Podle statutu komise by měla mít včetně dvou předsedů 19 členů. Měli by to být zástupci ministerstev pro místní rozvoj, financí a práce a sociálních věcí, Českého báňského úřadu, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR, Hospodářské komory, Českomoravské konfederace odborových svazů, nevládních neziskových organizací s hospodářským, environmentálním a sociálním zaměřením, zástupci Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje, poslanecké sněmovny a akademické sféry. Jejími předsedy by měli být ministr průmyslu a obchodu a ministr životního prostředí. Před komisí leží nelehký úkol. Měla by vytvořit konsensuální plán přechodu k nízkoemisní energetice a postupnému vyloučení uhlí hlavně z výroby elektřiny. Bude hledat rozumný kompromis, který by umožnil přispět ke snížení emisí bez ohrožení životního prostředí a životní i sociální úrovně společnosti. Náročné bude vyvážení velmi různorodých zájmů všech zainteresovaných aktérů a hlavně zajištění jejich podpory dohodnutému postupu. Podívejme se v jakých podmínkách a mantinelech se budou členové komise pohybovat a o čem musí rozhodnout.

Musí být jasné, co může uhlí nahradit

V současné době dodávají uhelné zdroje něco okolo 47 % elektřiny ročně, zemní plyn okolo 4 %, jádro okolo 35 % a obnovitelné zdroje okolo 11 %. Je vidět, že něco málo přes polovinu elektřiny u nás vyprodukují fosilní zdroje a něco málo pod polovinu pak zdroje nízkoemisní. Jaderné vyprodukují třikrát více elektřiny než všechny ostatní nízkoemisní zdroje. Je tak vidět, že náhrada fosilních zdrojů a zvláště uhlí zdroji nízkoemisními bude v případě České republiky velmi náročná. A spíše nemožná bude, pokud si některý z nich zakážeme nebo vyloučíme možnost jeho využívání. Jak bude ukázáno v následujícím textu, nelze ani u jednoho z nízkoemisních zdrojů zaručit, že bude potřebný výkon vybudován v potřebných termínech, a hlavně umožní vytvořit fungující nízkoemisní mix nahrazující fosilní zdroje bez podpory ostatních. Zároveň je třeba počítat s tím, že mohou nastat poměrně dramatické problémy v energetice také u našich sousedů. Proto je potřeba zajistit potřebnou zálohu pro tyto případy. Je tak dost pravděpodobné, že v nejbližších letech nebude možné odstavit všechny uhelné zdroje, ale půjde spíše o omezení jejich počtu a doby provozu umožněné dokončováním nových nízkoemisních zdrojů. Podívejme se podrobněji, jaké nízkoemisní zdroje jsou k dispozici.

Jedním ze zájemců o dodávku nových jaderných bloků do Česka je i Jižní Korea. Na fotce jsou její bloky v elektrárně Šin Kori (foto Vladimír Wagner).

Jaderné zdroje

Jaderné zdroje jsou doposud dominujícími nízkoemisními zdroji v České republice. Jsou zde dvě elektrárny, které provozují tlakovodní reaktory. V jaderné elektrárně Temelín jsou dva reaktory s výkonem zhruba 1 GWe, v Dukovanech pak čtyři s výkonem zhruba 0,5 GWe. Každá z elektráren tak má výkon okolo 2 GWe. Temelín byl dokončen v roce 2000 a provozovat by se měl dát nejméně do roku 2060. Tedy za období posuzované uhelnou komisí. Elektrárna Dukovany už má za sebou třicet let provozu. Její reaktory jsou staršího typu a jejich další provoz tak bude vystaven značnému tlaku hlavně od našich sousedů. S největší pravděpodobností tak mohou být provozovány dalších 20 do roku 2035, jak se předpokládá. Není však vyloučeno, že spíše vlivem politického tlaku než technickými důvody je budeme nuceni odstavit dříve. Naopak, technicky není vyloučeno, že je bude možné provozovat až do roku 2045. Je však otázkou, zda to bude ekonomicky výhodné a politicky realizovatelné. V každém případě je nutné pro urychlení cesty k nízkým emisím zajistit co nejdelší jejich bezpečný provoz. K tomu je třeba se o zařízení co nejpečlivěji starat. Zároveň by jejich dlouhodobé provozování mělo mít co nejširší veřejnou podporu v české společnosti, aby se zajistilo efektivní odolávání zahraničním politickým tlakům na jejich zavření.

Důležitým úkolem je rozšíření využití tepla z jaderných elektráren pro vytápění, které je zatím pouze omezené. K rozšíření využití u Temelína přispěje dokončovaný teplovod do Českých Budějovic. Pokud by se rozhodlo o výstavbě nového bloku v Dukovanech nebo se zaručilo provozování tamních bloků v dostatečné délce pro návratnost investice, mohlo by se rozšířit i využití tepla z Dukovan.

Pokud má Česko významněji přispět ke snížení emisí oxidu uhličitého, bez výstavby nového jaderného zdroje se jen těžko obejde. Už z toho důvodu, že v dohledné době bude třeba nahradit bloky v Dukovanech, i když konkrétní čas není zatím přesně daný. Pro výstavbu nových zdrojů existuje v Česku několik příznivých okolností. V Temelíně se původně plánovaly čtyři bloky, takže jsou tam pro další dva připraveny podmínky. I v Dukovanech je místo pro jeden další blok určeno. Příprava v obou místech už značně pokročila. Zároveň má výstavba nových bloků v těchto elektrárnách silnou podporu místních obyvatel. Obecně je pak postoj k jaderné energetice v české společnosti pozitivní. Zatím také máme v daném oboru dostatek zkušených pracovníků i firmy, které by se na výstavbě mohly podílet.

Problémem je, že jde o velmi velkou jednorázovou a dlouhodobou investici. To znamená, že je velmi citlivá na dlouhodobou stabilitu její politické podpory. Musí být jasné záruky, že nebude investice zmarněna před využitím její životnosti. V takovém případě velkou část nákladů tvoří cena peněz a pojištění, o ceně bloku pak rozhoduje míra garancí státu. V Evropě jsou zároveň v současné době velmi problematické zkušenosti s výstavbou nových jaderných zdrojů. Je tak vidět, že hlavně k přípravě výstavby je třeba přistupovat velmi zodpovědně. Přehled současného stavu jaderné energetiky a potenciál u nás a ve světě je popsán zde a novější přehled dokončovaných reaktorů III. generace, které přicházejí v úvahu pro výstavbu u nás, jsou pak zde. Cenové posouzení různých jaderných bloků a ostatních nízkoemisních zdrojů pak zde a zde.

Větrné elektrárny v horách na severozápadní hranici Česka (foto Vladimír Wagner).

Větrné zdroje

Dalšími potenciálními nízkoemisními zdroji jsou větrné turbíny. Možnosti v České republice jsou sice omezené, ale jistě nejsou zanedbatelné. Jejich podrobný rozbor lze nalézt v rozsáhlejším článku. Potenciálních omezení u tohoto zdroje u nás je několik. Větrné oblasti jsou často v ekologicky cenných a chráněných oblastech, kde stavět větrné turbíny nelze. I v oblastech, kde stavět lze, jde většinou o kopcovité terény, kde lze těžko instalovat turbíny s větším výkonem než 3 MW. Nemohou tak svou efektivitou konkurovat větším turbínám ve větrnějších oblastech na severu kontinentu. Lze je tak spíše uplatnit jako decentralizované zdroje pro místní spotřebu než pro masivní dodávky do sítě. V současné době je překážkou i velmi velký instalovaný výkon větrných turbín u našeho souseda Německa. Většinou fouká v celém regionu a v té době pak jsme zaplavováni přebytky větrné elektřiny z Německa, kterým turbíny v našich podmínkách mohou těžko ekonomicky konkurovat.

Daleko největší překážkou se však v hustě obydlených regionech, jako je Česko, ukazuje nárůst negativního postoje k výstavbě nových turbín v blízkosti jejich sídel u obyvatel. To je i jeden z hlavních důvodů, proč se zpomaluje výstavba i v Německu a Rakousku. Neplní se tak plány rozšiřování výkonu větrných elektráren v těchto zemích, viz například zde. Tam už v některých případech dochází k překlopení názoru obyvatel i z důvodu, že pár turbín je rozdíl oproti tomu, když skoro platí, že je turbína všude, kam se podíváš. To není ovšem případ Bavorska, které má velmi podobné parametry a podmínky pro využívání větrné energie, jako má Česko. Jde také o průmyslovou a hustě osídlenou zemi. Tam se přes veškeré úsilí a tlak na „ekologicky uvědomělé“ německé obyvatelstvo nepodařilo prosadit výstavbu větrných zdrojů. Je tam sice větrných turbín více než u nás, ale dodávají pouze pár procent potřeb Bavorska. Je velmi těžké si představit, že by se u nás podařila prosadit masivnější výstavba těchto zdrojů, i když by bylo určitě velmi vhodné využít alespoň část existujícího potenciálu. V tomto případě by bylo vhodné se zaměřit na překonání odporu obyvatel a ekologických aktivistů. Ti využívají velkého rozsahu možností zasahování různých skupin do procesu povolování těchto staveb. Právě to je i jedním z hlavních důvodů dlouhodobé mizivé výstavby těchto zdrojů u nás a jejich malého instalovaného výkonu.

Fotovoltaické elektrárny

Fotovoltaická elektrárna na severozápadě Čech (foto Vladimír Wagner).

Významné jsou určitě možnosti ve využití fotovoltaických zdrojů, hlavně v decentralizované podobě. I na ně je však třeba se dívat realisticky. Detailní rozbor vlastností tohoto zdroje i jeho potenciálu v zahraničí i Česku je v podrobném článku. Zelené organizace se v této oblasti bohužel zatím zaměřují spíše na čistou propagandu místo hledání reálných možností snížení emisí pomocí zavádění těchto obnovitelných zdrojů.

Příkladem může sloužit nedávná tisková zpráva Hnutí Duha, která s odvoláním na studii v časopise Sustainability prohlašuje, že by solární energie v Ústeckém a Karlovarském kraji mohla nahradit polovinu elektřiny v nich dnes vyráběné z uhlí. Programový ředitel Hnutí Duha Jiří Koželouh pak dodává, že vzhledem k tomu, že se v současné době vyváží ekvivalent polovina vyrobené elektřiny z uhlí v této oblasti, tak mohou tyto fotovoltaické zdroje spolu se zrušením vývozu nahradit úplně uhelnou produkci z tohoto regionu. Stačí k tomu, aby stát zvýšil cíl pro obnovitelné zdroje. Podívejme se však, jak je tento návrh reálný.

Ve studii se předpokládá vybudování fotovoltaických elektráren se špičkovým výkonem 1,2 GWp na 17,9 km² střech budov v těchto krajích, 4,7 GWp na 75,1 km² ploch postižených těžbou a uhelnou produkcí a 6,6 GWp ve velkých zařízeních na ploše 85,1 km² různých dalších typech půd. Tato sestava celkového špičkového výkonu 12,5 GWp na celkové ploše 178,1 km² by dodala ročně 12,0 TWh elektřiny.

Nahradí tak opravdu zhruba polovinu uhelné výroby v těchto oblastech. Pokud se týká celkové produkce uhelné elektřiny, tak v roce 2018 se z hnědého uhlí vyrobilo celkově 37,7 TWh elektřiny a 3,5 TWh z černého uhlí. Přičemž část výroby hnědouhelné elektřiny jinde byla postavena na uhlí vytěženém v popsaném regionu. Uhelné elektřiny tak bylo celkově zhruba 41 TWh. Čistý vývoz elektřiny z Česka pak byl 13,9 TWh elektřiny. Je vidět, že i po součtu vývozu a výroby navrhované fotovoltaiky se sice nahradí výroba v tomto regionu, ale chybí stále náhrada asi třetiny celkové uhelné elektřiny.

Hlavní problém s předkládanou ideou je však jiný. Popsaná fotovoltaická instalace bude mít v ideálních podmínkách letního slunečního maxima výkon 12 GW. Pokud se nikde jinde fotovoltaika stavět nebude a zůstane zhruba na současné úrovni 2 GWp, pak budeme mít za ideálních podmínek výkon 14 GW. Ovšem letní denní špičky jsou u nás mezi 6 až 9 GW. Závisí to hlavně na tom, zda je pracovní den nebo svátek. Systém tak bude v té době dodávat v maximu až více než dvojnásobek potřeby. Naopak v zimě, kdy je maximální spotřeba v denní špičce mezi 8 až 11 GW, bude dodávat málo nebo při inverzi řadu dní i téměř nic. Nic nedodá ani v létě v noci.

Problém se částečně dá řešit dvěma způsoby. Prvním z nich je vývoz přebytků do zahraničí. Zde však narážíme na nepřekonatelnou překážku. I u našich sousedů zelení aktivisté prosadili a prosazují intenzivní využití fotovoltaiky. V Německu tak už je instalovaný výkon fotovoltaiky v ideálních podmínkách srovnatelný s potřebou tohoto státu. Takže v době, kdy intenzivně svítí slunce, potřebují i naši sousedé elektřinu exportovat a o její import nemají zájem. Naopak, v době, kdy slunce nesvítí, jim také elektřina chybí.

Částečně lze také problém řešit pomocí akumulace. Ovšem ta jednak dramaticky zvyšuje náklady na takový systém a patrně ještě dlouho nebudou přesuny v řádu GWh, tím méně jejich desítek či stovek, v rámci denního cyklu nic dostupného a přesuny v rámci sezónních změn už vůbec.

Problémem je, že o těchto zádrhelech se Hnutí Duha i další zelené organizace nezmiňují, když deklarují, že lze u nás jednoduše fosilní a jaderné zdroje nahradit větrem a fotovoltaikou. Jim nejde o reálný přechod k efektivnímu nízkoenergetickému mixu, ale čistě o propagandistickou kampaň. Za zajištění dostatku energie pro zachování životního a sociálního standardu obyvatel nenesou a ani necítí žádnou zodpovědnost. Právě zkušenosti z Německa i jinde ukazují, že problémy s regulací a jejich zapojením do sítě nedovolují v našich podmínkách efektivní využití fotovoltaických zdrojů přesahující zhruba 15 % celkové výroby. Nejefektivnější jsou však tyto zdroje při takovém instalovaném výkonu, jehož hodnota odpovídá velikosti denní špičky v letních dnech.

Do jisté míry by se daly pro regulaci i větrných a fotovoltaických elektráren využít hydroelektrárny, hlavně ty přečerpávací. V principu lze i u nás některé další postavit a některé lokality byly již dříve navrhovány. Některé z nich jsou rozebrány i v detailnějším článku o možnostech vody. Ovšem reálně jsou u nás možnosti takové výstavby velmi omezené. Navíc asi bude v budoucnu potřeba stále více podřizovat budování i režim provozu vodních staveb účelům zadržování vody v krajině, podpoře úsporného vodního režimu a environmentálním hlediskům

Je důležitější pečovat o krajinu nebo pálit biomasu pro získání elektřiny? Zadržování vody v krajině okolo Cínovce. (Foto Vladimír Wagner).

Biomasa nebo péče o krajinu a zdravé potraviny

I environmentální organizace jsou si již vědomé, že možnosti v oblasti větrné i solární energie jsou u nás omezené. Proto je v jejich energetických koncepcích velký důraz na využití biomasy k energetickým účelům, a to i pro masovou produkci elektřiny. Příkladem může sloužit Energetická [R]evoluce organizace Greenpeace.

Využití odpadu ze zemědělské a lesnické produkce, který se neuplatní při zlepšování kvality půdy, může být velmi vhodné a užitečné. Ovšem v tomto případě dostaneme decentralizované zdroje spíše pro výrobu tepla než elektřiny a v omezené míře.

Zelenými organizacemi prosazovaná masivní náhrada výroby elektřiny z fosilních a jaderných zdrojů biomasou však může vest k velmi negativním environmentálním dopadům. Zdá se, že jim jako poučení nestačily dopady nahrazování fosilních paliv v dopravě z klimatických důvodů biopalivy. Dnes se také uhelné elektrárny v masivním měřítku převádějí na spalování biomasy a do Velké Británie nebo Dánska se tak dováží dřevní hmota přes moře (podrobněji rozebráno zde). Stejně tak dochází k masivnímu rozvoji bioplynových stanic, které tak spotřebovávají i účelově pěstovanou kukuřici.

Zvláště v současné době potřebujeme zlepšovat ekologickou kvalitu krajiny nejen z hlediska udržení vody v ní a snížení civilizačních tlaků vůči životnímu prostředí. Zelené organizace by si tedy měly ujasnit, zda se má zintenzivňovat zemědělství pro zajištění dostatku biomasy pro energetiku. Nebo je vhodnější vyrábět hlavně elektřinu jinak a spíše se snažit o využití bioodpadu pro zkvalitnění půdy, produkci kvalitních a zdravých potravin a vracení remízků, mokřadů, lesních i lučních porostů a dalších přírodních ekosystémů. Například jimi navrhované úvahy o tom, že by se měla zvýšit produkce dobytka, aby se získaným hnojem nahradila při hnojení půdy sláma a další rostlinné zbytky, které by se pak spálily při výrobě elektřiny, opravdu nemají s environmentálním přístupem ke krajině moc společného. Nehledě na to, že zvýšení stavu skotu vede zase k požadavku na zvýšení plochy zemědělské půdy. Podrobný rozbor možností v oblasti biomasy je zde.

Fosilní zdroje

Jak je vidět, není úplné vyloučení využívání fosilních zdrojů v českém energetickém mixu v nejbližší době příliš reálné. To se týká zvláště produkce tepla. Nahrazení části uhelných zdrojů by měly zajistit plynové zdroje. Pokud jde o zdraví škodlivé emise, tak jde o náhradu velice efektivní. Pokud však cílíme na snížení emisí CO₂, nemusí být výsledek už tak jednoznačný. Pokud budeme započítávat pouze oxid uhličitý vyprodukovaný během konečného spálení, bude produkce tohoto plynu při spálení uhlí dva až třikrát větší podle jeho kvality. Pokud však započteme produkci tohoto plynu a hlavně metanu při těžbě a přepravě zemního plynu, tak už nemusí být situace a pozitivní dopady přechodu od uhlí k zemnímu plynu tak jasné. Dalším negativem přechodu od uhlí k zemnímu plynu může být, že od domácí suroviny přecházíme k surovině dovážené. Jeho výhodou je naopak, že může být velmi flexibilní a v případě kogenerace i velmi efektivní. Proto se dá předpokládat nárůst jeho využívání hlavně v lokálnějších zdrojích, kde mohou plynové zdroje výrazně pomoci při regulaci a zajištění bezpečnosti a stability zajištění dodávek elektřiny a tepla.

Pro akumulaci by se mohl využít i systém jezer vzniklých v severozápadních Čechách po těžbě uhlí. Pomůže to, ale stačit to nebude. Jezero Milada. (Foto Vladimír Wagner)

Akumulace, regulace, úspory a chytrá energetika

Míra a efektivita využití fluktuujících obnovitelných zdrojů silně závisí na možnostech akumulace a regulace. V současnosti jsou možnosti omezené a v Česku se na regulaci značně podílejí právě i uhelné zdroje. Podrobnější rozbor možností, které se otevírají v akumulaci, je popsán v souhrnném článku. Kritické je v této oblasti, jak rychle se budou rozvíjet technologie baterií a zda dojde k technologickému průlomu. Regulaci by mohlo pomocí zavádění inteligentních prvků u spotřebitele a jeho zapojení prostřednictvím chytrých sítí. Ovšem rozvoj v této oblasti bude ještě dlouhodobější a finančně náročný.

Prvním kritickým obdobím v české energetice budou léta 2022 a 2023. Do té doby se dá vybudovat jen velmi omezené množství nových zdrojů. Také nelze čekat dramatický zlom v zavádění prvků chytrých sítí. V té době bude v Česku odstaven značný výkon v uhelných blocích, které už nesplní požadované emisní limity. Zároveň budou v Německu odstaveny všechny jaderné bloky a také značný výkon ve zdrojích uhelných. U nás bude vzhledem k současné velikosti vývozu celková výroba elektřiny stačit na pokrytí celkové spotřeby. Dostupný výkon však nebude v některých obdobích stačit na vyrovnání denních či sezónních změn odběrového diagramu. Je tak velice důležité se co nejdříve na takové období připravit a využít co nejefektivněji všechny dostupné možnosti regulace, například existující systém HDO, nebo synergií mezi výrobou elektřiny a tepla.

Státní energetická koncepce

Možné scénáře české energetiky a výzvy, které před ní leží, jsou popsány v přehledovém článku. Současná energetická koncepce aktualizovaná v roce 2015 předpokládá postupnou náhradu uhelných zdrojů nízkoemisními. Předpokládá využití všech popsaných typů zdrojů v rozsahu možností, které reálně Česká republika má. Zároveň nedefinuje přesné hodnoty, ale koridory, které umožňují využít případný technologický průlom u některého typu zdrojů. Předpokládá se, že by v roce 2040 měla jaderná energetika zajistit něco mezi 48 až 58 % spotřeby elektřiny, obnovitelné zdroje pak něco mezi 18 až 25 %, zbytek by ještě pořád zajišťovaly fosilní zdroje, tedy plyn a uhlí. Pro všechny typy nízkoemisních zdrojů bude náročné splnit byť jen spodnější část jejich koridorů. Pokud se však ukáže, že některý z nízkoemisních zdrojů bude mít větší potenciál, než se dnes předpokládá, může pochopitelně náhrada fosilních zdrojů postupovat i rychleji.

To, jestli, kdy a ve které oblasti nízkoemisních zdrojů proběhne průlom a nejlépe se uplatní v českých podmínkách, se vedou spory. I proto je důležité využít všechny možnosti. Připravuje se vybudování jednoho bloku v Dukovanech. V současné době se hlavně hledá vhodný finanční model. Je jasné, že jeden blok nenaplní předpoklady státní energetické koncepce. Zajistí však potenciální náhradu alespoň části Dukovan a pokračování jaderné produkce elektřiny v této elektrárně. Je zároveň nutný pro zachování našich schopností jadernou energetiku využívat a rozvíjet. A ukáže, jak jsme schopni takovou stavbu realizovat. Pokud půjde o dobrý příklad, je možné přistoupit k realizaci dalších bloků.

Pracuje se také na podmínkách, aby se konečně ve větší míře u nás rozjela výstavba větrných turbín. Podobně je třeba ukázat, že lze zajistit rozvoj fotovoltaických zdrojů bez problémů, které u nás tento obor postihly. Zde je také třeba nalézt vhodný způsob podpory, která i v budoucnu nejspíše nezmizí. Vzhledem k velmi vysokým instalovaným výkonům těchto zdrojů v Německu, jsou v době příznivých podmínek pro ně ceny elektřiny sráženy dolů. Je třeba realizovat efektivní podporu i dalších obnovitelných zdrojů.

Schéma pro fosilní zdroje by mělo reflektovat co nejefektivnější jejich využití. Měly by hlavně podpořit regulaci sítě a vytvářet potřebnou zálohu. Je potřeba najít schéma, kdy mohou tuto svou funkci úspěšně plnit i v podmínkách vysokých cen emisních povolenek a evropském tlaku na zpřísňování emisních limitů. Stálé snižování času jejich práce je třeba realizovat pro jejich provozovatele akceptovatelným způsobem.

Popsané bude vyžadovat takové úsilí od proponentů jednotlivých typu zdrojů, že by k rozvoji té své oblasti měli napnout všechny síly. A neměli by je utrácet v boji proti zdrojům jiným. V každém případě budou mít pro své úsilí nejspíše více prostoru, než jsou schopni prakticky realizovat.

Extrémně důležité pak bude sociálně citlivým způsobem řešit ústup od uhelných zdrojů v uhelných regionech. Je třeba zajistit jejich efektivní revitalizaci a přechod k jiným činnostem.

Diskuze vědců s organizátory stávky za klima, zleva Petr Doubravský, Eva Matoušová, Štěpán Stolz, Iva Zvěřinová, Petr Pokorný a Vladimír Wagner (foto Andrea Malíková).

Postoj jednotlivých zainteresovaných k uhelné komisi

Po vyhlášení rámcového statutu komise lze nalézt hlavně vyhlášení environmentálních organizací. K uhelné komisi se vyjádřila i řada odborníků. Shoda je, že samotné jednání komise a její výsledky budou do značné míry záviset na jejím konkrétním složení. Tedy na tom, jaké konkrétní osoby a s jakým zadáním do komise vyšlou zastoupené organizace. Podle mého názoru nejdůležitější bude, zda tito lidé a organizace budou chtít hledat konsensuální dohodu na efektivní cestě ke snížení emisí a omezení využívání fosilních zdrojů, která by neohrozila životní prostředí a naší společnost.

Zatím to u některých na takový cíl nevypadá. Důraz na otevřenost jednání a informování veřejnosti je chvályhodný. Prvky rozjíždění politické kampaně, které se objevují ve zmíněné tiskové zprávě hnutí Duha s prezentací absolutně nereálných možností fotovoltaiky i vyjádření Zeleného kruhu ke komisi, k dělnosti a úspěchu budoucímu jednání moc nepřispívají. Jestli se podobně začnou chovat i jiné části komise, tak atmosféra mediálních srážek a kampaní v průběhu jejího jednání úspěchu nejspíše spolehlivě zabrání.

Je jisté, že alespoň ve veřejném prostoru bude i pohled na jednání komise ovlivňovat studentské hnutí za klima. Se středoškolskými studenty se často setkávám, ale je to většinou nad tématy fyziky, astronomie nebo kosmonautiky. Měl jsem však diskuzi i s organizátory Stávky za klima a o tématech změny klimatu a možnostech nízkoemisní energetiky s veřejnosti diskutuji docela často. Proto bych si dovolil mít pro studenty několik doporučení. Jestliže zkolabuje člověk nebo se zraní při nehodě, tak nepomůže panikaření, běhání okolo a výkřiky. Je potřeba racionálně, efektivně a na základě vědeckých poznatků provádět první pomoc a případně resuscitaci. I zdravotníci a lékaři v nemocnici nesmí panikařit, ale na základě odborných znalostí zachraňovat život pacienta. A to platí ve všech oborech činnosti. Nikde nepomůže panikaření a hysterie, ale dobře promyšlená, racionální a efektivní práce, která vede k řešení daného problému.

Pokud má tak mít studentská kampaň za klima opravdu nějaký smysl, tak by měli studenti o daných problémech přemýšlet a snažit se s nimi hlouběji seznámit. Nezůstat u primitivních zavádějících hesel. Po politicích a státu by měli chtít racionální a efektivní kroky ke snížení emisí a zlepšení životního prostředí postavené na komplexním odborném vědeckém poznání. Navržená strategie tak musí vést ke snižování emisí oxidu uhličitého takovým způsobem, který nepoškozuje životní prostředí a nepovede k ekonomickému a sociálnímu kolapsu naší společnosti.

Budeme pálit lesy ve snaze mít co největší podíl obnovitelných zdrojů? České Švýcarsko. (foto Vladimír Wagner)

Měli by si také uvědomovat, že důraz sdělovacích prostředků na co nejširší čtenost vede k jeho preferenci extrémních a zjednodušených tvrzení před racionálním komplexním rozborem i konfliktu před hledáním racionálního řešení. Takže se dovídáme, že klimatickým změnám a ohrožení životního prostředí zabráníme zrušením benzínových a dieselových aut, létání letadly, lodní dopravy, požívání masa či plastových brček. Při detailnějším rozboru se však zjistí, že je to daleko složitější a vegetariánství či veganství k omezení oxidu uhličitého zase tak moc přispět nemusí. Rostlinná a živočišná výroba jsou hodně propojeny a vzájemně se potřebují. Řada cenných ekosystému navíc vyžaduje spásání nebo sekání. Přechod z intenzivního zemědělství na biofarmaření vede ke zvětšování nároků na rozsah zemědělské půdy pro danou produkci. V energetice pak řada obnovitelných zdrojů a jejich neuvážené masové zavádění může vest ke značným ekologickým dopadům. A třeba i taková marginalita, v poslední době však hýbající médii. Papírová brčka pak nemusí být ekologicky vhodnější než plastová, za jejichž zákaz se bojuje. Je tak potřeba nepodléhat laciným zjednodušeným kampaním prosazovaným z jednostranných ideologických pozic. Ty často vedou namísto ke zlepšení životního prostředí a snížení emisí, k úplně opačným dopadům, než deklarují.