O erotickém rozpoložení řecké antické kultury míváme často mylné představy. Někdo by dokonce řekl, že o tom panují četné mýty, jenže mýtus (mythos) znamená v té době většinou něco jiného než dneska. První problém je, že to vše máme překryté mnohem výstřednějšími formami pozdější římské civilizace, která je sice výrazně moralistní, ale její praxe je jiná; obecně známé jsou např. olejové lampičky a drobné plastiky s explicitně sexuálními motivy z římské doby. Druhým problémem je orientace v bohatství starších řeckých památek. Vstupujeme totiž do prostoru, který je sice velice otevřený a svobodomyslný, ale přesto s jasnými pravidly, mnohdy obtížně čitelnými, často svéráznými.

Satyr a mainada, takže to není „ze života“, 480 př. n. l. Staatliche Antikensammlungen München. Kredit: Macron Painter via Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

Problém reprezentativnosti

Starořecká kultura trvala velice dlouho, přinejmenším od začátku pozdní doby bronzové (17. století před n. l.) do rané byzantské epochy (kolem 5. století n. l.). Zkusíme se teď spolehnout na výtvarné a literární památky řecké archaické a klasické doby (zhruba 7. až 4. století před n. l.). Ani tak to ovšem nebude jednoduché. Výtvarné i literární památky nepředstavují statisticky relevantní zastoupení různých forem erotiky a sexu v řecké společnosti. Oproti očekávání se výrazně vyhýbají zobrazování zamilovaných mladíků a dívek, tím spíše pak manželského sexu. To zůstává doménou intimity. Dokonce i cudné zobrazení milenců je upozaděno, naopak ale vidíme věčně rozjívené satyry (což je ale mytologické téma), soulože mužů s hetérami a paiderastické scény.

Obrázky jsou z měšťanské stolní keramiky, tedy nic sakrálního, ale snad až na výjimky taky ne porno. Přesto hojně zobrazují témata náboženská i erotická, prostě jako výtvarné motivy, možná taky pro zábavu. Teď necháme stranou zobrazení mytologických scén s bohy a hrdiny i sexualitu jako součást řeckého náboženství. U stolní keramiky ostatně nemáme jak rozsoudit, kdy jde o vážně míněný náboženský výjev – a kdy spíše o estetický až lehce dráždivý motiv. Časté zobrazování divokého sexu satyrů působí dojmem, jako kdyby šlo o svého druhu ventil nebo projekci lecčeho, co se v lidské společnosti běžně neděje. Problému reprezentativnosti, tedy vztahu maleb i textů k reálnému životu, se nezbavíme. (Pro srovnání: V 90. letech jsem v jihovýchodním Turecku bydlel u jednoho muslima, který skoro nepřetržitě pouštěl ze satelitu americké porno a velmi se pohoršoval nad tím, jakže to v té Evropě žijeme. Nešlo mu vysvětlit, že to není přímý přenos z typické evropské domácnosti. Kamarád tibetolog zase vyprávěl, jak byl oceněn v jednom horském klášteře: „Ty seš první normální Evropan, co s náma chodí na pivo. Všichni ostatní Evropani furt jenom meditujou.“)

Lázeň, 440–430 př. n. l. Antikensammlungen München. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

Zobrazování postav

Mimo explicitně sexuální scény se postavy bohyň a žen zobrazují vždy oblečené, počestné ženy a dívky dokonce dost důkladně. Méně oděná nebo dokonce nahá žena je skoro jednoznačně hetéra. Výjimkou je sportovní úbor spartských dívek s jedním odkrytým ňadrem, tady nejde o erotiku, přinejmenším ne v prvním plánu. Další výjimkou je občasné přejímání blízkovýchodního motivu nahé bohyně, asi bez explicitně sexuální konotace. K možným výjimkám patří i zobrazení žen u lázně; nevíme, nakolik jde o cudnější scénky s hetérami a nakolik o předchůdce později standardního ženského aktu. V 4. století před n. l. se objeví i první ryze řecké zobrazení nahé bohyně: Praxitelova Afrodíté z Knidu. Nejprve budí docela pozdvižení, pak se tento typ zpodobnění stane velice oblíbeným, nakonec většinou zcela nevinným.

Afrodíté z Knidu, římská kopie. Vatikánská muzea. Kredit: Praxitelés via Daderot, Wikimedia Commons.

Postavy bohů a mužů se i mimo erotické scény často zobrazují bez oděvu, což je pochopitelné zvláště při sportu, nebo s oděvem, který nezakrývá intimní partie. V archaické době se občas zakrývá pupek jinak nahé nebo téměř nahé postavy. Hojněji oděný muž nebo chlapec znamená scénu v zimě nebo při specifické společenské příležitosti. Spíše na geografických okrajích řeckého světa potkáme cudněji oblečené figury, například Apollóna z Kypru v jakýchsi plavkách.

Zvláštní je časová proměna v zobrazování mužského těla. Ithyfalická zobrazení (s erekcí) mimo explicitně sexuální scény postupně skoro mizí. Zůstanou vyhrazená spíše satyrům a podobné havěti. Kromě toho se výrazně zmenšuje velikost mužských genitálií, tedy na malbách a plastikách. Je to prý znak jemnosti a vytříbenosti, zatímco větší pohlaví, zvláště fallos (penis), může být znakem nižšího původu a hrubšího prostředí. Nenápadná až skromná elegance se cení víc než zjevná síla.

Dvoření kocoura a kachničky, 410-400 př. n. l. Archeologické muzeum v Agrigentu. Kredit: Painter of Bologna via Zde, Wikimedia Commons.

Filia, erós, afrodísia

Erotika je pro Řeky neméně důležitá než samotný sex. Jsou na to hrdí a často přitom odkazují i na kontext řeči. Kulturní člověk se teď k sexu dostává až po mnohých řečech a dlouhém mazlení, s postupující mírou důvěrnosti. Odkládání cíle zakládá erotický kulturní prostor, pokud nejde o trapný odklad na neurčito, nýbrž o rafinované pozdržení, stupňující rozkoš. Rázná akce bez dlouhých okolků je ponechána nejnižším vrstvám a námořníkům po dlouhé plavbě.

Řečtina rozlišuje přinejmenším tři formy důvěrných vztahů: filia, erós, afrodísia. Filia značí přátelství, sounáležitost, rodinné vztahy, ale někdy taky lásku v erotickém až sexuálním smyslu slova, nejspíš nakolik jde o souřadnost při ní. Dobře to vyjadřuje úsloví, že přátelství bez erotiky a bez sexu je dobře možné, ale erotika a sex bez přátelství jsou divné a spíše náhražkové. Erós značí erotiku v hodně širokém rozsahu významů, může i nemusí cílit k sexu. Navíc je také jménem boha, Eróta. Afrodísia (v řečtině je to plurál, „Afrodítě náležející činnosti“) je celkem jednoznačné pojmenování pro pohlavní aktivitu, často znamená přímo soulož. Když se afrodísia dějí za pohoršlivých okolností, označují se pejorativně jako porneia, což se tradičně překládá „smilstvo“, ale etymologicky i významově by lépe odpovídala „hnusná činnost“. Nejde jen o pohoršení morální, ale také a možná především estetické.

Svatební nebo milostná scéna z Athén, 530–520 př. n. l. Louvre, Paris. Kredit: Fotoarchiv autora.

Jediným výslovně náboženským omezením sexuality je přísný zákaz incestu, tedy mezi smrtelníky, ne mezi bohy, ale v praxi je kulturních limitací mnohem víc.

Nejobvyklejší heterosexuální vztah

Spojení bohů a bohyň se i v poezii vždy vysloví jen obecně, bez dalších podrobností. Podobně je tomu i v literárních popisech lidské lásky, posun směrem k popisu intimity představí až první romány v hellénistické a římské době. Svatební a milostné písně se sice staly jedním ze zdrojů lyrické poezie, přesto lyrika archaické doby jen občas líčí vztah mezi mužem a ženou, chlapcem a dívkou; častěji se zaměřuje na témata homoerotická, nebo zase přírodní i politická. Malby na keramice sice často zobrazují svatební scény, ale ukazují spíše přípravu a okolnosti svatby než jakékoli intimity, ani jen jemně erotické, takže se z nich pro naše téma skoro nic nedozvíme. Jen velice pracně najdeme nějakou výjimku.

Théseus a Ariadné. Milenci alespoň jako mytologické téma, 675-640 př. n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Ženy ve své většině zůstávají v intimním pozadí řeckých domů, ze kterých samozřejmě vycházejí do ulic, ať už pro vodu, na trh, za jinou prací, k náboženským obřadům, nebo na vzájemné návštěvy. Malby je zobrazují v takovýchto situacích, včetně třeba naprosto neerotických rozhovorů s muži a chlapci ve veřejném prostoru.

Přitom je zobrazování nejrůznějších afrodísií, tedy souloží a scének, které k souloži jednoznačně míří, poměrně hojné. Je to sice menšina z obrázků, ale nijak zanedbatelná. Musíme se smířit s tím, že nezobrazují manželskou lásku, ani vzplanutí lásky mezi mladíkem a svobodnou dívkou, nýbrž hetéru s jejím zákazníkem, v nejlepším případě nóbl hetéru a jejího stálého platícího milence.

Mladík a dívka, navazování vztahu s hetérou, 520–510 př. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Kiss Painter via Anagoria, Wikimedia Commons

Hetéry

Doslovně vzato je slovo hetéra vyhrazené pro lepší společnici, něco jako kurtizána. Literárně se však užívalo i jako zástupný slušný výraz pro nevěstky obecně, přestože pro řadu z nich měla řečtina i drsnější výrazy.

Mladík a hetéra, 430 př. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Shuvalov Painter via Zde, Wikimedia Commons.

Prostitutek byla celá škála, od noblesních a vzdělaných společnic, s nimiž se mohlo i do leckteré lepší společnosti, až po příslovečné přístavní děvky. Prostě od málem civilních kněžek lásky po obyvatelky krajně pochybných doupat. Podle toho vypadala jak cena, tak nároky na způsoby zákazníka. Většinou to však bylo něco uprostřed a platil princip: Zaplať a nebudou problémy. O něco pozdější satirická literatura líčí například výsměch nevěstky mladíkům, kteří ji chtějí oblomit zpěvem a hrou. (Žánr „listy hetér“, vyjevující jejich zážitky, zkušenosti a úvahy, byl v římské době velice populární.)

Muž a hetéra. Museo Archeologico in Orvieto. Kredit: Wolfgang Sauber, Wikimedia Commons.

Některé z hetér se staly slavnými ženami. Stály modelem sochařům, dokonce prý radily některým politikům. Problém ovšem byl, když někdo kvůli hetéře ruinoval rodinný majetek nebo dokonce platil ze státního:

„Skrz úd vložil státní kasu v tělo děvky prodejné.“

Muž a hetéra, 440 př. n. l. Keramikos Museum v Athénách. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons.

Určitě byli taky prostituti, homo i heterosexuální, ale nevím o žádném zobrazení. Na rozdíl od hetér měli velice nízký společenský status, mnohdy byli přímo v opovržení. To je další projev genderové asymetrie řeckého světa, výrazně konfigurovaného z mužského pohledu.

Lesbická láska

Do vztahů mezi řeckými ženami moc nevidíme. Jisté je, že vedle většinové erotické orientace znaly i vztahy lesbické.

Muž a hetéra. Musée de l'érotisme de Paris. Kredit: Miguel Alan Córdova Silva, Wikimedia Commons.

Označení lesbická láska není pejorativní, ustálilo se na památku lyrické básnířky Sapfó z ostrova Lesbu (630–570 před n. l.). Poměrně vysoké hodnocení lesbické lásky je dáno symetrií spíše s pederastií než s mužskou homosexualitou. Jak to vypadalo v reálu, nevíme. V případě samotné Sapfó jde o jemné poetické narážky na vazby k dívkám, byla přitom počestnou manželkou a matkou.

Sapfó v tradici klasické doby, 440–430 př. n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Μαρσύας, Wikimedia Commons.

Vliv Sapfó ukazuje další rys řecké společnosti: Žena se mohla dostat na roveň mužům například prostřednictvím umění, od helénistické doby také díky filosofii. Samozřejmě, že takových žen nebylo mnoho. Jinými výjimkami jsou ženy ve vysoké politice.

Muž líbá chlapce, podle popisu ovšem v rámci pederastie, ne homosexuality, 480 př. n. l. Louvre. Kredit: Kiss Briseis Painter via Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons.

Homosexualita

Mužská homosexualita je v řeckém světě většinou dobře tolerovaná jako méně častý ekvivalent heterosexuálních vztahů, i když někteří autoři se o ní vyjadřují s despektem, někdy i krajním. Despekt se může týkat zvláště situace, kdy se třeba válečník ocitá v pasivní sexuální roli. Zobrazení je velice málo.

Hlavní problém ovšem spočívá v tom, jak pochopíme vztah mužské homosexuality a řecké výchovné homoerotiky (homofilie, paiderastie). Literární prameny to dobře rozlišují, některé dokonce velice ostře, např. Platónovy dialogy, ale v praxi to tak jasné možná vždycky nebylo, kdo ví. Každopádně je paiderastie zcela speciálním tématem, které nutno pojednat zvlášť.

Masturbující satyr, venkovská drobná terakota. Altes Museum Berlin. Kredit: Anagoria, Wikimedia Commons.

Sex bez partnera nebo partnerky

V mužském světě je to samozřejmě masturbace, většinou u pubescentů. Není odsuzovaná, ale moc se o ní nemluví. Chlapci se jí občas oddávali i společně, a to nejen ve dvou, aniž by to nutně muselo mít homosexuální konotace. U mužů se nejspíš považuje za plýtvání, byť celkem neškodné. Skoro se nezobrazuje a netraktuje, snad analogicky s jinými lidskými intimitami, včetně erotických, hojně to vynahrazují obrázky a figurky masturbujících satyrů.

U žen prý byly oblíbené pomůcky typu baubón (dildo) a olisbos (kožený fallos). Literární doklady jsou jasné, zobrazení žádné neznám. U ostatních budí úsměv, ale i pochopení, patří k tématům komedií.

Satyr nebo silén a koza nebo laň, po roce 500 př. n. l. Národní muzeum v Praze, nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zoofilie

Na zobrazeních je zoofilie vyhrazena satyrům, nejčastěji s kozami. Lidské případy známe jen z literatury. Budí posměch, ale jen někdy odsouzení, v typickém případě je to literární motiv „bujný čeledín a oslice“.

Literatura

Catherine Johns: Sex or Symbol? Erotic Images of Greece and Rome. London: British Museum 1982. – S využitím soukromé sbírky mravnostního cenzora Britského muzea v předválečné době.

Catherine Johns: Little Book of Erotica. London: British Museum 2005.

Michel Foucault: Užívání slastí (Dějiny sexuality II). Praha: Herrmann a synové 2003.

Michel Foucault: Péče o sebe (Dějiny sexuality III). Praha: Herrmann a synové 2003.

Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2007.