Už Odysseův syn, „ušlechtilý hoch Telemachos“, odmítl královský dar Meneláův v podobě páru koní, což omluvil slovy: „Můj ostrov je malý a hornatý, uživí jenom kozy.“ Do takových poměrů se ovšem výtečně hodí osel. Není pouze příslovečný kůň chudých, ale taky těžko nahraditelný pomocník všude tam, kde by si kůň snadno ublížil, mnohdy by tam prý ani nedokázal vylézt a ještě by nenašel dostatek dobré vody. A pokud tam přece jenom žijí i nějací koně, tak tam oslové mají početné příbuzenstvo mezků a mul. Na ostrovech se tahle zvířata od sebe zvlášť špatně rozpoznávají, místní mi vysvětlovali, že moje omyly v tomto směru nejsou trapas. (Všechny fotky v článku pocházejí z řeckého souostroví Kyklady, s výjimkou rozjíveného satyra.)

Tzv. Oslí váza, v kykladském orientalizujícím stylu, 700-650 před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Osel ve filosofii

Osel je zvíře uvážlivé, proto je ve filosofii celkem oblíbené, i když občas taky pomlouvané. Začnu samozřejmě Hérakleitem, který osly považuje za tvory moudré (ve srovnání s lidmi) a navíc docela čistotné i z hlediska lidí (ve srovnání s prasaty). Hérakleitos krom jiného napsal:

„Oslové by si vybrali spíše podestýlku nežli zlato.“

Z kontextu je jasné, že tím rozhodně nemá na mysli, že osel je hloupý, takže zlato neocení, zatímco člověk ve své moudrosti ano. Jde o to, že osel se zlatem nenechá zlákat, a rozumně ocení podestýlku, protože je pro něho příhodnější. Na rozdíl od zlata se na ní dá dobře odpočívat a v nouzi se dá i sežrat nebo jindy jen tak žvýkat. Někteří lidé by chtěli odpočívat ve zlatě a nejradši by je snad sežrali.

Lidé mají jiné zájmy než osli. Někdy jim je to šikovné, např. dokážou pomocí rohoží (řecky podobně jako ta podestýlka) rýžovat zlato i tam, kde je na to tradiční pánvička krátká. Jiné zájmy lidí souvisí s jinými dovednostmi, ale taky s trochu jiným okruhem možných pádů.

Poutníci, kteří došli klidu duše. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Pozdější tvůrci paradoxů si osla dobírali, že se neumí rozhodnout, jestli se má napít nebo nažrat, takže na to zajde; ale to neznali osly, těch asi z tohodle důvodů mnoho nepošlo. Navíc to Aristotelés původně napsal o jakémsi muži, ne o oslu.

Osel pronikl dokonce i do formální logiky, pokud to ovšem nebyl spíš mezek nebo mula. Když Aristotelés ukazuje fungování svého „vědeckého sylogismu“, uvádí v II. Analytikách (68b) takovýto příklad:

„Živočichové, kteří nemají žluč, žijí dlouho. Člověk, kůň a mezek (mula, osel?) nemají žluč. Tedy: Člověk, kůň a mezek žijí dlouho.“

Tento půvabný příklad vědeckého (resp. kategorického) sylogismu z pomezí absurdního humoru bohužel z učebnic postupně mizí, jako kdyby se za něj styděly. (Kůň sice nemá žlučník, ale žluč samozřejmě má; člověk má obojí, takže to není jen otázka překladu, jestli tam má být žluč nebo žlučník, v textu je spíš žluč, cholé. Novodobá logika na sylogismech naštěstí moc nerajtuje, booleovská algebra nul a jedniček má jiné a většinou užitečnější zájmy.)

Návrat z pouti. Irakleia, Malé Kyklady. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V 2. století n. l. představil osla Apuleius v titulní roli latinsky napsaného románu Zlatý osel, ten se pak v renesanci dočká významných literárních ozvěn. Vlastně se jmenuje Metamorfózy a hlavním hrdinou je mladík proměněný v osla. Je to příklad tzv. „mílétského románu“, tedy jakéhosi soft porna ve službách náboženského až filosofického poučení. Součástí je i známá pohádka Amor a Psyché. To by vydalo na zvláštní povídání.

Středověk byl i pro osla poměrně temný. V polovině 14. století Johannes Buridanus (Jean Buridan) ilustroval morální představu, že si vybíráme vždy větší dobro, právě na nebohém oslovi. Prý se kvůli tomu nedokáže rozhodnout mezi dvěma stejně velkými úhlednými kupkami sena. Nešťastný Buridanův osel se nadlouho stal tragickým příkladem učebnic etiky, přestože je to jen jedna z ozvěn post-aristotelských hádankářů.

S novověkou filosofií se osel nijak výrazně nezapletl.

Mezkař nad Ormos Aigialis na Amorgu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Osel ve všední den

Osel je velice pracovitý, aspoň když totéž vidí u svého pána, říká se. Přes všechnu globalizaci (naštěstí) zůstávají místa, kam se technika špatně dostane, i kdyby na ni byly peníze, a kde by se toho ani s koňmi mnoho nepořídilo.

Jedna známá z ostrova Amorgu mi vyprávěla, jaká je to legrace, když si objedná třeba novou lednici. Námořníci ji přivezou spolu s dalšími věcmi i lidmi a ochotně ji vyloží na betonové molo přístavu v Ormos Aigialis. Naštěstí bydlí v Ano Potamos, kousek nad přístavem, jenže o 150 metrů výš a je to převážně po schodech, místy dost prudce a klikatě. Pokud nehodlá platit za vrtulník víc než za tu lednici, musel by přiletět až z Naxu, tak nezbývá, než zavolat mezkaře. I tady už je doba nová, takže mezkař se volá mobilem, všechno zařídí levně a rychle. Ono i na větším a bohatším Naxu se najdou docela velké vesnice, do jejichž centra se od silnice jinak než po schodech dostat nedá, viz Drsná idyla v Koronos.

Zedníci na cestě k práci ve vsi Lagada na Amorgu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Soumaří provoz bývá někdy nečekaně hustý. Vždyť na některá místa je potřeba tahat i vodu. Není divu, že v dopravních uzlech v místech civilizace občas dochází k drobným kolizím s auty. Z hodnověrného zdroje jsem slyšel o soudu s neuvázaným oslem, který na maličkém náměstí způsobil dopravní nehodu. Šlo sice jen o ohnutý plech a zlomenou reklamní ceduli hospody, ale pořádek musí být. Do doby baroka se i u nás zvířata běžně soudila, ale od 19. století s tím je problém a současné unijní zákony to prý neumožňují. Syn starosty, který studoval práva až kdesi na pevnině, ale našel jakousi výjimku o posílení místních samospráv v odlehlých oblastech. Celé horské městečko si to užívalo, athénské noviny uštěpačně probíraly, ochránci zvířat přijeli až ze Západu.

Na Naxu, kousek od městečka Apeiranthu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Osel byl prohlášen viníkem nehody, protože byl nepozorný, zamyslel se a nedal přednost autu na hlavní, které při uhýbání trochu bouralo, aby neporazilo lidi, zatímco mezkař v hospodě domlouval podrobnosti zakázky. Osel byl dokonce odsouzen k trestu: půl dne veřejně prospěšných prací v doprovodu mezkaře.

Doprava vody na horskou samotu Oxo Meria. Amorgos. Naštěstí po dobré cestě (kalderími). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Ty práce spočívaly v navážení vína a potravin do oné poškozené hospody, ve které se všichni ti athénští a západní hosté po soudu sešli. (I kdyby to nebyla pravda, tak je to aspoň dobře vymyšleno. Jak znám Kyklady, tak to nejspíš pravda bude.)

Temnější stránkou oslí všednodennosti je na Santorini (a místy i na Krétě) turistická atrakce v podobě oslů, mezků a mul, vyvážejících movitější návštěvníky místo lanovky nebo jejich vlastních nohou. Problém je v tom davu a v hamižnosti, ne v tom, že lidi jedou na zvířatech.

Transport vody k pouti. Amorgos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Osel ve svátek

Mezi všemi možnými svátečními příležitostmi, při kterých se uplatní osel, vynikají poutě. Přinejmenším část z nich se totiž děje mimo obydlená místa, takže nemá charakter sváteční společenské přehlídky, ale někdy až drsné horské akce.

Nutno vědět, že na hornatějších ostrovech pouť spočívá v návštěvě kostela nebo jeskyně na poměrně vzdáleném a špatně přístupném horském místě. Tam se jednou za rok uskuteční obřad, ostatní je spíš horská túra v doprovodu soumarů, kteří nesou náklad a slouží jako rezerva pro případné slabší jedince. Kostel je předtím nutno čistě nabílit, neboť zeď sice může být trochu šikmá a pod ní oslí lejno, ale musí být zářivě bílá.

Pop z Ormos Aigialí se vrací z pouti k sv. Janu Theologovi. Amorgos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Mnohdy nastoupí celá smíšená kavalérie (oslů, mezků, někdy i mul), protože na místo svaté je nutno krom bohoslužebného náčiní dopravit přinejmenším vodu a leckdy i větší pohoštění pro celkem dost lidí. Někde si poutníci nesou vlastní zásoby a ty společné slouží jen jako rezerva. Zato třeba k jeskyni na ostrově Irakleia se vozí taky úzký a hodně dlouhý koberec, který se položí do jinak neupraveného vstupního tunelu jeskyně, aby se tam líp lezlo po čtyřech, mohutnější jedinci po břiše. Zvířata mají cestu dávno dobře našlapanou, je vidět, jak samozřejmě stoupají po šutrech jako po schodech.

Zvětšit obrázek

Poslední poutníci se vracejí z hor. Ag. Ioannes Theologos, Amorgos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zpátky se jde lehčeji a v závěru většinou rovnou k hospodě, i když ženy a významnější mužové se napřed jdou domů umýt a mezkaři se postarají o zvířata.

Horké cesty a chodníčky

Členitá horská krajina je protkaná množstvím tradičních cest. Už v antice se rozlišovaly tyto úrovně sjízdnosti nebo schůdnosti komunikací:

Zvlášť krásné kalderími z Apeiranthu k Ag. Kyrikaki a smirkovým dolům. Naxos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Silnice pro koně a vozy – vlastně antická dálnice, nebývalo jich mnoho. Někdy vypadaly jako naše upravenější polní nebo lesní cesta, často však byly vystavěné a úhledně dlážděné, mívaly i pořádné kamenné mosty.

Silnice – ovšem ne pro vozy, protože je tuze kamenitá, hrbolatá a místy prudká nebo užší, v okolí civilizace taky se schody. V ostrovních poměrech je to kalderími (alias kalnterimi), tedy „dlážděná“ soumaří dálnice, na které může mezkař pohodlně jít vedle plně naloženého zvířete, nebo se vyhnout cestujícím v protisměru. (Slovo kalderími je z turečtiny, přestože šlo o byzantské opatření s antickými kořeny. Řekové mu ovšem rozumějí po svém: kalos dromos, pěkná cesta) Dneska jsou to na mapách pro pěší hlavní trasy. Při horské túře to bývá odpočinková a krásná pasáž, rozhodně není kam padat, je to festovně vystavěné. Část jich byla bohužel rozšířena na silničky v novodobém smyslu slova, dokonce i s asfaltem nebo betonem.

Smíšená kavalérie ostrova Irakleia se vrací z pouti k horské jeskyni. Skvělý chodník zjevný. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Chodník „zjevný“ (fanero monopati) – vlastně takové o hodně užší kalderími, ale většinou pořád pohodlná cesta, včetně mostků. I na dálku je jasně vidět, kudy vede. Jenom mezkaři to občas mají trochu namáhavější. Na mapách pro pěší bývají mohutně značené.

Chodníček úzký (steno monopati) – pěšinka, často v pěkných krpálech, ale na místě samém dobře patrná. Místy je kam padat a vyhnout se naloženému oslu může být obtížné.

Chodníček nezjevný (asafes monopati ) – někudy tudy se dá krajinou projít, jen je časem potřeba trefit místo, kde pak cosi jako kozí pěšinka překonává nějaký exponovaný úsek, aniž by to šlo jinudy. Na mapách pro pěší jsou kupodivu značené, s výše uvedeným roztomilým popisem, který neznalé překvapuje.

Namáhavý návrat z pouti k Ag. Stavros. Amorgos. Moře je o 650 metrů níž, ale jen o 50 m vedle. Kredit: Vasilis ziakas, Wikimedia Commons.

Plútarchos (kolem roku 100 n. l.) rozlišoval ještě „cestu vhodnou pro poutníka bez doprovodu osla“, tedy v dnešní terminologii lezecký úsek (většinou prý spíše snazší) bez jištění. Z toho si lze učinit představu o schopnostech oslů. Koza leze samozřejmě mnohem líp, takže lidští lezci musí dost trénovat, když se před ní chtějí prsit, jenže koza při své svéhlavosti nebude nic nosit. Z tohoto pohledu je člověk od přírody čímsi mezi oslem a kozou.

Kam nemůže osel, tam mě nenapadne chodit, místy se dostatečně bojím už na těch předchozích dvou kategoriích cest. Někdy je člověk přinucen k hrdinnému pokračování v cestě právě tím, že má v zádech plně naloženého osla i s dědou, a na uzoučké pěšince mezi srázem dolů a skálou nahoru se širokému oslímu sedlu vyhnout nejde.

Na některých ostrovech se stará síť rozličných soumařích cest uchovala, protože část se jich pořád používá úplně stejně jako v minulých dobách. K odlehlé vesničce nebo samotě v horách přece nebude nikdo rozumný stavět silnici napříč srázy, když tam pěkná cesta je už odedávna a stačí ji jenom udržovat. Leckde toho využili jako turistické atrakce, v tomto případě docela příjemné. Stačí to trochu označkovat a někde popsat. A v případě navigačních problémů nás nejednou spasil právě osel, byť v té chvíli už byl někde jinde: On totiž osel kudy chodí, tudy značí. Dokáže i z nezjevného chodníčku učinit zjevný!

Satyr na oslu, 510 před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Drby a pomluvy

Ve starých dobách osel nemá pověst zvířete hloupého. Nevím, kde se ta hloupost vzala. V řecké antice je považován za zvíře rozšafné a pracovité – ale chlípné! Oslí hřebec bývá zobrazován také ithyfalicky, často s podobně rozjívenými satyry.

Nad vsí Tholária na Amorgu se osel o automobilismu vyjádřil jasně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Oslí hřebci se prý s klisnami koní k sobě mají tak čile, že o hojnost mul není nouze. Většinou ale tuto oslí chlípnost, tedy mezidruhové křížení s koňmi, organizují lidé. To jim je podobné. Napřed je k tomu vedou a pak si z nich dělají srandu.

Ani s tou tvrdohlavostí to není jen tak. Osel prý umí velice dobře odhadnout své síly, navíc většinou nemá v povaze příliš spěchat. Je nanejvýš skromný, ale to ještě neznamená, že si nechá všechno líbit. Špatnému pánovi prý dokáže hodně ztrpčovat život, ale když je se svým pánem sehraný, dokáže pro něho podat neuvěřitelný výkon. Jenom zelenina, ovoce a klisny nejsou ani před sebelepším oslem v bezpečí. On si totiž svou dlouhodobou skromnost rád trochu vyváží občasným požitkářstvím. Předvede i promyšlený postup, když spojí dvojí příjemnost: drbáním zad o strom setřese ovoce.

Literatura

Apuleius: Zlatý osel. Praha: Antická knihovna 1974.

Pouť na Kyklady na doméně http://www.keros.cz.