Novověký jmenovec pozdně jurského sauropodního dinosaura diplodoka, francouzský „předchůdce tanků“ – Boiraultův stroj. Na skutečné využití v boji v jeho případě nikdy nedošlo. Tento „vojenský diplodokus“ se stal nepotřebným a zbytečným, což si v té době lidé mylně mysleli i o druhohorních dinosaurech. Kredit: „L’Aube de la Gloire“; Alain Gougault, str. 104 (neznámý autor). Wikipedie, volné dílo.

Velké dějiny jsou plné malých drobných událostí, které samy o sobě nejsou příliš významné, ale doplňují a ozvláštňují onen hlavní historický proud, zasahující do životů velké části obyvatel světa. Co se týká historie dinosauří paleontologie za doby První světové války, pak můžeme za takovou událost považovat například tisk letáků, označujících německou armádu za spolek hrubých dinosaurů, podlou snahu o zcizení belgického paleontologického bohatství v podobě nádherných kosterních exemplářů bernissartských iguanodonů nebo právě přezdívku, která se vžila pro jeden nepříliš úspěšný francouzský válečný stroj. Nyní tedy malý exkurz do válečné historie, vzdálené již více než století. Poté, kdy se válečná tažení na západní frontě proměnila do značné míry ve válku zákopovou, francouzské armádní velení hledalo účinný stroj, který by dokázal překonávat zákopy, ploty z ostnatých drátů i další překážky na bojišti a umožnil tím postup vlastním vojskům. V době, kdy byly teprve vyvíjeny prototypy prvních tanků, se jednalo o jeden z mála strojů, který měl být schopen průlomu na bojištích ve Francii. V roce 1914 tak vznikl prototyp obrněného válečného stroje, nazvaného podle svého tvůrce Boiraultův stroj (francouzsky Appareil Boirault).[1] Inženýr Louis Boirault svůj stroj představil koncem prvního válečného roku, jeho výroba pak byla schválena 3. ledna následujícího roku 1915. První exemplář vážil 30 tun, byl dlouhý 8 metrů, široký 3 metry a vysoký 4 metry. Jeho posádku měli tvořit dva muži. Stroj poháněl zážehový motor o výkonu 80 koňských sil, maximální udávaná rychlost pohybu na rovném terénu ale nepřekračovala 3 km/h (reálně pak ještě méně). Nejspíš nepřekvapí, že toto podivné bojové vozidlo, které bývá označováno za jednoho z předchůdců tanků, nebylo zrovna úspěšné. Při provedených testech se ukázalo, že je jednoduše příliš neohrabané, pomalé a nechrání dostatečně svoji posádku.[2]

Diplodokus byl před 1. světovou válkou i ve Francii dobře známým dinosaurem, a to zejména díky replice kostry, kterou Pařížskému přírodovědnému muzeu věnoval americký ocelářský magnát Andrew Carnegie v roce 1908. Zde slavnostní odhalení zmíněné kostry v expozici muzea. Kredit: Library of Congress; Wikipedie (volné dílo).

Již v červnu roku 1915 byl projekt Boiraultova stroje ukončen. Sám vynálezce nabídl inovaci a vylepšení a v listopadu stejného roku byl testován upravený stroj s devíti tunami simulovaného nákladu. Překážky překonal poměrně zdatně a dosáhl přitom rychlosti 1,6 km/h, při druhém testu se ale ukázalo, že nedokáže dostatečně rychle měnit směr. Právě tehdy se začalo vžívat ono označení „Diplodocus militaris“, tedy „vojenský diplodokus“, což odkazovalo k zaostalosti a zranitelnosti stroje.[3] Také on měl být jakýmsi „evolučním omylem“ v dějinách moderního vojenství. Přesto ještě nešlo o definitivní konec tohoto předchůdce tanků. Boirault v roce 1916 představil druhý model, lépe obrněný a lehčí. Měl pancéřový kryt motoru i posádky a dokázal se i lépe otáčet. Jediným nevyřešeným problémem tak zůstávala extrémně nízká rychlost, která nepřekračovala hodnotu 1 km/h. Taková pomalost by na skutečném bojišti znamenala extrémní zranitelnost stroje i jeho posádky. Při testech si sice druhý model vedl dobře, když překonal prakticky jakoukoliv terénní překážku, jak ale rozumně usoudili pozorovatelé, podobné zkoušky nedokázaly simulovat reálnou situaci na bojišti. Vozidlo zkrátka stále nebylo dostatečně obrněné, manévrovatelné a hlavně rychlé. Definitivní konec za jeho vývojem pak učinila sériová výroba prvních francouzských tanků značky Schneider CA-1, které se začaly vyrábět koncem února roku 1916.[4] Vojenského diplodoka už pak zkrátka nebylo zapotřebí a stal se pouze anekdotickou záležitostí v rámci technologických kuriozit 1. světové války. A nyní ještě malé srovnání „specifikací“ skutečného diplodoka a jeho novodobého jmenovce. Co se týká rozměrů, pak největší zástupci diplodoků (druh D. hallorum) byli asi čtyřnásobně delší, konkrétně dosahovali délky kolem 32 metrů.[5] „V pase“ byli mírně užší, jejich trup totiž dosahoval maximální šířky kolem 2 metrů. Tím ale možnosti porovnávání nekončí.

Moderní rekonstrukce vzezeření druhu Diplodocus carnegii s horizontálně neseným ocasem, vzpřímeným postojem a dynamickým držením těla. Diplodokové žili v období pozdní jury (asi před 154 až 152 miliony let) na území západu Severní Ameriky a patřili k velmi úspěšným druhům sauropodních dinosaurů. Jejich přirovnání k neúspěšnému válečnému stroji je tedy ve světle nových poznatků rozhodně neoprávněné. Kredit: Fred Wierum; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Výška nebyla výsadní doménou diplodoků (jejichž těla byla stavěna spíše „na délku“), přesto by nejspíš dominovali – u největších zástupců byl nejvyšší bod trupu ve výšce přes čtyři metry[6], hlava pak podle úhlu držení krku dosahovala ještě výše (kolem šesti metrů), pokud ovšem nepředpokládáme, že se diplodokové dokázali postavit na zadní. V tom případě by se jejich hlava mohla ocitnout ve výšce kolem 11 metrů, tedy téměř třikrát výše, než kde končila horní část stroje.[7] Hmotnost největších diplodoků, kteří ale byli poměrně lehce stavěnými a proto relativně lehkými sauropody, dosahovala asi 23 tun, tedy o trochu méně, než činila hmotnost ocelového monstra z 1. světové války.[8] Dalším zajímavým srovnáním může být také rychlost pohybu. Jak už bylo uvedeno, Boiraultův stroj se reálně pohyboval rychlostí 1,6 km/h, teoreticky mohl dosáhnout i 3 km/h. Diplodokové sice byli poměrně pomalými dinosaury, kteří nejspíš nedokázali rychleji kráčet (nebo dokonce běžet), je však pravděpodobné, že při úniku před ohrožením mohli zrychlit zhruba na 5 až 10 km/h (a možná i podstatně více).[9] Svého jmenovce z počátku 20. století by tedy bez problémů „předhonili“. Pancéřové brnění na sobě sice diplodokové neměli (na rozdíl od titanosaurů, kteří byli často chráněni kostěnými destičkami osteodermy), ale na jejich hřbetě se skvěl hřeben ze špičatých rohovinových trnů o výšce až kolem 18 cm, který možná znesnadňoval dravým dinosaurům zakousnutí do této části trupu.[10] Diplodokové také obývali rozsáhlou oblast severoamerické pevniny v počtu minimálně dvou druhů po dobu několika milionů let, zatímco Boiraultův stroj nebyl vůbec využit v boji a jeho existenci můžeme počítat na měsíce. Je tedy ve světle dnešních poznatků spravedlivé přirovnávat pozdně jurského sauropodního dinosaura k tomuto neúspěšnému válečnému stroji? To nechť už čtenáři posoudí sami…

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

Short Summary in English: The Boirault machine was French experimental war vehicle built in early 1915. It has been considered one of the ancestors of tanks and was designed as a mean of crossing obstacles on the battlefield. Ultimately this monster was deemed impractical and hence given the nickname Diplodocus militaris („military Diplodocus“).

Externí odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Boirault_machine

http://www.landships.info/landships/tank_articles.html?load=tank_articles/Boirault.html

https://tanks-encyclopedia.com/ww1-france-the-boirault-machine

http://www.landships.info/landships/tank_articles/Boirault.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus

[1] Pejčoch, Ivo (2014). Obrněná technika 13 – První světová válka. Svět křídel, Cheb. ISBN 978-80-87567-45-6

[2] François Vauvillier, (2008). „L’Aube du char en France — L’idée de l’engin du no man’s land avant Estienne“. Tank Zone 2: 20-31.

[3] Alain Gougaud (1987). L’Aube de la Gloire, Les Autos-Mitrailleuses et les Chars Français pendant la Grande Guerre. Musée des Blindés, ISBN 2-904255-02-8

[4] Touzin, Pierre (1979). Les véhicules blindés français, 1900–1944. Paris, EPA. ISBN 978-28-51200-94-5

[5] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, 2011). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.

[6] Stevens K. A., Parrish J. M. (2005). „Neck Posture, Dentition and Feeding Strategies in Jurassic Sauropod Dinosaurs“. In Carpenter, Kenneth, Tidswell, Virginia (eds.). Thunder Lizards: The Sauropodomorph Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 212–232. ISBN 978-0-253-34542-4.

[7] Paul, Gregory S. (2017). „Restoring Maximum Vertical Browsing Reach in Sauropod Dinosaurs“. The Anatomical Record. 300 (10): 1802–1825. doi: 10.1002/ar.23617

[8] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). Princeton University Press, str. 212-213.

[9] Fastovsky, D. E.; Weishampel, D. B. (2009). Dinosaurs: A Concise Natural History (PDF). Cambridge University Press. pp. 165–200. ISBN 978-0-521-88996-4.

[10] Czerkas, S. A. (1993). „Discovery of dermal spines reveals a new look for sauropod dinosaurs“. Geology. 20 (12): 1068–1070. doi: 10.1130/0091-7613(1992)020<1068:dodsra>2.3.co;2