Kontinenty se během historie mění a vyvíjejí. Někdy se stane, že se celý kontinent nebo jeho podstatná část ztratí v hlubinách, téměř beze stopy. Stalo se to i kontinentu, které mu dnes říkají Velká Adrie (nebo třeba Velký Jadran, anglicky Greater Adria). Tento kontinent se na Zemi objevil asi před 240 miliony let, čili v období triasu, když se odlomil od rozpadajícího se jižního superkontinentu Gondwana. Společně s Velkou Adrií tehdy z Gondwany vznikly nám důvěrně známé kontinenty, jako jsou Afrika, Antarktida, jižní Amerika nebo Austrálie.
Napínavou historii Velké Adrie nedávno na základě mnohaletého sběru vzorků a výzkumu zpracoval tým, který vedl nizozemský geolog Douwe van Hinsbergen z Universiteit Utrecht. Tenhle kontinent byl docela velký, asi jako dnešní Grónsko. Rozkládal se zhruba od dnešních Alp až k Íránu. Podle van Hinsbergena to zřejmě nebyla souvislá pevnina, ale spíše mohutný řetězec ostrovů či souostroví. Prý to byla skvělá oblast pro potápěče, pokud by je neodradilo horké druhohorní moře, plné hladových monster.
Země je pokrytá velikými tektonickými deskami, které nesou jak kontinenty, tak i oceány, a pozvolna plují v nezměrné mase roztavených hornin zemského pláště. Velká Adrie náležela k Africké tektonické desce, zároveň ale nebyla součástí kontinentu Afriky, od kterého ji odděloval oceán. Ztracený kontinent se přitom pohyboval vstříc Eurasijské desce.
Asi před 120 až 100 miliony let, tedy v období křídy, došlo ke kontinentálnímu dramatu. Velká Adrie se srazila s jižní stranou Eurasijské desky a začala se zanořovat pod ní. Takové věci se při pohybu tektonických desek stávají. Jenomže v tomto případě byly některé horniny Velké Adrie dost lehké a kontinent se z velké části hned nezanořil do hlubin zemského pláště. Namísto tohoto zůstávaly kusy Velké Adrie těsně pod Eurasijskou deskou a nesmírné tlaky při pohybu tektonických desek je mačkaly. Bylo to při rychlosti jen pár centimetrů za rok, důsledky takových pohybů jsou ale omračující.
Toto zmačkání Velké Adrie vytvořilo pásy pohoří na jihu Evropy a v oblasti Středomoří, od Pyrenejí, přes Alpy a Karpaty, až po Kavkaz a Taurus. V dnešní době jsou jedinými viditelnými pozůstatky Velké Adrie vápence a další horniny v pohořích jižní Evropy a západní Asie. Nacházejí se ve více než 30 zemích. Pro geology to ale nejsou jediné důkazy existence Velké Adrie. Analýzy seismických vln ukazují, že se kusy ztracené Velké Adrie dnes nacházejí v hloubce až 1500 kilometrů pod zemským povrchem. Pod jižní částí Evropy máme ponořený kontinent.
Literatura
Live Science 11. 9. 2019.
Dávný mikrokontinent Mauricia objeven v Indickém oceánu
Autor: Stanislav Mihulka (27.02.2013)
Země kdysi pohltila svůj vlastní superoceán. Mohlo by se to stát znovu?
Autor: Stanislav Mihulka (09.02.2019)
Ztracený svět: Nejstarší kontinenty Země zmizely téměř beze stopy
Autor: Stanislav Mihulka (02.07.2019)
Diskuze:
Vek oceánskeho dna
Michal Lichvár,2019-09-20 15:04:14
Mňa by celkom zaujímalo, prečo pozostatky Veľkej Adrie sú najstaršie časti existujúceho oceánske dna (250my): https://www.ngu.no/en/topic/active-plate-boundaries
Subdukcia IMO neobstojí, keďže v západnej Afrike, v SE Amerike nie je subdukčná zóna a oceánske dno tam má po skončení šelfu pevninskej dosky vek ... 160 mil. rokov.
Re: Vek oceánskeho dna
Florian Stanislav,2019-09-20 19:18:03
Článek říká, že Velká Adrie jako pevnina vznikla před 240 miliony let. Dále říká, že :
"Asi před 120 až 100 miliony let, tedy v období křídy, došlo ke kontinentálnímu dramatu. Velká Adrie se srazila s jižní stranou Eurasijské desky a začala se zanořovat pod ní."
Čili Velká Adrie se mořským dnem stala před 120-100 miliony let.
Nechci soupeřit
Jan Konopisky,2019-09-18 22:14:27
Nechci nijak soupeřit s geology, zabývajícími se vývojem planety miliony let nazpět, ale jedno mi trochu neštimuje...
Jakožto konstruktér a technik si dovedu představit, co znamená nerovnoměrné rozložení hmoty na rotujícím tělese. Stačí málo a začne toto těleso vibrovat. Je-li částečně tekuté, dostane se díky odstředivým silám do rovnovážného stavu nebo se roztrhne.
Planeta, která má na jedné straně obří hrbol o dvojnásobné hustotě než oceán na druhé, musí zcela jistě "kmitat" a tíhnout ke stabilitě. (Roztržení rozkmitáním se za těch pár milionů let nepovedlo :) )
Nedovedu si nějak představit jakým mechanismem rotující těleso dovolí, aby při rotaci vznikl tento hrbol v podobě Pangey. Je fakt, že už Rodinia byla sama o sobě hrbol, který se přesouval do Gondwany po 200mil letech, která byla taky celkem nestabilně rozložená. Období mezi Pangeou a dnešními kontinenty je také nějakých 250mil let, a tam je stabilizace hmoty zcela evidentní. Ale předtím to byli jen velké hrboly, co se přesouvali po planetě a to mi nějak nedává smysl. Chybí mi tam někde protiváha, stejně jako u jeřábu aby se nepřevrátil.
Re: Nechci soupeřit
Florian Stanislav,2019-09-19 00:58:25
Rotace má být jedna ze třech hlavních příčin deskového driftu.
https://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/21291/STAV-A-VYVOJ-VEDECKEHO-POZNANI-V-TEMATU-DESKOVA-TEKTONIKA-A-KONTINENTALNI-DRIFT.html/
" Co způsobuje pohyb tektonických desek?
Odpověď dosud není jednoznačná. Podle populárně vědeckého serveru reference.com/science jsou příčinami tři síly: konvekční proudy v plášti Země (viz Obrázek 4), gravitace a rotace Země kolem své osy. Nejvýznamnější (možná spíše nejvíce pozorovanou a poznávanou) silou jsou konvekční proudy. Tyto konvekční proudy přenášejí energii z pláště (astenosféry) prostřednictvím stoupajícího nového materiálu na povrch. Tam roztavený materiál (magma/láva) v oblasti riftu chladne a ve dvou směrech jsou tyto chladnoucí horniny odsouvány od místa vzniku. A zároveň odsouvají i staré horniny. Tyto horniny v místě vynoření vytvářejí vůči okolí vzedmutí. Gravitace pak následně snáší starší horniny do nižších poloh a posiluje tak pohyb tektonických desek.
Naproti tomu v místě subdukce (viz Obrázek 4) dochází k podsouvání tektonických desek zemské kůry, v místě kolize při zanořování dochází k natavování hornin a ke „strhávání“ vody, která se tak dostává do hloubky do míst, kde je zdroj vulkanismu"
Můj názor :
Uprostřed oceánu v oceánském hřbetě láva tuhne a jako klín roztahuje oceánské dno. Žádné oceánské dno není starší jak 200 milionů let, deska se subdukcí dostává na jedné straně pod kontinentální kru a taví se. Jinde se zvedá pohoří.
Kromě toho proti gravitaci působí v podstatě plavání deskových ker na roztaveném magmatu. Nezáleží tedy jen na výšce pevniny, ale i na hustotě. Himálaje obsahují vápence, geologicky nedávno na dně oceánu. Hustota vápence je 2,0 - 2,9 kg/dm3, čedič ( bazalt) jako hlavní složka mořského dna, hustota: 2,95 až 3,15 kg/dm3.
Re: Nechci soupeřit
Lubomír Vrána,2019-09-19 11:14:48
Já bych to s těmi hrboly moc nepřeháněl. Planeta má průměr cca 13000 km. Tak si to zmenšete na 1 metr a 30 centimetrů. Uprostřed železná koule 70 cm, nad tím roztavené šutráky až cca do litosféry. Litosféra v tomto měřítku je tlustá od 0,5 mm do 2 cm - jako popraskaná skořápka na vajíčku. A v litosféře zemská kůra od těch 0,5 mm do 8 mm, jako škraloup na kafi. Himaláje 8 milimetrů. Český masiv jako pěticentimetrová placička tlustá 3 milimetry. Ty hrboly se mi moc nezdají. Muselo by se to pořádně spočítat. Ta železná koule údajně také rotuje jinak než zemský plášť (osa rotace a rychlost). K tomu Archimédův zákon - vytlačování hornin o různých hustotách včetně vrstvy vody. Ta voda se jako hornina pohybuje mnohem rychleji než magma atd.
Re: Re: Nechci soupeřit
Pavel Nedbal,2019-09-19 19:22:02
Vážený pane Vráno,
nechci se Vás dotknout, ale ve vyjádření nerovností na povrchu jste se o řád spletl. Pokud položíte model o průměru 1,3m, pak 1 km bude reprezentován 0,1mm! (1300 mm = 13000km) Himaláje 0,8mm atd. Prostě hladká koule, respektive bramboroid cca 1:300.
Re: Re: Re: Nechci soupeřit
Lubomír Vrána,2019-09-20 13:52:32
Klidně se mě dotkněte. Když udělám blbost, tak já se zase přiznám. Máte pravdu. Himaláje 0,8 mm. Jednou jsem někde četl, že jistý sovětský umělec vyrobil z čehosi model zemského glóbu o průměru 1 milimetru. Daroval ho posléze egyptskému prezidentovi, tehdy Násirovi, protože se mu na tu kuličku nevešel stát Izrael. Bylo to tehdy po šestidenní válce.
Re: Nechci soupeřit
M Hejtmanek,2019-09-19 22:12:00
Jako kostrukter a technik pracujete s hridelemi, ktere nuti nerovnemu telesu osu otaceni do konkretniho mista, proto takove nerovne teleso kmita, jednoduse bojuje s tezistem ktere mu nutite nasilim.
Planeta ovsem na hrideli nesedi, takze se nerovnosti maximalne posune jeji osa o kousek vedle, nebo se treba jen jinak nakloni, a pokracuje v rotaci kolem sveho teziste, neni duvod aby "kmitala" odporem proti nejake vnejsi sile.
Re: Re: Nechci soupeřit
Florian Stanislav,2019-09-20 19:09:28
Ano. Ale vnější síly jsou a osa se naklání, precese a nutace (vlivem hlavně Měsíce)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nutace
Re: Nechci soupeřit
Kryštof Kolumbus,2019-09-24 19:48:46
Země není zrovna ideální pevné těleso. Má tekutou atmosféru, hydrosféru i velkou část jádra a celý plášť. A co více, díky rozpadu radioaktivním prvkům a stále existujícím nehomogenitám zemského tělesa probíhají neustále geologické procesy už miliardy let. Masivní vzestupné proudy magmatu ze spodního pláště.
Oscilacemi prochází povrch planety díky přitažlivosti Měsíce každý den. A aby se rozpadla, k tomu odstředivé síly zjevně nestačí, to by musela rotovat o několik řádů rychleji...
Re: Nechci soupeřit
Stanislav Brabec,2019-10-01 04:49:19
Gravitační zrychlení na povrchu Země je 9,83 m/s². Rotační odstředivé zrychlení na rovníku je 0,04 m/s². Roztrhání planety tedy ani náhodou nehrozí.
A Země má daleko k dokonale pružnému tělesu aby zhruba 250násobnou převahu gravitační přitažlivosti překonalo rezonančním zesílením kmitů.
Ale existují tělesa, kde roztržení reálně hrozí. Jsou to lehké objekty jen lehce svázané gravitací. A dokonce i některé hvězdy rotují na hranici roztržení (Achernar, Regulus).
A pak existují tělesa, která jsou rotačně nestabilní vlivem Džanibekovova efektu (hlavně menší a nepružná; ale ta zase nemají deskovou tektoniku).
Zemi stabilizuje částečná tekutost jejího jádra, díky níž ji rotace lehce zploštila na pólech.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
