-)
Re: Re: Re: Sokratova smrt
Zdeněk Kratochvíl,2024-05-21 14:53:18
Ono se tam takové pojetí špatně hledá. Něco by se našlo, protože je tam všechno možné, ale hlavní problém je, jak úzce nebo široce je ta "obec" chápaná, jestli v duchu lokálního patriostismu, tedy ke konkrétní obci, nebo k "národu" (chápanému podle náboženství, jazyka, stylu života...), nebo k lidství jako druhu. Ono to není zrovna jasné ani u Aristotela, od kterého je ten citát, že "člověk je živočich společenský", resp. "bytost sociální" až "politická". A třeba stoici dokonce nárokují co možná nezávislost na polis, od nich je termín kosmopolité, občané světa. Před nimi byli svou mobilitou slavní sofisté, to byla vyloženě nad-státní forma vzdělanosti.
Cvičiště
Petr Hilaris,2024-05-20 15:24:36
Drobná zajímavost na okraj k mnohostranné funkčnosti agory. V klasickém a helénistické období sloužila její severozápadní část jako cvičiště athénské jízdy. Na plánku v článku je to oblast ze dvou stran ohraničená budovami č. 27 - Královská stoa a č. 28 - Malovaná stoa. Tam někde také stálo hipparcheion, kde bylo velitelství a archiv (obsahoval mimo jiné olověné tabulky s údaji o jednotlivých koních a jejich majitelích, které sloužily také jako podklad pro evidenci státních příspěvků na krmivo a půjček na pořízení koně).
Škoda, že celkově se toho moc nezachovalo, ale Héfaistův chrám s částečně zachovanými vlysy je opravdu pěkný.
Re: Cvičiště
Zdeněk Kratochvíl,2024-05-20 18:04:23
Díky tuze za info. O těch koňských záležitostech jsem neměl ani tušení.
Kdyby se agora zachovalo líp, tak by hezky ukazovala pluralitu stylů, hlavně ve smyslu staveb z různých dob, přestože oni na nějakou památkovou péči zrovna nehráli. Nicméně tam vždy stály stavby různého stáří, tak o několik století, akorát se to rozpětí posouvalo, jak plynul čas. Někdy i ve smyslu různých stylů v téže nebo podobné době, podle archtekta a výtvarné školy. A taky umělecká díla různé úrovně, od tuctovek po majstrštyky. Výsledek mohl co do míry rozličné pestrosti docela připomínat naše náměstí, přestože my toho dossahujeme nominálně jinými prostředky.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
