Ioulida, hlavní město ostrova Kea, stav roku 1997. Kredit: Ziegler175, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Škola i lid si žádá hrdinu nebo padoucha, objevitele nebo zločince. Byl Simónidés padouch nebo hrdina? Možná obojí, to tak bývá, nejspíše ale hamižný skrblík, jak ho charakterizoval už jeho vrstevník Xeofanés. Každopádně se stal slavným jakožto básník a také jako objevitel mnemotechniky, reformátor písemného systému alfabety a původce představy o autorském právu, málem o duševním vlastnictví.

Epitaf padlým u Thermopyl, verše Simónida z Keu. Kredit: Napoleon Vier, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Simónidés (alias Sémónidés) žil v letech 556 až 468 před n. l., tedy na předělu řecké archaické a klasické doby. To dlužno zmínit už proto, že k novinkám klasické éry sám mohutně přispěl. Narodil se v městě Ioulis (alias Iúlida) na ostrově Keos (nyní Kea alias Tzia), což je nejzápadnější kykladský ostrov, jen lehce přes 20 km východně od mysu Súnion na konci Atiky. Působil však spíše v nedalekých Athénách a nakonec v Syrakusách na Sicílii. (Neměli bychom si ho plést s jeho jmenovcem z ostrova Amorgu, původně ze Samu, což byl ranější archaický lyrik, jehož by se taková záměna asi těžce dotkla.) Jeho oslavných básní se dochovalo jen velice málo. Známý je epitaf na Sparťany padlé u Thermopyl: „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským / že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“

Mnemotechnik a didaktik

Svou technikou pro cvičení paměti se Simónidés stal slavným zvláště v latinském prostředí, od římské císařské doby po baroko. Metodu popsal rétor Marcus Fabius Quintillianus v 1. století n. l. (Institutio Oratoria XI,2):

„Máš hodně hostů a potřebuješ si zapamatovat, kteří tam byli, kteří se navzájem znají, nebo nesnášejí, jak se k sobě mají. Simónidova mnemotechnická pomůcka, kterou při cvičení za úplatu prozradí, spočívá v tom, že si musíš zapamatovat, kde který host sedí nebo stojí či leží, tedy jejich umístění. Traduje se také historka o domě, který spadl, a zůstali tam lidé, jež bylo možno vyprostit – nebo když už byli mrtví, tak identifikovat těla, – protože si někdo podle této metody pamatoval, kdo kde byl.“

Michel Wolgemut, Simónidés. Dřevoryt v Norimberské kronice, 1493. Kredit: Schedel, Wikimedia Commons. Public domain.

Základem Simónidovy mnemotechniky je prostorová orientace, převod nějakého problému na jeho prostorovou distribuci. Tato mnemotechnika se opravdu používala, a to po velice dlouhou dobu. K jejím plodům patří i středověké a barokní kresby rozmístění filosofů podle škol, v nové době grafy historických souvislostí v kombinaci časové osy a nějaké další souřadnice. Na jedné straně by to leckoho napadlo i bez Simónida. Na druhé straně ovšem více než tisíciletá praxe posílila samozřejmost převodu paměťového problému na prostorový. Velkou šíři záměrného i sekundárního užití této metody ukázal už Quintillianus.

Začátkem klasické doby, tedy v raném 5. století před n. l., začíná být paměť chápaná jako duševní schopnost, kterou je možné metodicky cvičit. Už to není lidská analogie božské paměti, jakési vzpomínky na skutečnost, nýbrž laicizovaný lidský nástroj. Dříve se paměť cvičila recitací eposů, a tím také vstupovala do božských dějů.

Simonidés nebyl jen prvním mistrem mnemotechniky, ale také prvním placeným metodikem, námezdním didaktikem, podobně jako o málo později sofisté nebo novodobí učitelé. O užitečnosti mnemotechniky i části výuky těžko pochybovat. I dnes se ovšem vedou spory o vhodné metody, zvláště pokud jde o vyučování dětí. Na vysokoškolském stupni nám (zatím) didaktici a metodici ponechávají poměrně svobodný prostor.

Zápis hlásek

Simónidés byl jedním z prvních autorů, kteří se zabývali způsobem zápisu řeckého textu. Také to z něj činí předchůdce sofistů. Alfabeta už byla dávno samozřejmostí, problémem však zůstávaly lokální verze, a především rozlišování délky samohlásek už pouhou volbou znaku. Básník, který své verše sám rovnou píše, má samozřejmě zájem na tom, aby se jeho verše četly foneticky správně.

Platba za verše a objednávky veršů

Simonidés byl především básník, který zásadně proměnil statut poezie a následně i každého autorského textu. To bylo tenkrát více na pováženou než zpoplatnění vyučování. Vždyť verše vyjadřovaly božskou pravdu, která se z božské paměti dostala prostřednictvím múz do paměti básníka, do něhož vstoupilo božství, což bylo vyjádřeno pojmem enthúsiasmos. Podobná byla představa, že básník skutečnost vdechuje spolu s vdechováním okolního vzduchu (viz článek Máme se soustředit – nebo vnímat okolí?), a když vydechuje, tak zpívá. To zůstalo uchované v latinském slově inspiratio, vdechnutí. Běžný člověk se většinou nadechne, pak vydechne, a nic. Rádoby básník se nadechne a lomcuje jím touha, leč vyjde z něj blábol, pokud vůbec co. Básníci verše zpívali nebo recitovali, měli status blízký písničkářům, za svůj zpěv dostávali dary, neboť lidé rádi obdarovali toho, koho obdarovali bohové, aby se tím bohům připodobnili. (Viz článek Básníci života i nouze.) Někdy dostávali i ceny v soutěžích, ale mzdu si nárokovat nemohli. Nebylo to tak úplně jejich, nýbrž spíše božské, navíc často přebírali motivy ostatních básníků. Byli téměř anonymními zprostředkovateli. Texty básní nebo písní si zapisovali až někteří z posluchačů.

Simónidés, detail mozaiky v Domě tragických básníků v Pompejích. Archeologické muzeum v Neapoli. Kredit: WolfgangRieger, Wikimedia Commons. Public domain.

Simónidova nabídka je naprosto jiné povahy. Můžete si objednat určitý počet veršů na dané téma, třeba na oslavu hrdinství dědečka nebo významu sebe. Za to samozřejmě musíte zaplatit. Poněkud trapná otázka je, kolik. Odpověď je prostá: To závisí na kvalitě básníka. Dobrý žádá víc. A jak se pozná ten dobrý? Přece podle toho, že je dražší, a přesto u něj lidé rádi objednávají. Verše se stávají zbožím. Simónidés se sám přirovnává ke schopnému a poctivému řemeslníkovi, je mistrem v oboru tepání veršů. Když si objednáte řemeslníka, jste ochotni mu v rozumné míře zaplatit, ale nejste ochotní čekat, kdy a jestli se mu dostaví inspirace k dílu, případně ho do té doby na vlastní náklady vydržovat jako hosta, byť bez nároku na mzdu. Také očekáváte odpovídající kvalitu provedení.

Cicero (De oratore II,86) zmiňuje historku, jak si u Simónida politik Skopás objednal oslavnou báseň a ten mu pak zaplatil jenom část honoráře, protože přišel na to, že velká část básně je věnována spíše Castorovi a Polluxovi než jemu. Jim slávu neobjednal, takže tuhle část taky nezaplatil. Potud Cicero. Našince napadne, že politik nepochopil, že jeho sláva nejlépe vyvstane v souvislosti božských dějů, nebo že si Simónidés usnadnil práci začleněním prefabrikovaných veršů.

Básník Pindaros, který žil asi generaci po Simónidovi, tvrdil, že nebýt Simónida, mnoho bohatých lidí by zůstalo zapomenuto. Simónidés prý „nutí své současníky, aby uznali obchodní hodnotu jeho umění, a oni se mu mstí tím, že ho označují za ziskuchtivce“. Opravdu. Filosof, přírodovědec a básník Xenofanés ho označil za „skrblíka, držgrešli a děvku prodejnou, ještě k tomu škudlivou“ (Scholia in Aristophanem, In Pacem 697c–f). Veršotepectví se v Simónidově pojetí stalo jednou z řemeslných prací. Práce bývala prostředkem důstojné obživy (viz v článku Hésiodova Theogonie), a nyní se má stát také prostředkem kumulace zisku. Simónidés je hrdý na to, že není žádný amatér jako starší básníci, natož diletant, ale zdatný profesionál. A cílem činnosti profesionála je vytvářet zisk. Je ilustrativní si to probrat napříč lidskými aktivitami, od řemesel přes vědu a umění po erotiku. Jiný člověk by řekl, že profík něco umí do té míry, že se tím živí, v části případů dokonce něčím, čeho hodnotu těžko tržně poměřovat. (Tradiční bývala otázka platby lékařům. Například Hérakleitos ironicky poznamenal, že jsou málem za všechny peníze, celkem nezávisle na tom, kolik jich kdo zrovna má, pokud mu zachrání život a zdraví.)

V prostředí, ve kterém ještě doznívala archaická představa magické pravdy veršů založené inspirací a enthúsiasmem, se jevilo jako problém, jak lze takovou pravdu získat bez inspirace. Jenže teď nejde o nějakou pravdu, s tou by mohly být spíše potíže. Simónidés říká, že lidé platí raději za klam, pokud se ovšem líbí. Poezie už nemá být ve službách Múz, nýbrž jedním z prostředků dovedného získávání peněz a slávy, a to profesionální tvorbou klamů, smluvně svázanou s konkrétní částkou. Kdo by si kupoval pravdu? Právě bez inspirace autor nejlépe poslouží jak vojevůdci či politikovi, tak i sobě. Díky veršům ulpí obě strany v paměti, zákazník i básník. Tím už předbíháme k pozdějšímu konceptu licentia poetica, což je latinský výraz pro to, že básníkovi je jako jedinému dovoleno lhát a vymýšlet si, pokud tím vytvoří hezký výsledný dojem. To je přesným opakem chápání básníků v archaické době.

Báze sochy kúra s reliéfy a nápisemː „Vyrobil a věnoval Euthykartidés z Naxu“. Mramor, 650 až 600 před n. l. Patrně báze kúra A 4052. Archeologické muzeum na Délu A 728 (nebo A 720 podle Perseus Digital Library). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Simónidés přirovnal své řemeslo k práci kovotepců, kameníků, sochařů a malířů. Ti se v této době začínají podepisovat. Snad nejstarší zachovaný podpis sochaře najdeme na podstavci sochy archaického kúra, dokonce už z doby mezi lety 650–600 př. n. l.: „Udělal a věnoval Euthykartidés z Naxu.“ V té době to ale ještě může být chápáno jako votivní nápis božstvům ostrova Délu, kam byla socha určena. Časem se z toho vyvine podpis jako stvrzení autorství a odvedené práce, a podpis slavného autora pak násobí cenu díla. Jméno se stává dražším než dílo samo. Svá díla už podepisují i mnozí básníci, i když ne vždy to musí znamenat nárok na mzdu. Jinou roli má podpis ve vznikající próze. Zatím jde o naučnou prózu (historickou, přírodovědnou, filosofickou) a podpis má roli garance, přijetí odpovědnosti za pravdivost nebo nepravdivost podané látky, viz článek Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době.

Spíše jako vtip působí, že Simónidés použil také část jednoho Hérakleitova výroku (B 95), aniž by ovšem bylo známo, zda za to podle svých zásad Hérakleitovi zaplatil. Podle dnešních akademických pravidel by se z placení vyvléknul tím, že slova uvedl jako citát (v případě úryvku písně nebo filmu by ho však zdatní právníci stejně oholili):

Vždyť „nevzdělanost je lepší skrývat“, jak říká Hérakleitos, je to však těžké při zábavě a při víně.

Hérakleitos nejspíš napsal: „Nevzdělanost je lepší skrývat než se s ní vychloubat.“ V jeho kontextu to byla protiváha k tomu, že za žádoucí nepovažoval ani „mnohoučennost“, protiváha slov amatheia a polymatheia. V dnešním kontextu řečeno se distancoval jak od těch, kdo se zaštiťují svými tituly a oficiálními posty, tak od těch, kteří se chlubí „univerzitou života“. Přitom by stačilo se těmi tituly nebo univerzitou života nevychloubat.

Simónidés naznal, že básník je člověk, jehož řemeslem je skládat verše. Zatím ale neřešil dědická práva na ně, alespoň o tom nevíme. Zdá se, že se omezil na dědění slávy autora i zákazníka, a v praxi také na nepotismus, jeho synovec Bakchylidés z Keu se stal na Sicílii dvorním básníkem. Problém je v tom, že fungování trhu a role peněz jakožto nejméně násilného distributora moci předpokládá také jasné vymezení věcí, které za peníze nejsou. U nás tuto myšlenku kteréhosi zámořského ekonoma popularizoval Jan Sokol (1936-2021). V rozlišení mezi tím, co patří a nepatří na trh, provedl právě Simónidés velký posun. (Viz např. článek Dražba filosofů.) Prý se angažoval i v politice.

Nostalgie po svobodné kultuře

Homérské básně nebo díla lyriků si mohl každý opisovat dle libosti. Psané řeči sofistů se však cíleně prodávaly, proto měly provokativní názvy, aby upoutaly. V horším případě jejich text v témže duchu pokračoval, v lepších případech byl další obsah rozumný, pokaždé tedy byla zklamaná jiná část čtenářů. Anaxagorův filosofický a přírodovědný spis se prodával za drachmu, tedy přibližně za denní mzdu, a to neměli tiskárny a papyrus byl drahý. Platón psal své dialogy spíše pro svou zábavu a jako formu misie, byl to velmi bohatý člověk, ale současně dosvědčuje, jak nesmírné částky zaplatil za pythagorejské knihy. Kdyby se Simónidés dožil naší doby, byl by nejprve mile překvapen, že jeho pojetí autorství jako řemesla se široce ujalo. Brzo by ovšem zjistil, že v řadě případů je směr finančních toků opačný, než by jeden čekal, zvláště když jde o vědecké texty, leč zdaleka nejen o ně. Autor platí nakladateli, naštěstí ne ze svého, nýbrž z grantu, a díky grantové a publikační úspěšnosti je svým ústavem živen. Jinak běda mu! Mnoho autorů píše z povinnosti, čemuž odpovídá inflace publikovaných textů. Simónida by nemile překvapilo spíše to, že deklarovaná zákonná ochrana práv autorů, dokonce ještě 70 let po smrti, je spojena s masivní ochranou práv nakladatelů. S tím by si ovšem žádaný autor jeho formátu zajisté poradil, ba našel by si i cestu k tomu, jak se díky umnému přerozdělování dostat k zajímavé části výpalného, které všichni platíme za každý harddisk, RAM, DVD vypalovačku i média, USB flash, tiskárnu, toner a kdoví, za co ještě. Spíš by mu vadilo, k čemu všemu se musí ve smlouvě s renomovanými nakladateli zavázat, za co všechno převzít odpovědnost a čeho všeho se zříct. Možná by se raději dal do služeb marketingu. Méně slavní básníci se živí něčím jiným než svým psaním, stejně jako v archaické době, aniž by co z toho vypovídalo o kvalitě nebo nekvalitě.

Je jasné, že autoři, nakladatelé a producenti musí z něčeho žít, ba že mají žít pokud možno slušně, a že krást se nemá. Není však zřejmé, proč by na jejich dílo (nejen na užívaný majetek) měli mít práva ještě jejich vnuci a pravnuci, a hlavně, proč by někteří nakladatelé a producenti měli hrát roli kapitánů kultury a vědy. Považoval bych za samozřejmé, že všechny výstupy z grantů placených z veřejných peněz, by měly být volně přístupné, ať už jde o projekty vědecké, filosofické nebo umělecké, pouze s výjimkou bezpečnostních tajemství. K tomu má patřit i zveřejnění pracovních dat, která se nevešla do publikací, s možným krátkým odročením v podobě práva na první noc, pokud na nich ještě pracují v dalším výzkumu. Příkladem jdou nejčastěji astronomové. Naštěstí máme i dobrovolnické projekty typu Wikipedie a Wikimedia Commons, kterým ovšem stoupenci tvrdšího pojetí autorských práv házejí klacky pod nohy, jak jenom můžou, přestože je sami zdarma používají.

Naše zákony se ohání pojmem „duševní vlastnictví“, aniž by právně ukotvily koncept duše, dokonce schopné něco vlastnit. Kdo se tomu diví, bývá preventivně označen za zloděje nebo aspoň neomarxistu. Tak ocituju, co napsal Thomas Jefferson (1743-1826), filosof, technik, právník a politik, 3. prezident USA (omlouvám se za převzatý krkolomný překlad):

„Pokud příroda učinila alespoň jednu věc méně náchylnou k výlučnému vlastnictví než ty ostatní, pak je to čin schopnosti myslet zvaný myšlenka, kterou může jedinec vlastnit výlučně, dokud si ji nechává pro sebe; ale jakmile je zveřejněna, nutí se do vlastnictví všech, a její příjemce o ni nemůže přijít. Její zvláštní vlastností je též, že nikdo jí nemá méně proto, že ji celou mají i ostatní. Kdo ode mne obdrží myšlenku, obdrží návod, aniž bych já o něj přišel; jako kdo si zapálí svíčku o moji, obdrží světlo, aniž by mě uvrhl do tmy. Aby se myšlenky volně šířily od jednoho člověka ke druhému napříč zeměkoulí, pro morální a vzájemné poučení člověka, a vylepšení jeho podmínek, se zdá být zvláštně a laskavě navrženo přírodou, když myšlenky učinila, stejně jako oheň, rozšiřitelné všude po prostoru, aniž by snížila jejich hustotu v nějakém místě.“

Tehdy šlo o patenty a vydavatelská práva na knižní tituly. Pak se ukázal problém, totiž že stále větší část těch objevných myšlenek je produktem čím dál dražšího výzkumu. A pak přišel zlom v podobě digitálních technologií. „Internet je jedna velká kopírka“, to vidí každý, ale slavný je tímto výrokem právník Lawrence Lessig (nar. 1962), neboť zkusil reflektovat změnu technologií jako kulturní proměnu a hledal pro ni adekvátní právní formu. V díle Free culture (2004) napsal:

„Naše společnost je založena na tradici ‚svobodné kultury‘, tedy na svobodě projevu, svobodném trhu a obchodu, svobodném podnikání, svobodné vůli a svobodných volbách. Svobodná kultura podporuje a ochraňuje tvůrce a inovátory jak přímo přiznáním práv duševního vlastnictví, tak i nepřímo omezováním rozsahu těchto práv, aby zajistila dalším generacím co největší svobodu a zbavila je pout minulosti. Svobodná kultura neznamená svět bez vlastnictví, stejně jako volný trh neznamená trh, kde je vše zdarma. Opakem svobodné kultury je ‚kultura povolení‘: svět, v němž člověk může tvořit pouze s povolením mocných (…). Svobodná kultura je založená na vlastnictví a uzavírání smluv, jejichž dodržování vynucuje stát.“

Do vynutitelných pravidel pro smlouvy se to moc nepromítlo, spíše se posouvají opačným směrem, k utužení. Navíc už u relativně svobodomyslného Lessiga je zřejmý obrovský posun oproti Jeffersonovi. Dědictví jednoho z „otců zakladatelů“ USA se bohužel moc neujalo. Ono „povolení mocných“, které Lessig zmiňuje, se děje někdy přiznaně ideově, jindy prostřednictvím vedení finančních toků. Naštěstí dál od zdrojů (zatím) zůstává svobodný prostor.

Literatura

Marcel Detienne: Mistři pravdy v archaickém Řecku. Praha: Oikúmené 2000.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010 (článek Řemeslo versus inspirace, s. 112-114).

Roland Barthes: Smrt autora. Aluze 2006, roč. 10, č. 3, s. 75.

Lawrence Lessig: Svobodná kultura. Root.cz 2010, on line (Public license CC 2.0).

Adrian Jones: Pirátství. Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese. Přel. Lucie Chlumská a Ondřej Hanus. Brno: Host 2013.

Marie Kratochvílová: Autorství mezi etikou, právem a technologií. Doktorská práce na FHS UK 2014, viz tady.

Jan Sokol: Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Aleš Čeněk 2007.